Historie plemene

Kavkazský pes je jedním z nejstarších a nejvíce fascinujících plemen. Jeho vznik je výsledkem tisíciletého přirozeného výběru v drsných podmínkách pohoří Kavkazu.

​Původ plemene je zahalen tajemstvím, ale vědci se shodují, že jeho kořeny sahají až do starověku. Předpokládá se, že pochází z tibetských dog (molossoidních psů), které se s kočovnými kmeny dostaly z Asie na Kavkaz. První písemné zmínky o velkých psech podobných kavkazským psům, kteří sloužili v armádě, pocházejí z 1. století př. n. l. (z doby za vlády arménského krále Tigrana II. Velikého).

​Kavkazský pes je tzv. přírodní plemeno. To znamená, že se nevyvíjel podle estetických standardů, ale podle funkčnosti. Selekce byla drsná. Přežili jen ti nejsilnější, nejodolnější a nejostřejší jedinci. Slabí psi v mrazivých horách a v soubojích s predátory nepřežili. Extrémní mrazy vytvořili hustou, nepromokavou srst s bohatou podsadou. Vlci a medvědi se zase postarali o to, aby u psů vznikly bleskové reakce a extrémní síla stisku. Dlouhé dny u stád bez přítomnosti pána vytvořily vysokou inteligenci a samostatnost.

Tisíce let byl tento pes využíván výhradně k ochraně stád (zejména ovcí) před vlky, medvědy a zloději. Musel být schopen samostatného rozhodování, protože pastýř byl často daleko.

Díky izolaci horských údolí vznikly různé regionální typy – např. mohutnější, dlouhosrstý gruzínský typ nebo lehčí, krátkosrstý stepní (ázerbájdžánský) typ...

RUDÁ HVĚZDA

Centrální škola vojenského chovu služebních psů Rudá hvězda (Krasnaja zvezda) sehrála v historii kavkazského psa zásadní roli. Rudá hvězda, která patřila pod sovětskou armádu, nezískala své první kavkazské psy z jiných chovů, ale přímo z jejich původní domoviny. ​Zde jsou klíčové body o tom, jak armáda tyto psy pro své šlechtitelské programy získala:

​1. Expedice na Kavkaz
​V průběhu 30. až 50. let 20. století vysílala armáda a odborníci z chovatelské stanice (např. významný kynolog Alexandr Mazover) speciální expedice do horských oblastí Kavkazu (především do Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu). Cílem bylo vyhledat a získat ty nejlepší „aboriginní“ (původní, domorodé) jedince přímo od místních pastýřů.
​

2. Výběr podle přísných kritérií
​Armáda hledala psy pro výkon. Vybírali se psi, kteří vykazovali:
​Mimořádnou agresivitu vůči cizím lidem (potřebnou pro hlídání vojenských objektů a věznic)
​Fyzickou odolnost a schopnost přežít v extrémních mrazech
​Samostatnost, ale zároveň schopnost pracovat pod vedením psovoda

Velmi nízký práh bolestivosti

​3. Regionální preference
​Nejvíce ceněni byli psi z Gruzie (oblasti Kazbegi), protože byli mohutnější, měli delší srst a byli považováni za exteriérově nejvyrovnanější. Právě tito horští psi se stali základem pro tzv. „typ Rudá hvězda“, který se lišil od lehčích stepních kavkazských psů z nížin.

​4. Další zdroje (poválečné období)
​Po druhé světové válce byla situace s čistokrevnými pracovními psy v SSSR kritická. Kromě nových expedic na Kavkaz využívala Rudá hvězda také psy, kteří byli zabaveni nebo odvezeni jako válečná kořist z obsazených území (ale to se týkalo spíše jiných plemen, jako byli novofundlandští psi nebo rotvajleři), ale u kavkazských psů zůstal hlavním zdrojem přímý dovoz z hor.

​5. Standardizace plemene
​Právě v Rudé hvězdě byl vypracován první moderní standard plemene. Jako základ byl vybrán především gruzínský typ.

​Kavkazští psi z Rudé hvězdy byli ostří armádní psi, kteří sloužili k ostraze hranic, gulagů a strategických objektů. V Rudé hvězdě z nich udělali standardizovaný nástroj pro armádu a státní bezpečnost. 

Využití u Berlínské zdi
​Pravděpodobně nejtemnější kapitolou historie vojenských kavkazských psů z linií Rudé hvězdy bylo jejich nasazení v bývalé NDR. Sloužili k ostraze Berlínské zdi a vnitroněmecké hranice. Po pádu zdi v roce 1989 jich tam zbylo kolem 7 000. Mnoho z nich bylo utraceno, ale část se dostala do civilních rukou a tito psi tvoří významnou část genetického základu dnešního evropského chovu.

​Vznik nových plemen (křížení)
​Rudá hvězda nepoužívala kavkazany jen "v čistém stavu", ale využívala jejich geny k vytvoření úplně nových plemen. Více níže.

​
​Dnešní kavkazští pastevečtí psi jsou díky této historii mnohem mohutnější než jejich původní předci z hor. Zatímco původní pastevecký pes musel být dostatečně rychlý, aby uhnal vlka, vojenský typ z Rudé hvězdy byl šlechtěn na psychickou neústupnost při střežení objektů. V Rudé hvězdě nebylo cílem zachovat čistokrevnost v moderním slova smyslu, ale vytvořit dokonalého služebního psa. U kavkazského psa probíhalo křížení dvěma směry: buď se do něj přimíchávala jiná krev pro vylepšení vlastností, nebo byl on sám použit jako základ pro nová plemena.

​Zde jsou plemena, která v experimentech Rudé hvězdy figurovala nejčastěji:

​1. Plemena přikřížená do kavkazského psa (pro vylepšení požadovaných vlastností)
​Aby armáda získala psa, který bude ještě větší, hrozivější a v rámci možností „ovladatelnější“, experimentovalo se s těmito plemeny:

​Bernardýn: Byl použit k dosažení větší mohutnosti a k mírnému potlačení extrémní agresivity. Bernardýn dodal klidnější temperament, ale zároveň obrovskou sílu.
​Novofundlandský pes: Přikřižoval se zejména pro zvýšení odolnosti vůči vlhkému mrazu a pro zvětšení tělesného rámce.
​Německý ovčák: Cílem bylo zvýšit ochotu ke spolupráci s psovodem. Kavkazský pes je přirozeně velmi tvrdohlavý, a armáda doufala, že geny německého ovčáka zlepší jeho ochotu reagovat na povely.
​Německá doga: Existují záznamy o pokusech s dogami (tzv. moskevská doga), které měly dodat výšku a ušlechtilejší postavu, ale tyto linie se příliš neudržely kvůli ztrátě odolnosti.

​2. Co z kavkazského psa vzniklo (nová sovětská plemena):

​Kavkazský pes byl v Rudé hvězdě považován za vynikající „genetický materiál“. Stal se základním stavebním kamenem pro:

​Moskevský strážní pes: Přímý kříženec kavkazského psa, bernardýna a ruského strakatého honiče. Výsledek vypadá jako velmi ostrý, barevný bernardýn. Je to dnes uznávané plemeno, které je populární.
​Černý ruský teriér: Kavkazský pes zde tvoří jednu ze složek (spolu s velkým kníračem, erdelteriérem a rotvajlerem). Dodal tomuto plemeni velikost a nekompromisní odvahu.
​Moskevský vodolaz (moskevský potápěč): Dnes již víceméně zaniklé plemeno vzniklé křížením kavkazského psa, novofundlandského psa a východoevropského ovčáka. Měl to být záchranářský pes pro armádu, ale experiment selhal, protože psi byli místo zachraňování topících se lidí agresivní a místo pomoci na ně útočili.

​

Proč se to dělalo?
​Vojenští kynologové v Rudé hvězdě (vedení např. generálem Medvěděvem) sledovali čistě pragmatické cíle. Pokud byl pes příliš malý, přidali dogu. Pokud byl příliš divoký, přidali bernardýna. Důsledkem je, že dnešní kavkazský pes je geneticky mnohem složitější a těžší zvíře než jeho aboriginní (původní) předek, který vypadá spíše jako šlachovitý, středně velký vlkodav.

​Jak se od sebe dnes dají odlišit vojenské linie od těch původních horských?

Dnes se ve výstavním chovu (zejména v Evropě) snažíme tyto extrémní rysy tlumit, aby byl pes schopen bezproblémově žít v moderní společnosti. Přesto v mnohém kavkazském psu stále dřímá kousek Rudé hvězdy – ten moment, kdy se pes přepne do režimu ostrahy a přestane vnímat cokoli jiného než nepřítele. To je přímým důsledkem toho, co armáda v Rudé hvězdě kdysi potřebovala. Pojďme se na to podívat hlouběji z obou pohledů.

​1. Vojenský pohled – pes jako zbraň
​V Rudé hvězdě nešlo o kynologii v běžném slova smyslu, ale o „výrobu“ biologického zabezpečovacího systému. Výběru na agresivitu! Armáda nepotřebovala psa, který by vás nejdřív varoval. Potřebovala psa s bleskovým útokem a vrozenou nedůvěrou k cizím. V Rudé hvězdě se u kavkazského psa upevňovala nepodplatitelnost.

​Samostatnost vs. poslušnost: Na rozdíl od německého ovčáka, který čeká na povel, kavkazský pes v Rudé hvězdě sloužil často na tzv. blokových úvazech. To byl dlouhý drát napnutý podél plotu, po kterém se pes pohyboval na řetězu. Pes tam byl sám, musel se rozhodovat sám a musel být schopen zlikvidovat narušitele bez přítomnosti psovoda. To zanechalo v plemeni extrémní samostatnost, která mnohé chovatele trápí dodnes.

​Transport a logistika: Psi museli být schopni přežít transport v mrazivých vagonech a po vysazení kdekoli na Sibiři okamžitě fungovat. Tím se upevnila jejich neuvěřitelná fyzická odolnost.

​2. Chovatelský pohled: Jak Rudá hvězda změnila vzhled
​Pokud byste viděli původního psa z gruzínských hor před 100 lety a dnešního šampiona z výstavy, uvidíte obrovský rozdíl. Dnešní výstavní typy kavkazských psů mají často přes 70-80 kg.

​Gigantismus: V horách byl pes atletičtější, aby mohl běhat za ovcemi a bojovat s vlky. Rudá hvězda chtěla psychologický efekt – pes musel vypadat děsivě. ​Bohatá hříva a hustá podsada byly v Rudé hvězdě klíčová pro přežití venku v -40 °C bez boudy. "Výstavní" chovatelé to dnes udržují jako estetický znak, ale původně to byl čistě funkční pancíř proti mrazu a kousancům.
​

Potlačení loveckého pudu: Armáda nepotřebovala, aby pes utekl za zajícem. Potřebovala teritoriální pud. To je důvod, proč kavkazský pes obvykle nemá zájem o aportování míčků, ale ostražitě sleduje hranici svého pozemku.

​Problém pro dnešního chovatele (dědictví Rudé hvězdy):
​Tady naráží kosa na kámen. Pokud si dnes pořídíte kavkazského psa z „pracovní“ nebo „staré ruské“ linie, bude zde:

​Genetická paměť: Ten pes pořád čeká, že se někdo pokusí překonat „jeho“ zeď. Pro něj není návštěva kamaráda radost, ale narušení teritoria.
​Dominance: V Rudé hvězdě se neřešilo, jestli pes miluje děti. Řešilo se, jestli ho psovod v rukavicích zvládne připnout na řetěz. Dnešní chovatel musí tuto vrozenou dominanci tlumit velmi důslednou (ale ne násilnou) výchovou už od štěněte.

Jak poznat v rodokmenu "vojenské" psy?
​Pokud narazíte na ruské rodokmeny, vojenské linie často odkazují na staré sovětské chovatelské stanice a šampiony z 70. a 80. let, kteří byli přímými potomky psů z Rudé hvězdy. Původní psi se dnes do rodokmenů dostávají jako nová krev přímo z Kavkazu (Gruzie, Dagestán, ...), aby se do přešlechtěných linií vrátilo zdraví a lepší pohyb.
​

Dnes je v Rusku i ve světě velký spor mezi těmito dvěma tábory: jeden chce mít doma „strašidelného“ psa (vojenský typ, typ Rudá hvězda), druhý chce zachovat původního horského bojovníka, třetí chce klidnějšího a nekonfliktního výstavního psa. Je třeba vědět, který z těchto typů je vhodnější pro váš případný záměr (např. ostraha objektu vs. rodinný společník na velkém pozemku).

KAVKAZSKÝ PES V GULAGU

V systému Gulagů nebyl stanoven jeden univerzální počet psů pro každý tábor, protože se to lišilo podle velikosti konkrétního lágru, počtu vězňů a náročnosti terénu. Z historických pramenů a dochovaných pozůstatků (např. z expedic sdružení Gulag.cz) však lze vyvodit určité standardy.

​Počty psů v táborech

​V běžných táborových jednotkách (tzv. lagpunktech) se typicky využívalo přibližně 10 až 20 psů. Například v táboře Barabanicha na Mrtvé trati (rozestavěná železnice Salchard–Igarka) se dochovalo přesně 10 psích bud, které byly umístěny v samostatném oploceném areálu vně vězeňské zóny. U velkých tranzitních táborů nebo v místech s vysokým rizikem útěku vězňů mohly být počty psů vyšší, v řádech desítek.

Psi byli nasazováni zejména při etapách (přesunech vězňů pěšky). Zde se často uvádí, že na skupinu několika desítek vězňů připadalo několik psů, kteří tvořili živý koridor podél zástupu.

​Proč právě kavkazští psi? ​Sovětský režim si kavkazské psy (a jejich křížence) vybral pro střežení v Gulagu z několika důvodů.

Odolnost: Jsou schopni bez úhony přečkat extrémní mrazy (až -40°C) a drsné podmínky Sibiře, bez nutnosti bud nebo zateplených kotců.
​Povaha: Na rozdíl od německých ovčáků, kteří vyžadují neustálý kontakt s psovodem, jsou kavkazští psi velmi samostatní a přirozeně nedůvěřiví až agresivní vůči cizím lidem.
​Zastrašovací efekt: Jejich velikost a neúprosnost působily na vězně jako silný psychologický nátlak.

​Role psů při ostraze

​Stacionární střežení: Psi byli často uvázáni na tzv. běžných drátech (dlouhé dráty natažené podél plotu), kde se mohli poměrně volně pohybovat a hlídat perimetr.
​Stíhání uprchlíků: Byli cvičeni k „lovu“ lidí. V pamětech vězňů (např. Vasilije Basovského) se vzpomíná, že tito psi byli záměrně vedeni k takové agresivitě, že by vězně při vypuštění roztrhali na kusy.
​

Po uzavření mnoha táborů v 50. letech došlo k tragickému konci těchto zvířat – většina z nich nebyla převezena jinam, ale byla na místě postřílena, protože byla pro civilní život příliš nebezpečná.

Výcvik kavkazských psů pro potřeby NKVD a později MVD (Ministerstvo vnitra SSSR) byl centralizovaný a probíhal především v legendární Rudé hvězdě.

​Zde jsou klíčové aspekty a metody, které z těchto psů dělaly obávané nástroje ostrahy:
​

1. Transformace z pastýře na "stroj"

​2. Výcvik byl postaven na tvrdé disciplíně a potlačení strachu.

​"Bití náhubkem", tzv. vytloukání: Psi byli cvičeni k útokům s pevným koženým náhubkem. Cílem bylo, aby pes dokázal protivníka srazit k zemi nebo mu zlomit žebra pouhým nárazem své váhy v plné rychlosti.
​Kruhovka (skupinové dráždění): Psi byli uvázáni v kruhu a uprostřed se pohyboval figurant. To vyvolávalo v psech konkurenční zuřivost – když viděli, že pes vedle útočí, snažili se ho v agresivitě překonat.
​Odolnost vůči bolesti a hluku: Psi byli zvykáni na výstřely, výbuchy a fyzické údery. Kavkazský pes, který by při výstřelu ustoupil, byl pro službu v táborech nepoužitelný.

​3. Role psovoda
​V Gulagu nebyl psovod pro kavkazského psa přítelem v moderním smyslu. ​Byl to spíše vodič, který psa krmil a ovládal pomocí drsných mechanických povelů (ostnaté obojky apod.). Psi byli záměrně udržováni v určité izolaci, aby se jejich vazba na člověka neprohlubovala a neztráceli svou přirozenou divokost.

​4. Strategické nasazení v táboře
​Výcvik byl zaměřen na tři hlavní úkoly.
​Hlídka na tzv. běžném drátu (blok-post). Pes byl cvičen tak, aby okamžitě a bez varování zaútočil na cokoli, co se k drátu přiblížilo.
​Doprovod: Výcvik k udržování formace. Psi tvořili živé mantinely kolem zástupu vězňů. Pokud vězeň vybočil z řady byť o půl metru nebo jen zakopl, pes byl cvičen k okamžitému napadení bez povelu.
​Vyhledávání: Psi byli cvičeni ke stopování uprchlíků v extrémních mrazech, kde jiná plemena selhávala.

​Dědictví Rudé hvězdy
​Metody z této éry vytvořily takzvaný pracovní/vojenský typ kavkazského psa, který se liší od výstavního typu. Jsou to psi s extrémně vysokým prahem bolesti a instinktem bojovat do konce. Právě proto jsou tito psi v rukou nezkušených majitelů dodnes považováni za jednu z nejnebezpečnějších zbraní přírody.

SVĚDECTVÍ (vězňů, kteří přežili Gulag) (AI)

Tito lidé vykreslují kavkazské psy nikoliv jako zvířata, ale jako součást bezcitného mechanismu teroru. Vzpomínky literátů i prostých vězňů (např. Alexandra Solženicyna nebo Varlama Šalamova) se v popisu těchto psů shodují v několika děsivých rysech.

​Zde jsou hlavní aspekty jejich soužití s vězni.
​

1. „Živé hranice“ při etapách
​Nejnebezpečnější chvíle s těmito psy zažívali vězni během pěších přesunů (etap) z vagonů do tábora nebo na pracoviště. Vězni vzpomínají, že psi byli vycvičeni k útoku na kohokoliv, kdo vybočil z řady. Pes okamžitě útočil na hrdlo nebo končetiny. Byl to psychologický teror. Dozorci záměrně drželi psy na krátkých, napnutých vodítkách přímo u obličejů a zad vězňů. Neustálé vrčení a dech psa na krku nutilo vězně k absolutní poslušnosti a rychlému tempu i při vyčerpání.

​2. Identifikace vězně jako kořisti
​Psi v Gulagu byli cvičeni k tomu, aby reagovali na specifické atributy vězně. Kavkazští psi byli drážděni pachem starých táborových hadrů (bushlatů). Vězeň pro ně nebyl člověk, ale objekt definovaný specifickým pachem špíny, potu a levného tabáku. Vězni uvádějí, že kavkazští psi dokázali vycítit strach i na dálku a na takové jedince se zaměřovali s ještě větší agresivitou.

​3. „Lidožrouti“ na drátě
​Vězni, kteří pracovali v blízkosti zakázaného pásma (zapretky), mluvili o psech na úvazech jako o lidožroutech. Na rozdíl od běžných hlídacích psů ti táboroví často neštěkali. Pouze tiše a soustředěně sledovali pohyb vězně podél plotu a vyčkávali na jakýkoliv pokus o narušení pásma, aby mohli vyrazit.

​Krutost dozorců: Existují svědectví o tom, že dozorci schválně pouštěli psy na vězně, kteří už nemohli pracovat nebo byli v bezvědomí, aby prověřili, zda nesimulují.
​

4. Svědectví o selekci a osudu psů
​Zajímavým detailem v memoárech je popis vztahu psů k dozorcům. Vězni si všímali, že ani dozorci si ke kavkazským psům nedovolili žádnou důvěrnost. Byl to vztah založený na respektu z brutální síly.

​Citát z pamětí vězně: „Nebyli to psi, byla to chlupatá smrt. Když se na tebe ten pes podíval, neviděl jsi v jeho očích nic než nenávist, kterou do něj vtloukali od štěněte. Byl to vlk, kterého naučili milovat uniformu a nenávidět hadry.“

​5. Konec služby
​Po Stalinově smrti a postupném rozpouštění lágrů v 50. letech se vězni stali svědky masového vybíjení těchto psů. Protože byli vycvičeni k extrémní nenávisti k lidem v civilu (uprchlíkům), nebylo možné je integrovat do společnosti. Mnoho vězňů ve svých vzpomínkách popisuje výstřely ozývající se z opuštěných táborů jako poslední tečku za érou teroru.

VYUŽITÍ KAVKAZSKÉHO PSA dnes ve věznicích

Kavkazští psi jsou dodnes využívání v ruské věznici Černý delfín. Tato věznice se nachází ve městě Sol-lleck v Orenburské oblasti, přibližně 70 km jižně od Orenburgu a 62 km od hranic s Kazachstánem. Jde o jednu z nejstarších a nejtvrdších věznic v Rusku, která je určena pro doživotně odsouzené vězně (vrahy, teroristy, kanibaly).

ČESKÁ REPUBLIKA

Historie kavkazských pasteveckých psů v Česku je relativně krátká, ale velmi intenzivní. Do tehdejšího Československa se dostal v 80. letech 20. století.
​

Zde je přehled klíčových milníků a faktů z jejich historie u nás:

​1. První importy a začátky chovu
​Do střední a západní Evropy se kavkazští psi začali masivněji šířit až po roce 1969, kdy byli využíváni armádou NDR k ostraze státních hranic a Berlínské zdi. První chovný pár do Československa dovezla paní Jiřina Řapková z Rokycan z tehdejší NDR. Šlo o psa jménem Finn von Gräuen Räuber a fenu Dunja von Gräuen Räuber. První štěňata se tak narodila v roce 1983 v chovatelské stanici Ohrožený Ranch.

​2. Oficiální uznání a změna názvu
​V počátcích se plemeno u nás registrovalo pod názvem kavkazský ovčák (odvozeno z ruského kavkazskaja ovčarka). Postupem času se však odborníci shodli, že název je zavádějící. V roce 1999 Českomoravská kynologická unie (ČMKU) schválila změnu názvu na kavkazský pastevecký pes. Důvod: Na rozdíl od klasických ovčáků (např. německého), kteří se stády aktivně spolupracují a pasou je, kavkazský pes je typický pastevecký pes. Úkolem pasteveckých psů je pasivní ostraha a obrana stáda před predátory.

​3. Chovatelské kluby v ČR
​V současné době jsou chovatelé a příznivci tohoto plemene v České republice sdruženi především ve dvou organizacích FCI (KRaAOP a KKPP) a v Czech Caucasian Ovcharka Clubu K9 (CCOC). KRaAOP zastřešuje více plemen. Kluby FCI se převážně soustředí na výstavní typ psů, CCOC K9 klub chová výhradně pracovní typy psů.

​Charakteristika "českého" kavkazského psa:
​V Česku si plemeno získalo pověst nejtvrdšího hlídače. V 80. a 90. letech byl kladen extrémní důraz na ostrost. Nyní mnozí chovatelé usilují o celkově klidné, málo vzrušivé jedince (výstavní typ), jiní o psy vyrovnané, kteří zústávají neúplatnými strážci, zároveň jsou však dobře ovladatelní svým majitelem (pracovní typ).
​

Kavkazský pastevecký pes je u nás i v zahraničí považován za jedno z mála přírodních plemen, do jehož genetiky člověk zasahoval minimálně a které si zachovalo bleskové reakce a schopnost samostatného rozhodování.

Kavkazský pes v minulosti, současnosti i budoucnosti (video)