Vyprávěnky, reportáže, reference
- Podrobnosti
-
Zobrazeno: 26893
Rozhovory
Básnění
Songy
Videa k příběhům:
1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl, 5. díl, 6. díl, 7. díl
Jmenuji se Voják Lištička K9 (CCOC). Geneticky jsem naprogramovaný jako živoucí tank s kožichem a genocidními úmysly vůči čemukoliv, co se hýbe za plotem.
Dnes je mi dvaadvacet měsíců. V psím světě je to věk, kdy už nejste štěně, ale ještě pořád máte dost chuti na to, abyste zbourali stodolu, jen tak pro radost.
Svět se dělí na dvě základní kategorie: Moje území a Prostor, který jsem zatím nestihl anektovat.
Moji dvounožci: Jsou to ti dvounozí sluhové, kteří mi plní misku a otvírají můj kotec, abych mohl jít vykonat inspekci hranic. Máme mezi sebou profesionální, chladný vztah. Jsem samostatná jednotka. Nečekejte ode mě, že se budu jako nějaký zlatý retrívr nebo jako kolega Raider lísat k vrchní dvounožce. Fuj. Jsem Voják! Když mi dají najíst, beru to jako projev hlubokého respektu k mé autoritě.
Cizí dvounožci: To jsou ti, co se snaží projít kolem mého plotu. Jsou to buď narušitelé, nebo chodící svačiny. Moje mise je jasná: eliminovat hrozbu dřív, než si stihnou vytáhnout telefon z kapsy. Když vidím cizího člověka, cítím, jak se mi aktivuje vnitřní siréna „Sežrat!“. Je to čistá radost z plnění povinností.
Sociální dynamika a etiketa
Jsem v jádru velmi společenský pes, ale mám své zásady, které jsou – objektivně řečeno – ty jedině správné.
Samci: Tady končí veškerá sranda. Když potkám jakéhokoli samce, okamžitě provedu rychlou analýzu: „Jsi alfa? Ne? Tak proč dýcháš můj vzduch?“ Moje tolerance vůči ostatním samcům je zhruba stejně velká jako moje trpělivost, když mi dojde maso. Jsem dominantní, jsem rychlý a moje „džentlmenství“ skončilo vteřinou, kdy jsem se narodil.
Fenky: Tady jsem už o něco vřelejší. Pokud fenka okamžitě pochopí hierarchii, sklopí zrak a uzná, že jsem ten nejúžasnější a nejstrašnější pes na světě, můžeme být kamarádi. Pokud se ale tváří, že má vlastní názor nebo se odmítá podřídit mé přirozené dominanci, musím jí to vysvětlit trochu důrazněji. Je to výchovný proces, nic osobního.
Moje „pracovní“ filozofie
Někdo by mohl říct, že jsem impulzivní. Já tomu říkám blesková reakce. Když jiní psi ještě přemýšlejí, jestli jim stojí za to štěknout a rozpohybovat se, já už jsem v plném sprintu, mrštný jako baletka s tělem buldozeru, připravený zpacifikovat cokoliv, co by narušilo klid v mém domově.
Život u Lištičky K9 mě naučil, že svět je nebezpečné místo plné potenciálních vetřelců a neschopných psů, kteří potřebují někoho, kdo jim ukáže cestu (nebo je rovnou sežere). Jsem Voják. Jsem zákon. A pokud nejste moji dvounozí sluhové, radím vám: zrychlete krok směrem pryč.
2026
Z pohledu někoho, kdo má doma „živé tanky“ a ne plyšové medvídky.
Proč nejsem „tatínek“ nebo „maminka", ale v lepším případě „oblíbený dvounožec – ten, co nosí žrádlo a přežije“.
Dneska jsem zase narazila na internetu na jednu z mnoha podobných fotek. Víte, jak to vypadá: slečna v legínách drží v náručí štěně, zírají do objektivu a popisek zní: „Naše první společné ráno, já a moje miminko. Jsem tak šťastná, že jsem jeho máma!“
Sedím u nás na trávě, vedle mě leží jeden z mých kavkazáků, pes, který má víc testosteronu v levém uchu než já v celém těle a jehož hlavu bych neobejmula ani oběma rukama. A tak nějak přemýšlím, jestli jsem to celé nepochopila špatně.
Pokud je ta paní v legínách psova „máma“, co jsem potom já? Jsem snad „vrchní velitel logistiky a dozorce nad miskami“?
Proč nejsem jeho „máma“
Biologie je neúprosná:
Moje feny, když mají štěňata, je neřeší podle motivačních citátů z Instagramu. Přirazí je k zemi, když zlobí, čistí je jazykem, a když jim je šest týdnů, prostě jim dají sem tam lepanec, aby pochopila, kdo má v hierarchii hlavní slovo. Já? Já se snažím naučit své psy (marně), aby mi totálně nesežrali návštěvu, a když na mě kouknou tím svým kavkazským pohledem, cítím se vděčná, že mi dovolí sedět na mé vlastní židli.
Rodičovství vs. přežití:
Když vychováváte dítě, snažíte se, aby z něj vyrostl kvalitní a vzdělaný člověk. Když máte pracovního kavkazáka, snažíte se, aby z něj vyrostl pes, který nezabije pošťačku jen proto, že má dnes jinou čepici. Můj pes nepotřebuje, abych byla jeho „máma“. On potřebuje, abych byla pro něho důležitým člověkem, tzv. „mým dvounožcem" u kterého je jasné, že když řekne „stůj“, tak je fakt milé, ohleduplné a celkově fajn udělat to.
Ty pocity:
Když moje dítě (lidské) přineslo ze školy pětku, byla jsem smutná. Když můj pes v terénu neposlechne, nejsem smutná. Jsem v totálním, adrenalinovém stresu, protože vím, že v tuhle chvíli je to pes, který by dokázal zastavit rozjetý traktor. Tady žádné „ale my se tak milujeme“ nefunguje. Tady funguje nejen pevný vztah, ale i výcvik a fakt, že pes ví, že já jsem ten, kdo drží vodítko – a že to vodítko je spíš symbolické, protože kdyby fakt chtěl, tak mě on vezme na procházku jak hadrovou panenku.
Ten zásadní rozdíl:
Lidé se dneska cítí být „rodiči“ svých psů, protože chtějí tu bezpodmínečnou lásku. Chtějí mít doma chlupatý doplněk, který jim bude dělat „miminko“.
Jenže pes není miminko. Konkrétně kavkazák je šelma, která tisíce let střežila stáda před vlky, medvědy a lumpy. Když se ho snažíte vychovávat jen „láskou“ bez jasných pravidel, brzy zjistíte, že jste jakožto ten „rodič“ doma akorát za služebnictvo, kterému pes dovolí (možná) bydlet v jeho rajónu.
Moje rada:
Až příště uvidíte někoho, jak říká svému čivavákovi „synku“, jen se usmějte. Až příště uvidíte někoho, kdo má hezky zvládnutého psa, který vypadá, že by mohl vymlátit středověké vojsko, nehledejte tam „tátu/mámu“. Hledejte tam někoho, kdo má doma partnera. Partnera, který vás sice může kdykoliv roztrhat na kusy, ale který si vás vybral za parťáka pro život.
A to je podle mě o dost větší machrovina než být „máma/táta“.
2026
Tady je vhled do každodenní existence entity známé jako Jolie Lištička (CCOC), jejíž životní motto není „klid a mír“, ale spíše „udělej to teď, nebo si to odskáčeš“.
Z deníku Jolie
Operace „Svět mi dluží pozornost (a hlavně respekt)“
Jmenuji se Jolie. Jsem z chovatelské stanice Lištička K9. Název je to sice roztomilý, ale v mém podání by se měl přejmenovat na „Likvidační jednotka K9“. Moje matka, Nej Liška, mi do vínku dala geny, které se dají popsat jako koktejl z raketového paliva, blesku a čistého, neředěného sebevědomí.
Kariéra a fyzička: Jsem víc než jen pes
Mám složené čtyři prověrky z výkonu. Navíc mě baví ukazovat ostatním, že gravitace je pro mě jen nezávazné doporučení. Jsem tak rychlá a pružná, že když se rozběhnu, okolní svět se občas nestíhá renderovat.
Můj oblíbený sport? Parkour přes dvoumetrové ploty. Vidím dvoumetrovou překážku a nevidím v ní bariéru, vidím v ní jen špatně vyřešený designový prvek, který musím vylepšit svým ladným výskokem.
Management samců: Politika manipulace
Když potkám psa-samce, moje první myšlenka je: „Dělej, podrob se, nebo se ztrapníš.“ Jsem mistryně v psychologickém profilování.
Typ A (Ten, co na to přistoupí): Okamžitě si ho podrobím a cítím se jako královna.
Typ B (Ten, co mi to nehodlá tolerovat): Můj mozek provede bleskovou analýzu (trvá to asi 0,02 sekundy). „Aha, tenhle má ostré lokty a nenechá si skákat po hlavě.“ V tu ránu přepínám do režimu „manipulativní andílek“. Nasadím pohled typu „já jen tak blbnu, kamaráde“, a v podstatě si ho omotám kolem prstu tak elegantně, že by mi za to udělili doktorát z diplomacie.
Vztahy: „Cizí dvounožci“ vs. „Moji dvounožci“
Moji dvounožci: Miluji je. Jsou to ti jediní vyvolení, kteří mají tu čest mě krmit. Jsou mým majetkem.
Cizí dvounožci: Nechápu, proč existují. Jejich případnou přítomnost v mém perimetru vyhodnocuji jako hrubé narušení mého osobního klidu. Pokud se někdo cizí snaží přiblížit, moje reakce je tak rychlá a impulzivní, že dotyčný obvykle nestihne ani říct „fuj“.
Mateřské instinkty (aneb: Výchovný ústav Jolie)
Brzy budu mít štěňata. Dvounožci se mě ptají, jaká budu matka. Odpovídám: Efektivní. Zapomeňte na nějaké dlouhé mazlení nebo přehnané „ťuťu-ňuňu“. Moje výchova bude probíhat podle pravidel rychlého drilu. „Stůjte rovně, běhejte rychle a hlavně – neotravujte mě, teď zrovna hlídám perimetr.“ Bude to přísná škola života, ale z těch štěňat vyrostou elitní jednotky, to vám zaručuji.
Závěr dne
Svět je jedno velké cvičiště, které potřebuje můj dohled. Jsem Jolie, jsem rychlá, jsem nekompromisní a jsem přesně ten typ psa, kterého je lepší se ptát, než něco zkusíte.
2026
Zdravím všechny dvounožce (i ty, co se tváří, že nás ovládají).
Tady Žiletka. Moje sestra Zásahovka vám ukázala kousek ze svého „důležitého“ deníku. Musím se u toho smát. Ona je to naše rodinné tornádo v kožichu – miluju ji, je to moje krev, ale občas mám pocit, že kdyby v dohledu spadl list, Zásahovka by ho stihla zkontrolovat, roztrhat, nahlásit na štáb a ještě u toho udělat takový dojem, jako kdyby bránila státní hranici.
Já to vidím trošičku jinak. Moje rodinná konstelace (Jak to vidím já)
Zásahovka: Moje drahá, zbrklá sestra. Je to jako mít za zadkem motorovou pilu, která má neustále zapnutý sportovní režim. Je s ní sranda, to ano, ale někdy bych jí nejraději řekla: „Zásahovko, klídek, ten pošťák jen nese balík, ne atomovou bombu.“
Já (Žiletka): Jsem v podstatě zenový mistr kavkazského typu. Ano, mám prověrku z výkonu – a to velice úspěšně složenou – takže si nenechám skákat po hlavě. Ale zatímco sestra u cizinců rovnou startuje vrtuli, já si je nejdřív v klidu „naskenuji“. Mám přehled. Jsem ta, co vnímá detaily, zatímco ona hned hromově duní.
Zbytek party: Máma Rakete je naše svatá, ta nás prostě nechává být psy. Táta Argun a strýc Raider? No, chlapi jsou chlapi. Když se snaží být přísní, jen si v duchu říkám: „Pánové, vždyť vy sami vrtíte ocasy, když nám nesou naši dvounožci večeři.“
Můj pohled na vesmír (a proč nemusím být pořád v "akci")
O našich dvounožcích: Jsou to legrační stvoření. Neustále někam pospíchají, stále něco řeší a zapomínají, že nejlepším řešením většiny problémů je prostě si lehnout a tvářit se, že jsme králové vesmíru.
O cizincích: Zásahovka hlídá svým „já vás sežeru“ stylem, já hlídám tím, že prostě jsem. Většina lidí se zastaví už jen proto, že vypadám jako hromada chlupatého klidu, která by se v případě nutnosti změnila v raketu země-vzduch. A věřte mi, ta klidná síla je mnohem děsivější než to neustálé štěkání. Samozřejmě, pokud někdo zkusí lézt přes plot, přepínám. Moje zuby jsou jako vizitky, které nikdo nechce dostat osobně do ruky.
O štěňatech: Tady se shodneme. Zásahovka je učí, jak být drsné, já je učím, jak být mazané. Štěně, co umí jen vrčet, je sice roztomilé, ale štěně, co umí vypadat jako nevinný plyšák a přitom vám nenápadně sežrat botu, je šampion ve štěněčím výkonu.
Život v Lištičce K9 je krásný. Zásahovka dělá ten „vnější hluk“ a já dělám to „vnitřní bezpečí“. Jsme skvělý tým – ona je ta bouřka, já jsem to ticho před ní, ze kterého by měli mít všichni potenciální vetřelci pořádný respekt. Teď mě omluvte, Zásahovka zase někam vyrazila, protože na druhém konci areálu zafoukal vítr, a já musím jít zkontrolovat, jestli si při tom svém zběsilém běhu náhodou neutrhla dráp. Někdo tu naši rodinu musí hlídat s nadhledem.
2026
Z deníku Zásahovky (provozní ředitelka bezpečnosti v „Lištičce K9“)
Zdravím všechny dvounohé, kteří si myslí, že nás tady v Lištičce K9 jen tak krmí a hladí. Omyl. Taky nás hlavně cvičí. Já jsem Zásahovka. Je mi necelý rok, vážím víc než průměrný zahradní nábytek a moje hlavní pracovní náplň je dělat světu jasno v tom, kdo je tady pánem situace.
Moje rodinná konstelace (aneb Kdo je kdo v našem gangu)
Já (Zásahovka): Jsem v podstatě chodící jistota. Už mám v kapse první prověrku z výkonu, takže si na mě jen tak někdo nepřijde. Jsem hlídačka na plný úvazek.
Žiletka (moje sestra): Moje parťačka ve zločinu. Milujeme se. Když zrovna nehlídáme, trénujeme synchronizované štěkání nebo společné ničení čehokoliv, co vypadá, že by mohlo být zajímavé. Je to moje druhá polovina mozku.
Máma Rakete: Absolutní bohyně moderní výchovy. Vyznává metodu „nech je, ať se samy poučí“. Díky ní máme dost prostoru pro vlastní průšvihy, což naprosto zbožňujeme.
Táta Argun a strýc Raider: Ti jsou naše „přísná úderná jednotka“. Chlapi, co si myslí, že svět končí za hranicí jejich teritoria a že každá moje chyba je zločin proti lidskosti. Občas jsou na mě až moc „výchovní“. Hej, tati, fakt nepotřebuju slyšet přednášku o zodpovědnosti, když zrovna zkouším, jak chutná guma od traktoru!
Ostatní kavkazští ranaři: Naše parta. Jsem tu mezi svými.
O dvounožcích: Naše dvounožce miluju. Jsou to sice trochu nemotorná stvoření, co neumí pořádně očichat návštěvníka a hned se s ním chtějí bavit, ale krmí nás, takže mají moji plnou ochranu.
Cizí lidi? No way. U mě platí jednoduché pravidlo: Nejsi člen smečky? Tak tu nemáš co pohledávat. Můj varovný pohled (a pár decibelů navíc) obvykle stačí k tomu, aby si dotyčný uvědomil, že má dneska velmi důležitou schůzku někde úplně jinde.
O psech v teritoriu: Tady jsem naprosto mírumilovný andílek. S ostatními psy z našeho areálu nemám jediný problém. Máme takový nepsaný pakt: „Tohle je naše, tamto je vaše, a když nikdo nebude dělat problémy, všichni budeme mít v misce maso.“ Funguje to dokonale.
O štěňatech: Tady přichází moje měkká stránka. Když se v „Lištičce K9“ objeví nějaká malá chlupatá nic, beru si je na starost. Učím je, jak správně vrčet na cizí kočku, jak vypadat hrozivě, i když mají v tlamičce ještě mléčné zuby, a hlavně – jak si užívat života. Štěně, co se neumí pořádně vyválet v bahně, jako by nebylo.
Život u nás je v podstatě permanentní výcvikový tábor zkombinovaný s dětským hřištěm. Jsem elitní hlídačka s prověrkou z výkonu, a i když mě táta se strýcem občas zkoušejí vyvést z míry svou přísností, vím, že jsem na správném místě.
Teď mě omluvte, slyšela jsem v dálce spadnout list ze stromu a musím jít zkontrolovat, jestli to nebyl tajný agent s úmyslem narušit náš klid.
Zásahovka – Konec hlášení
2026
Zpráva z teritoria: Velká zrada a mise „Štěněčí dozor“
Včerejší den začal slibně. Ráno jsme cítili tu známou vůni – vůni kůže, rukávů a hlavně těch obran. Věděli jsme, co se děje. Dneska se jede! Dneska se bude kousat! Dneska se bude opět dokazovat, že chovatelská stanice Lištička K9 není jenom parta chlupatých plyšáků, ale elitní jednotka.
A pak přišla hlavní dvounožka. V očích měla ten svůj „teď-vás-budu-přesvědčovat“ pohled a pronesla větu, která otřásla naším světem: „Nikam se nejede. Máte službu.“
Krize identity a ztráta smyslu života
Naše tváře? Měli jste nás vidět. Já, Raider, jsem se pokusil o svůj nejvíc zlomený výraz „já-jsem-tady-jen-pro-pohlazení“, zatímco Máša zkusila metodu „tichého protestního funění“. Marně.
Důvod? Prý musíme dohlížet na mámu Výbušku. Jako kdyby Výbuška nebyla dostatečně kompetentní! Ta ženská má víc energie než elektrárna a štěňata kolem sebe komanduje s přesností generála. Ale ne, my jsme museli zůstat doma jako nějací hlídací psi, co hlídají... no, hlídají mámu, tátu a štěňata. Ponižující. Kde je ten adrenalin? Kde je ten figurant, co se na nás tváří tak vyzývavě?
Pravda je, že po prvotním záchvatu zoufalství jsme to pochopili. Štěňátka jsou... no, jsou to prostě malí, uječení chlupatí démoni. A Výbuška, naše „střelivo“, je sice skvělá máma, ale občas potřebuje dohled, aby nenechala ty její malé příšerky příliš nekontrolovaně řádit. A Ninjato, táta, potřebuje dohled, aby při té ostraze 24/7 neusnul.
Tak jsme tedy nastoupili na šichtu. Leželi jsme jako dva obří, kavkazští sfinxové tak blízko štěňat, jak to Ninjato dovolil. Byli jsme jako bodyguardi v oblecích z vlastní srsti. „Vše pro pohodu štěňátek,“ říkali jsme si, zatímco jsme v duchu trénovali zákusy na ringo.
Jsme zklamaní? Možná trochu. Ale jako správní profíci víme, kdy je čas na „kousání“ a kdy je čas na „výchovu dorostu“. Služba vlasti (rozuměj: štěňátkům) je splněna. Výbuška je v klidu, Ninjato nespí, mrňousové jsou v bezpečí a my máme čisté svědomí. Ale bacha – až příště vyjedeme, slibujeme, že si to všechno vynahradíme. Budeme kousat tak tvrdě, až bude figurant muset přehodnotit své životní priority!
Těšíme se na příště! Jen váháme: nemáme mezitím sepsat oficiální stížnost na nedostatek tréninkových příležitostí?
2026
Tak poslouchejte, vy dvounozí, co si říkáte „chovatelé“. Jmenuji se Výbuška, a pokud se mě někdo pokusí v tuhle chvíli pohladit po břiše, pravděpodobně zbyde jenom hromádka vašeho oblečení a hodně hlasité ticho.
Mám miminka. Jsou to malá, chlupatá, uječená stvoření, která vypadají jako plyšáci, ale v žilách jim koluje krev těch nejostřejších kavkazáků z Lištičky K9. Jsou moje. Moje! A bič boží na každého, kdo se k nim přiblíží s úmyslem je „poňuňat“.
Dneska ráno se zase pokusil jeden z našich dvounožců přiblížit k porodnici. V očích měl takovou tu naivní, růžovou představu, jak bude štěňátka zvedat do výšky a říkat jim „ťuťu“. Udělala jsem jeden jediný zvuk – takový ten hluboký, který rezonuje v základech budovy a způsobuje drobné otřesy půdy v okruhu pěti kilometrů. Dvounožec zmizel dřív, než bys řekl „švec“.
No, ona je to možná trochu impulzivnější reakce, ale co chcete? Jmenuju se Výbuška a tohle jméno není jen tak pro legraci. Je to životní styl.
Jen kousek dál, hned za zdí, leží Ninjato. Ten chlap je jako hora. Má svaly tam, kde já mám jenom nervy, a jeho klid by se dal krájet motorovou pilou. Je to otec roku. Leží tam, tváří se jako socha Buddhy, a když by jedno ze štěňat začalo žužlat jeho obrovskou tlapu, jenom jednou za čas by líně otevřel jedno oko. Vím to jistě, takový Ninjato je! Je zodpovědný, vyrovnaný a má v hlavě víc rozvahy než celý lidský management dohromady. Já jsem ta „akční složka“, on je ta „strategická“.
Výchova? Bude přísná. Žádné „cukrbliky“. Štěňata už teď mají své majitele, kteří čekají, až jim jednou začnou hlídat rodiny a firmy. Takže žádné rozmazlování.
Dneska měli prckové se mnou první tréninkovou lekci: Jak se tvářit, že spíš, ale přitom slyšet trávu růst a potenciálního narušitele na kilometr. Malý se snažil, ale pořád u toho trochu kňoural. Hned jsem ho trochu „připomněla“ výchovným štouchnutím čenichem. Bude z něj skvělý hlídač. Až povyrostou a odejdou do svých nových domovů, kde už na ně čekají další Lištičky, budou vědět jedno: Nejsem jenom pes, jsem bezpečnostní systém s vlastním názorem.
Když jsem si zrovna lehla a začala štěňata důkladně čistit (přičemž jsem u toho určitě vypadala jako generál kontrolující nástup jednotky, a bylo to i hlasité), Ninjato mi dal hlubokým odfrknutím najevo: „Výbuško, klid, jsou to mimina.“ (Slyšíme se skrz okno.) Podívala jsem se jeho směrem. „Jsou to budoucí elitní jednotky, Ninjato. A když je nenaučíme disciplínu teď, budou si myslet, že život je jenom hraní s plyšákem.“
Znovu se ozval zvuk dveří. Někdo se přiblížil. Moje srst se zježila do podoby, kdy vypadám minimálně o 30 kilo těžší. Bylo slyšet, že Ninjato jen vstal a stoupl si přede mé dveře. On nemusí štěkat. Stačí, že existuje, a rozumný dvounožec pochopí, že ke štěňatům cesta nevede, tedy nejsi-li zrovna naše nejvyšší dvounožka. Ta má schválený vstup v případě, že má s sebou pořádný kus flákoty.
Jsem Výbuška z Lištičky K9. Moje děti jsou nejlepší na světě, můj partner je největší pohodář v oboru. My jsme společně připraveni na cokoli.
2026
Když Argun (kavkazák, tudíž pes o velikosti menšího medvěda a výrazu filozofa, který právě pochopil, že lidstvo nemá budoucnost) svolal v Lištičce K9 v poslední květnový den večer schůzi, nebyla to žádná rychlá porada u plotu. Byl to spíše summit mocností.
Nej Liška, desetiletá kavkazská dáma, se ani nezvedla z místa. Jen líně otevřela jedno oko, které zářilo hlubokým nezájmem o vnější svět. „Cizí děti?“ zabručela tak hlubokým hlasem, že se otřásla okna v hlavní budově. „No jo, zítra je ten svátek mláďat. Znamená to, že budou chtít cizí lidští prckové vidět „pejsky" a budou přitom vřískat? Mně stačila ta domácí oslava dnes.“
„Bohužel,“ odpověděl Argun a postavil se na nohy. Působilo to, jako když se zvedá celá hora. „Tyhle děti budou asi běhat kolem našeho teritoria a možná se pokusí dělat hluk. Můj návrh je jednoduchý: ignorovat je. Pokud se přiblíží příliš blízko, prostě se na ně podívám. To obvykle postačí k tomu, aby i dospělí lidé zapomněli, kam šli a co chtěli.“
Zásahovka, mladá kavkazí slečna, která si stále myslí, že je ještě štěně (i když váží 45 kilo), se naivně zeptala: „A nemohla bych si s nimi jít hrát? Třeba jen lehce? Trochu je poválet v trávě?“
Nej Liška se na ni podívala pohledem, ze kterého by zamrzlo i peklo. „Zásahovko, ty jsi kavkazský pes. My si nehrajeme. My existujeme. A naše existence je natolik fascinující, že lidé by měli být rádi, že nás mohou sledovat z uctivé vzdálenosti. Pokud chceš poválet lidské mládě, zapomeň na to, že zítra dostaneš přidavek masa.“
„Dobře,“ sklonila hlavu Zásahovka. „Takže co budeme dělat?“
„Budeme dělat to, co nám odebere nejméně kalorií,“ prohlásil Argun. „Budeme vypadat jako velmi drahé a velmi nebezpečné dekorativní sochy. Když přijde dítě, budeme vypadat jako skála. Lehneme si k plotu. Žádný pohyb, žádné vrčení. Jen ta čistá, nefalšovaná autorita, která říká: „Tady končí tvůj prostor a začíná moje impérium.'“
Druhý den odpoledne dorazila skupina dětí podívat se na „pejsky“. Jakmile uviděla ty obrovské, chlupaté hory masa, jejich vřískot ustal tak náhle, jako by někdo vypnul zvuk u televize. Děti se zastavily deset metrů od plotu.
Argun udělal dva kroky vpřed. Nej Liška jen mírně otočila hlavu. Zásahovka se pokusila o svůj „drsný výraz“, ale vypadala spíš jako když se někdo snaží tvářit jako gangster, zatímco má v puse dudlík.
Děti tam stály, zíraly a ani nedutaly. Bylo to nejpoklidnější odpoledne v historii Lištičky K9. Žádné běhání, žádné provokace.
„Vidíte?“ odfrkl si Argun, když se děti raději tiše vzdálily. „Mezinárodní den dětí je můj nejoblíbenější svátek. Je to jediný den v roce, kdy máme absolutní klid.“
Nej Liška spokojeně pravila: „Přesně tak. Jsem ráda, že jsme si dneska tak dobře zahráli na sochy. Teď mě nechte spát, než mi někdo z domácích dvounožců zkusí nabídnout pamlsek, který je superprémiové kvality.“
A tak v Lištičce K9 proběhl Mezinárodní den dětí v naprostém tichu, důstojnosti a s pocitem zachování osobního klidu všech kavkazáků.
2026
Vítejte opět v chovatelské stanici Lištička K9. Název je to sice klamavý – evokuje něco hebkého, pištivého a snad i mazlivého – ale realita je taková, že kdyby se liška obecná pokusila vstoupit na náš pozemek, pravděpodobně by skončila jako konfety ještě předtím, než by stihla zamávat ocasem.
Jmenuji se Nej Liška Lištička (CCOC). Je mi skoro deset let, což je podle psího kalendáře věk, kdy už bych měla podle všech pouček sedět na verandě, slintat do misky a vzpomínat na staré dobré časy. Jenže já nejsem ledajaký pes. Jsem kavkazačka, jsem legenda a v žilách mi místo krve koluje čistý adrenalin smíchaný s přísností, kterou by záviděl i výcvikář speciálních jednotek.
Moje ráno začíná přesně v 05:00. Ne proto, že by mě někdo budil, ale protože musím zkontrolovat, jestli se přes noc neposunul horizont. Vyběhnu z kotce s mrštností, za kterou by se nemusela stydět ani čtyřměsíčni štěňata, a provedu ranní obhlídku. Plot? Stojí. Brána? Zamčená. Sousedovic kocour? Stále se klepe na druhém konci vesnice. Dobrá práce.
Pak přichází čas na „výchovu“. Moje pravnoučata. Jsou to malá, chlupatá, neohrabaná stvoření, která si myslí, že svět je hřiště. Omyl. Svět je bojiště a já je to musím naučit. Když jedno z nich, malý „Blesk“, zkusí zavrčet na misku s masem, udělím mu lekci Liščí výchovy. Než stačí mrknout, jsem u něj, přišpendlím ho k zemi bleskovým chvatem a důrazně mu vysvětlím, že v této rodině se důležitým věcem nenadává, čeká se na pokyn a jde-li o baštu, teprve pak se jí. Pak ho trochu přátelsky poválím v trávě a lehce ho kousnu do ucha, abych mu ukázala, že nejsme v cukrárně, ale v K9. Je to drsné, ale je to láska. Po takové lekci se na mě dívají s posvátným respektem, což je přesně ten výraz, který chci vidět.
Dvounožci z naší rodiny? To je jiná kapitola. Jsou to jediní lidé na planetě, kteří mají výsadu mé přítomnosti. Když vidím svého nejvyššího dvounožce, vrtím celým tělem takovým způsobem, že by to mohlo vyrobit elektřinu pro celé město.
Ale běda! Jakmile se u plotu objeví cizinec, pošťák nebo někdo s divným kloboukem, moje osobnost projde mutací, ze které by i Terminátor dostal tik v oku.
Naposledy tu byl opravář kotle. Chudák. Vůbec nechápal, proč se ten padesátikilový, desetiletý „koberec“ změnil v řvoucí mašinu na destrukci, když se jen pokusil přiblížit k brance. „Nej Liško, klid!“ volal ten vyvrhel. „Jaký klid? Jak si vůbec dovolí vyslovit mé jméno?“ říkám si v duchu. „Tenhle tvor má v brašně šroubovák, to je zjevný útok na svrchovanost Lištičky K9!“
Nejsem stará. Jsem konzervovaná zkušenostmi. Překážky pro mě neexistují – ploty jsou jen nízké zídky, které mi překážejí ve výhledu, a každého, kdo si myslí, že mě věk zpomalil, čeká velmi rychlé a velmi bolavé procitnutí.
Jsem Nej Liška. Jsem matka, babička, prababička a hlavně – jsem ta, co rozhoduje, kdo projde a kdo skončí jako špatná vzpomínka. A teď mě omluvte, musím jít zkontrolovat, jestli ta vrána na stromě nesedí příliš provokativně. Svět nespí a já taky ne.
2026
Jmenuji se Emöd Vezére Masa. Jsem z Maďarska, což v překladu znamená, že mám v krvi víc papriky než většina vašich psů dohromady. Bydlím v Lištičce K9 a můj životní cíl je jednoduchý: ovládnout vesmír, a když zbyde čas, tak i teritorium.
07:00 – Ranní kontrola perimetru
Dvounožci si myslí, že i k ránu hlídají především kluci. Roztomilé. Já už v šest ráno vím, že sousedovic kocour se opovážil projít kolem plotu a pošťák dýchá příliš hlasitě. Dám oběma pořádně najevo, kdo je tady šéf. K našim dvounožcům jsem sice mazlivá jako beránek, ale cizí návštěva? To je pro mě jen cvičný terč na kousání.
09:00 – Sociální inženýrství (neboli jak sbalit kluky)
S klukama vycházím skvěle. Jsou to takoví… no, řekněme, že jsou to dobré doplňky do mého prostoru. Na začátku byl sice menší incident s Raiderem – šlo o kus masa, který byl objektivně můj, i když on si myslel opak. Vysvětlil mi, kde mám hranice, a teď už oba víme, kdo má v téhle domácnosti rozhodující slovo. Je to osvěžující, když se umíte s kluky domluvit.
11:00 – Diplomacie s holkama
Tady je to složitější. Některé fenky jsou fajn, jiné jsou prostě… zbytečné. Pokud se mnou nesdílí můj pohled na svět, nemáme si moc co říct. Jsem velmi selektivní.
14:00 – Obrany (Moje droga)
Tohle je ta chvíle, kdy ze sebe sundávám masku „hodné holčičky“ a stávám se tím, co mi koluje v žilách. Když vidím toho lumpa, svět přestává existovat. Jsem rychlá, jsem přesná a jsem… no, prostě špičková.
17:00 – Mateřská výchova (aneb proč štěňata nechápou disciplínu)
Občas mě nechají s těmi malými uzlíčky nervů, abych je vychovávala. Páni, to je dřina. Jsem na ně až moc přísná? Možná. Ale svět je tvrdé místo a jestli se nenaučí respektovat autoritu už v sedmi týdnech, tak kdo z nich pak bude špičkový obranář? Učím je disciplíně. Zatím spíš kňučí, ale jednou mi poděkují.
1. Maso je moje. Vždycky.
2. Raider je kámoš, pokud drží odstup.
3. Cizí lidi jsou podezřelí, dokud neprokáží opak. Což se nestane.
4. Obrany jsou životní styl, ne hobby.
5. Kdo není rychlý, je jen překážka.
6. Já jsem import, já můžu víc.
7. Lištička K9 je můj hrad.
8. Štěňata potřebují řád, ne hrát si.
9. Dvounožci jsou tu od servírování jídla.
10. Jsem prostě nejlepší.
Moji dvounožci se prý už těší na moje potomstvo, že prý „předám geny dál“. No, doufám, že jsou připraveni. Bude to pořádná maďarská jízda, při které se i tráva v okolí Lištičky K9 bude muset naučit disciplíně! Doufám, že má budoucí štěňata budou mít aspoň tři čtvrtě mého temperamentu, jinak je rovnou pošlu na doučování do Budapešti.
2026
Jmenuji se Rakete Lištička K9, jsou mi tři roky a jsem ztělesněním kavkazské dokonalosti. Mám hustou srst, která by mohla sloužit jako izolace pro menší rodinný dům, a pohled, ze kterého by i vlkodlak raději přešel na druhou stranu ulice. Jsem krasavice, co má v hlavě víc než jen výplň, a můj životní styl je přesně podle hesla: „Klidná síla, která vás v případě potřeby rozebere na součástky.“
Můj svět je prostý a krásný. Tedy, dokud do něj nevstoupí nějaký vetřelec.
Moje filozofie bezpečnosti
Pro mě je svět rozdělen na dvě skupiny: Moje rodina a Všichni ostatní, kteří se odvážili dýchat u mého pozemku. Moje rodina je moje životní náplň. Jsou to ti dvounožci, co mi občas zapomenou dát druhou večeři (což je zločin proti lidskosti, ale odpouštím jim to). Když je vidím, vrtím ocasem tak intenzivně, že by to mohlo sloužit jako pohonná jednotka pro malou turbínu.
Cizí lidé? To je jiná písnička. Můj pracovní režim se aktivuje ve zlomku sekundy. Jakmile někdo cizí jen pomyslí na to, že by sáhl na branku, okamžitě zapomínám na veškerou eleganci a měním se v 60kilogramovou balistickou střelu s velmi hlubokým hlasem. Není to agrese, je to administrativní úkon. „Sem ne, kamaráde, tady je území Lištiček K9.“
V naší chovatelské stanici vedeme neustálé intelektuální diskuse o tom, jak vychovávat příští generaci kavkazáků. Můj manžel Argun a bratr Raider jsou v tomhle směru… no, řekněme přísní tradicionalisté.
Argun: „Když štěně neudělá deset kliků a neubrání misku před mouchou, je to slaboch.“
Raider: „Já je učím, že v sedmi týdnech už musí umět rozpoznat rozdíl mezi pošťákem a kurýrem s pizzou.“
Já se na ně dívám s nadhledem, jako pravá dáma a moderní pedagoška. Jsem zastánkyní „volné výchovy“. Moje dvě dcery, které vyrůstají v naší smečce, mají ode mě dovoleno si občas jen tak běhat, hrát si a užívat si dětství. Proč z nich dělat vojáky v necelém roce? Kavkazák se stává legendou postupně, ne v mateřské školce!
Mám ráda všechny psy, kteří se chovají slušně. Pokud pes projde kolem mého plotu, neprovokuje, neštěká a neklade nepatřičné otázky, jsem k němu velmi tolerantní. Dokonce bych řekla, že jsem diplomatka. Ale běda tomu, kdo si dovolí směrem na mé území zavrčet! To pak letím k plotu, nasadím svůj „pohled zkázy“ a je po debatě. Je to velmi uklidňující pocit, když víte, že jste tou nejrozumnější personou v okolí.
06:00: Kontrola perimetru. Nikdo neprošel. Jsem génius.
09:00: Krátké napomenutí dcer, aby při tréninku zbytečně neplýtvaly energií – ať se raději vyhřívají na slunci, krása je pro fenky důležitá.
12:00: Ignorování bratra Raidera, který se snaží naučit štěňata, jak zastrašit poštovní auto. Ach, ti chlapi.
18:00: Mazlení s mou rodinou dvounožců. Jsem největší plyšový medvídek na světě (jen pro ty správné lidi).
22:00: Hluboký spánek s jedním otevřeným okem. Nikdy nevíte, kdy se objeví nějaký nezvaný host, co si myslí, že je Lištička K9 zrovna v útlumu.
Život je fajn. Jsem krásná, jsem silná a mám všechno pod kontrolou. A teď mě omluvte, musím jít zkontrolovat, jestli ty moje dcery zase neodmlouvají strýci Raiderovi.
2026
Jeden den chovatele chlupatých raket (kavkazských pracovních psů) v Lištičce K9. Jeden den z životního stylu, který kombinuje práci elitní zásahové jednotky, úklidové čety v jaderné elektrárně a psychologa pro jedince, kteří mají IQ jako průměrný vysokoškolák, ale emocionální stabilitu jako pubertální rocková hvězda na absťáku.
05:00 – Budíček: „Vstávej, dvounožče, svět nečeká!“
Nečeká vás budík. Čeká vás řev na kolemjdoucího cizího kocoura, který postupně graduje do intenzity sirény oznamující nálet. Štěňata jsou už vzhůru a mají pocit, že pokud nebudete venku do tří sekund, dojde k fatální katastrofě - úmrtí hladem.
Krmení pracovní smečky připomíná scénu z filmu Jurský park. Zvuky drcení masa a kostí jsou slyšet až u půl kilometru vzdálených sousedů. Vy se snažíte vypít kávu, zatímco vám jeden pes podává tlapu (čerstvě obalenou v pokosené trávě a ve slinách) a druhý se pokouší vás trénovat, konkrétně potřebuje, abyste mu hodili hračku zapadlou za plot, kam ji úmyslně nacpal před vteřinou.
09:00 – Trénink: „Kdo je tu šéfem?“
Jdete na přilehlý cvičák. Pracovní kavkazák není mazlíček. Je to pracovní nástroj, který má v hlavě jediný program: Splnit úkol, když se mu bude chtít.
Poslušnost: Pes na vás kouká s takovou intenzitou, až se bojíte, že vám vidí do duše. Kdybyste ale chtěli, aby vám pes přinesl činku, téměř s jistotou vám ji nepřinese.
Obrana: Tady se stáváte svědkem transformace. Z roztomilého pejska se stává predátor s vizí. Jste-li figurantem, tak se modlíte, aby výcvikový rukáv vydržel déle než vaše nervy. Povel „Pusť!“ je jediná věc, která vás dnes dělí od pravděpodobnosti, že navštívíte chirurgii, pokud bude však splněn. Jistotu bohužel máte. Nebude.
Péče o psy není jen obyčejné česání. Je to odstraňování tun srsti, které by stačily na upletení svetrů pro středně velkou obec. Štěňata mezitím objevila, že tapety v předsíni domu mají naprosto špatnou texturu, kterou je potřeba odstranit. Vaše obydlí vypadá najednou jako po řádění tornáda kombinovaného s nájezdem Vikingů.
16:00 – Sociální inženýrství štěňat
Štěňata potřebují socializaci. To znamená, že je musíte vzít mezi lidi, navykat na hluk a ruch. Lidé se na vás dívají jako na blázna, když v jedné ruce držíte vodítka čtyř štěňat, která vypadají jako malí piráti, a v druhé kapse převalujete 200 gramů masa, kterým se je snažíte motivovat. A přitom hlídáte, aby nevybrakovala kolemjdoucímu důchodci nákupní tašku.
22:00 – Večerní klid po krmení
Psi jsou najedění. Vy ne. Zmoženi přežíváte na zahradní židli, na nohou vám sedí šedesátikilový „macek“, který je přesvědčený, že je čivava a stále zkouší, jak se na vás vejít celý. Všude jsou sliny a chlupy. Vy si prohlížíte fotky z dnešního tréninku, kde zadky vašich psů vypadají jako zadky absolutních profíků, a přemýšlíte, proč jste se místo chovatelství pracovních kavkazáků raději nedali třeba na sbírání známek.
Zhasínáte. V tu chvíli se ozve z zvenku: „Křup, bác.“ Okamžitě víte, co to znamená. Někdo z dorostu právě objevil, že jedna noha od zahradního stolu je křehčí, než si myslel. Vstáváte, povzdechnete si, a jdete to řešit odepsáním stolu z movitého majetku.
Počet kousnutí: 0 (díky bohu)
Počet zničených předmětů: 3
Počet okamžiků, kdy se na vás psi podívali tak, že jste zapomněli na veškerou únavu: 142
Stav duše: Totálně vyčerpaný, ale připravený zítra na opáčko.
Jste šťastný chovatel!
2026
V místním zvířecím podsvětí se chovatelské stanici Lištička K9 přezdívá „Osada šílených vrtichvostů“. Pro zbytek světa je to jen plot a huňatí nebezpeční obři, co občas zaštěkají, ale pro obyvatele okolního lesa a další domácí zvířecí osazenstvo je to epicentrum apokalypsy.
Takhle to vidí ti, kteří mají to štěstí (nebo smůlu), že s těmito chlupatými tanky sdílejí prostor. Domácí kočky. Pro kocoura Bonifáce, Ferdu a kočku Micinu nejsou kavkazáci psi. Jsou to pohyblivé, neohrabané a silně neinteligentní nábytkové kusy.
Pohled koček: „Když se na tebe kavkazáci podívají, vypadají, že se snaží vyřešit diferenciální rovnici. Ve skutečnosti jsou to jen ufňukaní medvědi s IQ pokojové rostliny. Naše strategie je jednoduchá: naštvat je, pro legraci, a zdrhnout, pro jistotu.
Srnky: Srnky u plotu stojí a klepou se, ale ne strachy. Mají ze psů záchvaty smíchu.
Pohled srnek: „Sledujte to! Zase se snaží běžet! Je to jako když se někdo pokouší tančit balet v gumových holínkách naplněných betonem. Vždycky, když se rozběhnou, vypadá to, že je gravitace v tomhle sektoru výrazně silnější než jinde. Zastaví se až o plot, který díky nim už dávno nedrží rovně, ale tvoří vlnovku. Jsou to naprostí komici – obrovské, chlupaté, funící tragédie.“
Ježek: Ježek je jediný, kdo je bere vážně, protože je chronicky paranoidní.
Pohled ježka: „Teda! Ten jeden se na mě podíval a já přísahám, že v jeho očích byl plán na dobytí světa. Snažil se mě očichávat, ale pokaždé narazil nosem na moje bodliny a vyvedlo ho to z míry. Myslí si, že jsem nebezpečný projektil. Neustále kolem mě pochodoval a vydával zvuky, jako když startuje starý dieselový traktor. Jsou to všechno nerváci, co neudrží pozornost déle než pět sekund. Dneska mě ten nejmenší přestal sledovat, když uviděl větev, co spadla ze stromu, a šel ji zneškodnit. Jsou to prostě kavkazáci, co dodat.“
Liška: Profesionální pozorovatel chaosu. Liška je intelektuálka lesa, která kavkazáky využívá jako zábavní pořad.
Pohled lišky: „Koukám na ně,“ svěřila se liška kamarádu jezevci, „a fakt nevím, jestli jsou to psi, nebo se někdo pokusil zkřížit obývákovou sedačku s rozzuřeným medvědem, kterému právě zrušili slevu na med v Jednotě. A upřímně? Mám je ráda, Lištičky, vždyť mají mé jméno. Je to jako koukat na reality show, kde jsou všichni soutěžící pod vlivem silných sedativ a zároveň mají obrovskou chuť se prát se vzduchem. Včera ten nejmenší, Baron, dvě hodiny štěkal na zahradního trpaslíka, protože se na něj prý blbě podíval. Pak si lehl, usnul a začal sebou škubat tak divoce, že se skutálel ze svahu přímo do rybníčku. Mám pro tyhle kavkazáky slabost. Jsou to takoví ti „dobří“ sousedé.“
Pohled jezevce: „Já jsem tvor přízemní a podzemní, praktický, a mám rád svůj klid. A ti sousedovic kavkazáci? Oni si vážně myslí, že jsou strážci galaxie, a ne jen zahrady o rozloze dvou fotbalových hřišť. Celý den tam leží rozvalení, tváří se jako dva metráky líného chlupatého želé, a jenom mě hypnotizují. A pak? Pak projde kolem pošťák nebo nedejbože kočka, co je naštvala, a oni ze sebe vypustí zvuk, ze kterého se mi v noře klepe i moje sbírka žížal.
Vážně, je to potřeba? Já se snažím v klidu vyhrabat tunel na druhou stranu, a vy kvůli každému listu, co spadne ze stromu, spustíte orchestr, který by vzbudil i mrtvého jezevce. Kdyby se radši věnovali důležitým věcem, jako je kypření půdy nebo hledání kořenů, udělali by líp. Ale ne, oni radši budou štěkat na mraky. Příště, až zase uvidíte letět ptáka a začnete dělat ten svůj cirkus, vzpomeňte si, že dole v podzemí se někdo snaží o odpolední siestu. Ach jo, ti sousedé…“
Pohled jestřába: „Sledujte ty chlupaté koberce dole. Snaží se tvářit jako drsní hlídači, ale ve skutečnosti jsou to jenom přerostlé, štěkající hromady prachu, co mají v hlavě vymeteno víc než opuštěné hnízdo po vichřici.
Kdykoliv udělám kolečko nad jejich prostorem, začnou se vztekle točit dokola, jako by se snažili dohonit vlastní ocas, nebo snad vypočítat trajektorii mého letu podle kvantové fyziky – což je u nich výkon hodný Nobelovy ceny za hloupost. Jsou to v podstatě jenom terénní povaleči, co mají místo mozku vatu a dokáže je vytočit i jen moje stínohra na trávníku. Kdybych se rozhodl přistát a chtěl po nich svačinu, vsadím křídlo, že by se radši snažili předstírat, že jsou jenom kameny v neexistující zahradní skalce. Trapáci.“
Zatímco kavkazáci si sami o sobě myslí, že jsou neohrožení strážci hradu, a právě odrazili útok mezinárodního spiknutí, okolní zvířecí svět je vnímá jako přerostlá a naprosto zmatená stvoření, jejichž jedinou skutečnou zbraní je jejich velikost a schopnost nechtěně srovnat se zemí vše, co jim stojí v cestě během jejich „hlídky“.
2026
V chovatelské stanici „Lištička K9“ ví všichni jedno: pokud Winning zrovna neleží, je to pravděpodobně proto, že se chystá někoho poučit o životě.
Winning je kavkazský pes, který vypadá jako menší obývací stěna s vlastním názorem. Je mu sedm let, má za sebou několik prověrek z výkonu a v očích má ten hluboký, lehce unavený výraz filozofa, který právě zjistil, že lidstvo obecně je téměř k ničemu, ale pořád to své raději bude hlídat, než aby ho nechal napospas osudu.
Životní filozofie „Vítěze“
Jeho jméno, Winning, se mělo stát postupem času prostým konstatováním faktu. Winning vždy vyhraje. Když chce na zahradní lehátko, lehátko je jeho. Když se rozhodne, že v šest ráno je čas na kontrolu plotu, je tu kontrola plotu.
Winning není „mazlicí“ typ. Představa, že by se nechal drbat za ušima, je pro něj urážlivá. „Já jsem strážce, ne plyšový medvídek z výprodeje,“ zdá se, že říká, když se od vás s ledovým klidem odtáhne, kdykoliv se pokusíte o náznak přátelského doteku. Přesto své dvounožce miluje. Projevuje to tím, že je sleduje s takovou intenzitou, až se člověk cítí jako v reality show, kde porota neustále hodnotí každý váš chybný krok.
Cizinci nejsou vítáni
Největší radostí – tedy spíše největší povinností – Winninga jsou cizí lidé. Když se k bráně přiblíží pošťák nebo nešťastný opravář kotle, Winning neštěká. On vydá zvuk, který zní jako startující tank, doprovázený pohledem, jenž říká: „Vážně ses rozhodl ukončit svou existenci právě dnes?“
Jednou se kurýr pokusil hodit balíček přes plot. Winning ho chytil v letu, aniž by hnul brvou, a pak ho před kurýrem pomalu a metodicky roztrhal na konfety, přičemž ani na vteřinu nespustil oči z dotyčného. Kurýr odjel tak rychle, že po sobě nechal jen pach spálených gum a Winningovu spokojenost z dobře vykonané práce.
Otec a vychovatel
Winning je otcem mnoha potomků. K fenkám se chová jako správný kavkazák – žádné námluvy, žádné květiny, prostě: „Jsem tady, jsem Winning, pojďme si vyřídit ty geny.“ Je to vztah založený na vzájemném respektu a nulové romantice.
Skutečná výchova ale nastane, když se Winning ujme dohledu nad štěňaty. Pro něj to nejsou roztomilá klubíčka, ale budoucí ostraha, která se musí naučit disciplíně. Pokud se nějaké štěně příliš hlasitě raduje z motýla, Winning k němu přistoupí, zlehka ho přišlápne tlapou k zemi, dlouze a přísně se na něj dívá, dokud štěně nepřestane kňučet a nezačne se tvářit jako seriózní hlídací pes.
Když se štěně pokusí kousat jeho ocas, jen ho jemně, ale důrazně převrátí na záda a drží ho tam tak dlouho, dokud prcek neuzná, že Winning je nedotknutelná alfa a pravděpodobně i vesmírná entita.
Jeden den v životě Winninga
Jednoho odpoledne se Winning rozvalil na své oblíbené místo u brány. (Je to jeho „úřad“.) Sledoval, jak se ve výběhu honí jeho poslední potomstvo.
Jedno štěně – malý, neohrabaný chlupáč – se pokusil zaútočit na Winningovo ucho. Winning se ani nepohnul. Jen lehce otevřel jedno oko, zavrčel zvukem, který připomínal vzdálené hřmění, a štěně se okamžitě zastavilo, sedlo si a začalo se tvářit, že se vlastně jen učilo sedět předpisově.
Winning si spokojeně povzdechl, položil si hlavu na tlapu a zavřel oči. Je to život plný zodpovědnosti, neustálého mentorování a občasného vyhazování pošťáků. Ale někdo to dělat musí, když se ostatní právě flákají. A navíc – nikdo to neumí lépe než Winning.
2026
Jmenuji se Unigriw Lištička (CCOC) a říkají mi Uniek. V překladu to znamená něco jako „jedinečný“, ale v mém podání to spíš znamená „profesionální chlupatý tank s vysokou školou života“. Jsou mi dva roky, což je věk, kdy už přesně vím, jak funguje vesmír. Vesmír končí u mého plotu a všechno za ním je potenciální nepřítel.
Moje dětství nebylo příliš o honění balonků. Moje dvounožka se rozhodla, že ze mě bude „hodně socializovaný pes“. To v praxi znamenalo, že mě tahali po místech, kde jsou klouzavé podlahy a lidé tam smrdí levným parfémem a stresem. Říkají tomu obchodní centrum. Pamatuju si, jak jsem tam stál jako malé huňaté klubko a říkal si: „Proč mě ta paní chce hladit? Vždyť ji neznám. Nevyplnila ani žádost.“
Pak mě také brali do přírody, k vlakům, k autům... Jezdil jsem víc než kamioňák z povolání. Výsledek? Teď už mě nic nerozhází. Když vedle mě vybuchne granát, jen zívnu a zkontroluju, jestli mi to nerozcuchalo hřívu a není-li nablízku šupák. Ale ty jezdící schody? To je nástroj Satana.
Láska a nenávist (hlavně nenávist). Moje hierarchie hodnot je prostá.
Moji dvounožci: To jsou polobozi. Mají klíče od mrazáku a umí mě podrbat přesně tam, kam si tlapou nedosáhnu. Pro ně bych položil život (nebo aspoň sežral pošťáka).
Cizí dvounožci: To jsou biologické chyby v matrixu. Proč vůbec existují? Proč dýchají můj vzduch? Jen se na mě podívají a já už v hlavě kalkuluju, jakou trajektorií bych jim mohl zrušit fasádu.
Ó, bohyně! Každá fenka v okolí musí být budoucí matkou mých Unieků juniorů. Jsem romantik. Když vidím dámu, nahodím svůj „look alfa samce“, zatáhnu břicho a dělám, že mě ty prověrky z výkonu fakt baví.
Pak je tu Raider. Už jen to jméno mi zvedá krevní tlak na hodnoty, které by průměrnou čivavu odpálily na oběžnou dráhu. Raider je v mém revíru a to je chyba v propočtech vesmíru. Žárlím na něj? Prosím vás, já jsem Uniek! Já nežárlím, já jen... intenzivně monitoruji jeho selhání. Pokaždé, když ho vidím, mám chuť mu vysvětlit základy fyziky – konkrétně zákon o tom, že dvě tělesa nemohou zaujímat stejný prostor, pokud jedno z nich je on a druhé já. Gravitace je jen názor.
Lidi si myslí, že ploty jsou k tomu, aby někoho udržely uvnitř. Roztomilé. Mám v nohách pružiny, za které by se nemusela stydět ani NASA. Dva metry? To je pro mě jen takový větší schod. Když vidím za plotem něco zajímavého (třeba psa, co potřebuje lekci slušného chování, nebo fenku, co vypadá, že hledá manžela), prostě se vznesu. Moji dvounožci pak křičí: „Unieku, ne!“ a já v letu přemýšlím: „Slyším vás, opravdu vás slyším, ale zrovna teď mám rozdělaný projekt v jiné výškové hladině.“
Poslušnost jako obchodní smlouva
Mám hromadu prověrek z výkonu. Umím „Sedni“, „Lehni“, „K noze“ i „Zůstaň“ v deseti jazycích (dobře, v jednom, ale s různou intonací). Jenže věc se má tak: já nejsem sluha. Já jsem konzultant. Když mi dvounožka řekne „Ke mně!“, nejdřív si v hlavě udělám rychlou analýzu nákladů a výnosů.
Příkaz: Ke mně.
Aktuální situace: Tamhle běží kočka, která mě provokuje už od úterý.
Výnos: Masíčko (vysoká hodnota), pochvala (nízká hodnota)
Náklady: Ztráta tváře před celou smečkou
Většinou poslechnu, protože jsem profík. Ale dělám to s takovým výrazem, aby všichni pochopili, že to dělám z čisté laskavosti a protože mě to zrovna teď taky docela vyhovuje.
Večer si lehnu k bráně, hlavu si položím na tlapy a hlídám. Jsem Uniek. Jsem dvouletý elitní skokan, milovník psích žen, postrach vetřelců a držitel tolika certifikátů, že by se z nich dala složit vlaštovka. Svět je komplikované místo, ale dokud mám pod kontrolou svůj plot a nikde nevidím Raidera, je všechno v naprostém pořádku. Jen by mi mohli koupit větší mrazák. Pro ty moje budoucí štěňata, samozřejmě. Budu zodpovědný otec.
2026
Argunův manifest. Jak přežít ve světě plném idiotů a nedostatku flákot
Jmenuji se Argun a jsem z Lištičky K9. V podstatě jsem chlupatý obrněný transportér s duší básníka a apetitem drtičky na odpad. Mít šest let a prověrky z výkonu znamená, že můj život má řád. Ten řád určuji já a moje dvounožka. Zbytek vesmíru je víceméně jen dekorace k mému hněvu.
Kavkazský vesmírný program
Lidé se mě ptají: „Argune, proč ten plot prostě nepodhrabeš?“ Směšné. Já nejsem krtek. Já jsem balistická střela. Moje dvounožka říká, že jsem velký skokan, ale to je eufemismus. Pravda je taková, že ignoruji gravitaci, pokud se na druhé straně plotu objeví něco, co tam nemá co dělat – což je v podstatě cokoli, co dýchá a není to naše. Můj rekordní výskok už způsobil dvěma pošťákům existenciální krizi a jeden kurýr se dodnes domnívá, že potkal levitujícího medvěda.
Trauma z dětství aneb „Všichni cizí psi jsou podezřelí“
Když jsem byl malý, napadli mě dva cizí psi. Tehdy jsem si slíbil dvě věci:
1. Už nikdy nebudu vypadat jako bezbranná kulička vlny.
2. Každý cizí pes, kterého potkám, dostane přednášku o tom, proč je špatný nápad se narodit.
Naši domácí psi? To jsou kámoši. S těmi sdílím výběhy, ale běda, jakmile se za plotem ozve cizí štěknutí. Moje reakce je okamžitá – transformuji se z klidného polštáře na vzteklý mrak o síle deseti Richterů.
Randění s Argunem (Varování: Není vhodné pro romantiky)
Jsem plemeník. Mám šest potomků a moje geny jsou národní poklad. Když za mnou přijde dáma, jsem... no, řekněme, že jsem „přímý“. Nečekejte žádné očichávání uší nebo společné chvíle při měsíčku. Jsem tu kvůli byznysu.
A pokud jde o maso? Tady končí veškerá sranda. Moje dvounožka jednou zkusila dát mé „přítelkyni“ kousek flákoty dřív než mně. Můj vnitřní monolog v tu chvíli: „Miláčku, jsi sice matka mých budoucích šampionů, ale tenhle kus svaloviny má v mém srdci i žaludku vyšší prioritu než tvoje oči. Ustup, nebo tě převálcuji jako parní válec sedmikrásku.“ Kavkazský džentlmen existuje jen v pohádkách nebo v podobě kolegy Raidera. Jinak existuje jen Argun a jeho prázdná miska.
Když přijde na štěňata, jsem v podstatě laskavý tyran. Mám je rád, opravdu. Ale moje definice „jemné hry“ je asi taková, jako když se snažíte hrát fotbal s vajíčkem pomocí demoliční koule. Létají vzduchem, dělají kotrmelce a já se nad nimi tyčím jako chlupatý bůh hromu. Jsem nenásilný, ale „divoký“ je slabé slovo. Učím je důležitou lekci: „Děcka, život je tvrdej a já jsem ten nejtvrdší, koho potkáte. Tak makejte!“
Svatá dvounožka a zbytek lidstva
Moje dvounožka je jediný důvod, proč jsem ještě nesežral svět. Miluji ji tak moc, že bych pro ni skočil i na měsíc (což vzhledem k mým skokanským schopnostm není nereálné). Cizí lidé jsou pro mě jen pohyblivé terče, které se divně tváří. Pokud se někdo pokusí podat mé dvounožce ruku, okamžitě aktivuji svůj „pohled vraha“. Většinou stačí jedno hluboké zavrčení, které zní jako startující traktor, a dotyčný si okamžitě vzpomene, že vlastně zapomněl vypnout žehličku a musí ihned domů.
Svět je komplikované místo, ale se správnou dávkou temperamentu, ostrými zuby a schopností přeskočit dvoumetrový plot se to dá zvládnout. Teď mě omluvte, slyším v dálce cizího člověka a musím jít zdemolovat klid v celém údolí.
2026
Jmenuji se Raider, a v mém rodokmenu je napsáno Raider Lištička (CCOC). Jsou mi tři roky, jsem v nejlepším věku, srst mám hustší než průměrný koberec v Persii a IQ vyšší než většina lidí, které potkávám.
Tady je můj pohled na svět, a zrovna zvažuji, jestli toho pošťáka jenom vyděsím k smrti, nebo mu rovnou přerovnám kosti.
O mé dvounožce (Jediné bytosti s povolenkou k doteku)
Moje dvounožka je středobodem vesmíru. Je sice trochu pomalá a nemá žádný pořádný kožich, ale miluji ji. Moje láska se projevuje tím, že jí sedám nevyžádaně k noze (cítí se tak v bezpečí), láskyplně na ni zírám a dělám pro ni ty jejich „prověrky z výkonu“.
Upřímně? Ty prověrky jsou pro mě asi tak náročné jako pro vás luštění křížovky v mateřské školce. „Raidere, zadrž!“ Tak lumpa čapnu, srazím a tvářím se, že ho chci sežrat, a vím, že ten člověk v tom tlustém obleku smrdí po levné aviváži a strachu. Dělám to pro ty radostné poskoky mé dvounožky a její pochvalu. A reputace mého rodu (táta, dědeček i praděd byli legendy, co prý pohledem zastavovali vlaky) je tak v bezpečí.
O „Těch druhých“ (Zbytek lidstva)
Můj postoj k cizincům je jasný: Proč existujete? Pokud nejste moje dvounožka, jste buď narušitel, potenciální cíl, nebo někdo, kdo se příliš hlasitě nadechuje poblíž mého plotu. Jsem velmi ostrý a v mém podání to neznamená, že mám nabroušené drápy, ale že moje vrčení má frekvenci, která způsobuje praskání okenních tabulek a že mé prvotřídně nabroušené zuby drtí kosti.
Lidé si myslí, že jsem „zlý“. Nesmysl. Jsem jen velmi selektivní v tom, komu dovolím dýchat můj kyslík.
Mateřská škola (Štěňata a jejich výchova)
Mám rád štěňata. Jsou to malé, huňaté kuličky chaosu, které je potřeba zkrotit, než si začnou myslet, že svět je jedna velká loužička na koberci.
Když ke mně přiběhne štěně a pokusí se mně kousnout do ucha, prostě na něj položím tlapu. Ta tlapa váží deset kilo. Štěně ztichne, ztuhne a pochopí, že hierarchie není sprosté slovo.
Výsledek: Odcházejí ode mě sice trochu otřesená, ale se základy slušného chování. Jsem v podstatě špičkový pedagog elitní mateřské školy.
Kariéra plemeníka (Láska s limity)
Prý se připravuji na kariéru plemeníka. Dvounožka mi pořád češe límec a mluví o tom, že jsem „nadějný materiál“. Chápu to tak, že budu mít oficiální rande.
K fenám jsem džentlmen. Nežeru je (většinou). Nechám je, aby mi očichaly obojek, a tvářím se jako mistr světa. Ale všechno má své hranice. Pokud si ta dáma začne myslet (Máša), že mi může vyjídat misku nebo mi skákat po hlavě, když zrovna přemýšlím o geopolitické situaci na sousedově pozemku, nasadím svůj „pohled č. 4“. To je ten, po kterém i největší dračice pochopí, že já jsem ten, kdo tady nosí neviditelnou korunu.
Svět je v podstatě jednoduché místo. Pokud jsi moje dvounožka, dám za tebe život.
2026
V chovatelské stanici Lištička K9 se jaro vítá s radostí. A letos se příroda rozhodla, že místo jemného tání sněhu uspořádá národní šampionát v nekontrolovaném létání.
Když dorazila březnová vichřice, nebrala si servítky. Měla jedinou slabinu: fyziku. V Lištičce K9 fyzika narážela na šedesátikilogramové huňaté překážky, které mají těžiště někde v zemském jádru.
První šly k zemi, a následně do vzduchu, velké plastové kýble na vodu. Ty, které byly prázdné, nabraly takovou rychlost, že překonaly plot a podle neověřených zpráv byly spatřeny v sousedním okrese jako neidentifikované létající objekty.
Majitel stanice, pan Karel, se pokusil zachránit zahradní altán, ale vítr ho popadl za rozepnutou bundu. Karel se chvíli vznášel v úhlu 45 stupňů a vypadal jako špatně vyvážený drak, než se stihl zachytit kliky u dveří.
A pak tu byli oni. Kavkazští psi.
Zatímco se kolem nich hroutil svět a sousedova trampolína z chatové osady vzdálené půl kilometru právě prováděla čestné kolo nad výběhem, hlavní plemeník Baron ani neotevřel oko. Baron má 65 kilogramů a jeho srst má hustotu kvalitního protiatomového krytu. Pro něj nebyla vichřice živlem, ale příjemným fénováním zdarma. „Barone, utíkej, letí na tebe popelnice!“ řval pan Karel zpoza dubového stolu, kterého se křečovitě držel. Baron jen lehce pohnul uchem. Popelnice, poháněná nárazem větru o rychlosti 100 km/h, do Barona vší silou narazila. Výsledek? Popelnice se vytvarovala podle Baronova zadku, odrazila se a pokračovala v cestě směrem k lesu. Baron se jen slastně protáhl, protože mu ten náraz konečně podrbal místo, kam si sám nedosáhl.
Vzduchem létaly misky, košťata, gumové a plyšové hračky, jedna zbloudilá slepice ze vzdálené farmy a kompletní sada zahradního nábytku. Na zemi zůstávali - kavkazáci. Rozmístěni po dvoře jako obří, chlupaté balvany, které někdo přilepil k betonu vteřinovým lepidlem.
Fena Uršula se dokonce rozhodla, že vítr využije. Postavila se čelem k nárazům, otevřela tlamu a nechala si vlát pysky tak intenzivně, až to vydávalo zvuk jako vrtulník Chinook. Vypadala u toho sice jako mírně retardovaný mrak, ale evidentně si užívala, že jí vítr čistí mezizubní prostory bez nutnosti návštěvy veterináře nebo bez práce s ohlodáváním kostí.
Když se vítr utišil, pan Karel vylezl z úkrytu. Stanice vypadala, jako by ji někdo protáhl obřím mixérem. Zmizelo všechno, co nebylo přišroubováno, zabetonováno nebo co nemělo čtyři nohy a víc než 60 kilo. Na dvoře zbyla jen naprostá spoušť a plný počet kavkazáků. Leželi přesně tam, kde ráno, jen byli o kousek chlupatější, protože jim vítr načechral podsadu. Baron se konečně zvedl, došel ke Karlovi, podíval se na prázdné místo, kde dřív stála kůlna na nářadí, a pak na svého dvounožce. Krátce štěkl, což v překladu znamenalo: „Hele, šéfe, sice ti odletěl barák, ale ta masáž zad tou popelnicí byla skvělá. Kdy bude opáčko?“
Bivoj není jen tak ledajaký pes. Je to elitní produkt z Lištičky K9, což znamená, že jeho čelisti mají stisk silnější než průměrná hydraulická lisovna. Vypadá jako kříženec mezi grizzly medvědem a velmi naštvaným mrakem. Váha? Šedesát pět kilo. Temperament? „Nešahej na mě, nebo ti přepíšu rodokmen.“
Denní směna a invaze neonových bund
Byl slunný čtvrtek a Bivoj zrovna prováděl svou oblíbenou pracovní činnost – předstírání, že je balvan. Ležel uprostřed stáda. Vtom se na obzoru objevil nepřítel nejstrašnější: Skupina turistů z Prahy. Měli na sobě víc Gore-Texu, než bylo v celých horách kyslíku, a v rukou třímali selfie tyče. „Jéé, koukejte, velkej pejsek! Ten je huňatej!“ vypískla slečna v legínách, které měly barvu radioaktivního lososa.
Bivoj ani neotevřel oko. Jen lehce pohnul levým uchem, což byl v kódu Lištičky K9 signál pro: „Zůstaňte v bezpečné vzdálenosti, jinak se vaše příští dovolená bude odehrávat na traumatologii.“
Turisté ho ignorovali a blížili se k ohradě. Bivoj se tedy pomalu zvedl. Nebyl to pohyb, byl to geologický proces. Země se zachvěla. Když se narovnal do své plné výšky, turisté najednou pochopili, že tenhle „pejsek“ by mohl jejich SUV posvačit jako hliníkovou konzervu. Bivoj vypustil nízkofrekvenční zavrčení. Nebylo to štěkání. Byl to zvuk, který vydává tektonická deska, když se rozhodne srovnat se zemí menší město. „On se... on se asi nechce fotit,“ zamumlal muž v kloboučku a celá skupina začala couvat rychlostí, kterou by jim záviděl i olympijský sprinter.
Bilance: Ovce 1, Turisté 0. Bivoj si opět lehl.
Noční směna a vlčí dilema
Když padla noc, hory ztichly. Tedy až na Bivoje, který chrápal tak hlasitě, že se v údolí báli hrozících lavin. Ale to byla jen zástěrka. V momentě, kdy se z lesa odlepil stín, byl Bivoj v „módu Terminátor“. K okraji pastviny dorazil osamělý mladý vlk, který zřejmě chyběl na přednášce o tom, co znamená zkratka K9. „Je tam jedna ovce, co divně vypadá,“ říkal si potichu. Vlk se začal přibližovat. Bivoj ho sledoval termovizí, kterou měl zřejmě zabudovanou v genech už od dob tatarských nájezdů. Neštěkal. Psi z Lištičky K9 moc neštěkají. Čekal, až vlk bude v optimální zóně pro „výchovný šok“.
Když byl vlk pět metrů od první ovce, Bivoj se zhmotnil přímo před ním. Působil dojmem, že vyrostl ze země. Vlk se zastavil. Nastalo hrobové ticho. Bivoj se na něho podíval s výrazem unaveného vyhazovače z venkovské diskotéky, který už dneska musel vyhodit pět opilců a nemá náladu na šestého.
Pak udělal „Ten pohyb“. Vycenil zuby. V měsíčním světle to vypadalo, jako by někdo otevřel příborník plný nablýskaných řeznických nožů. K tomu přidal krátké, úsečné „Haf“, které mělo takovou energii, že to vlkovi odfouklo uši dozadu. Vlk okamžitě pochopil, že tohle není jeho večeře. Tohle je sebevražedná mise. „Víš ty co? Já vlastně nejsem hladovej. Měl jsem cestou ty borůvky,“ zamumlal vlk vlčí řečí a vypařil se rychleji než slib politika po volbách.
Ráno přišel bača. Našel Bivoje přesně tam, kde ho nechal – uprostřed ovcí, s výrazem naprosté nevinnosti. „Hodnej kluk, Bivoji. Zase se nic nedělo, co?“ pohladil ho bača po hlavě. Bivoj jen spokojeně zamrskal ocasem a v duchu si odškrtl další úspěšný den.
1. Skupinou digitálních nomádů s nebezpečnými telefony
2. Vlkem, který teď pravděpodobně podstupuje psychoterapii
Bivoj si povzdechl a znovu se proměnil v balvan.
2026
Jack není jen tak ledajaký pes. Jack je srstí obalený zbraňový systém. Jakožto hrdý kavkazský pes původem z chovatelské stanice Lištička K9 byl vycvičen k jedinému: chránit perimetr, eliminovat hrozby a nahánět hrůzu všemu, co má tep. Při tréninku v Lištičce K9 prý jednou pouhým zamračením donutil figuranta odevzdat peněženku a klíčky od auta. Jack je prostě ostrý jako břitva. Nelítostný strážce. Ztělesněná smrt.
A právě teď, v úterý odpoledne, tento nelítostný strážce ležel na břiše, snažil se tvářit neviditelně a hlavně nedýchat, protože hned vedle jeho smrtící tlamy operovala Jarmila. Jarmila byla kropenatá slepice s psychopatickými sklony. Jack by si klidně troufl na smečku vlků, ale z Jarmily měl respekt. Když byl malý, pokusil se jí sežrat zrní. Jarmila tehdy provedla bleskový taktický výpad a klovla ho přímo do čenichu takovou silou, že Jack na vteřinu uviděl všechny své kavkazské předky. Od té doby vládla dvoru ona.
„Jarmilo,“ zkusil to Jack hlubokým, hrčivým šepotem, aby neprozradil jejich taktickou pozici. „Kryj mi pravé křídlo. Sleduju podezřelý pohyb v sektoru túje. Může to být narušitel. Možná jezevec. Nebo listonoš.“ „Kvok,“ odsekla Jarmila, aniž by zvedla zrak. Pečlivě analyzovala stéblo trávy, pod kterým tušila žížalu. „Sklapni, chlupáči. Plašíš mi oběd.“ Jack si povzdechl. V Lištičce K9 ho učili bojovat v blizardu a strhávat lumpy. Neučili ho, jak jednat s arogantní drůbeží.
Vtom se z křoví vynořil stín. Jack zpozorněl. Svaly se napjaly, uši se zvedly (no, spíš se trochu pohnuly v té hromadě chlupů). Blížil se Třetí Člen Týmu. Byl to kocour Jerry. Jerry měl povahu vysloužilého mafiánského bosse a pohled člověka, kterému právě přinesli studenou kávu. Zastavil se, líně se protáhl a zamířil přímo k Jackovi. Jack zkusil nahodit svůj nejhrozivější výraz „Jsem z Lištičky K9, trhám ocelová lana zuby.“ Jerry ho naprosto ignoroval. Došel k obří psí hlavě, opovržlivě si odfrkl, otočil se zadkem k Jackovu obličeji a s žuchnutím se svalil těsně vedle jeho ucha. „Jerry, ty idiote, blokuješ mi periferní vidění!“ zavrčel tiše Jack. „Co když zaútočí ten jezevec?!“ „Jestli zaútočí jezevec, tak ho sežer, ale potichu, chci spát,“ zívl Jerry a začal si umývat packu. Pak se nonšalantně opřel o Jackův masivní krk, jako by to byl jen přerostlý plyšový polštář z Ikey.
Takže si to shrňme. Elitní kavkazský zabiják, chlouba chovatelské stanice Lištička K9, ležel znehybněný na trávníku. Nalevo ho terorizovala kropenatá slepice hledající žížaly v milimetrové vzdálenosti od jeho oka, a napravo ho jako opěrátko používal arogantní kocour.
V tu chvíli se na příjezdové cestě objevil kurýr s balíčkem. Zastavil u branky a podíval se přes plot. Jack věděl, že tohle je jeho chvíle! Tohle je ta situace, pro kterou byl vycvičen! Narušitel perimetru! Chtěl vyskočit, roztáhnout svou obří hruď, vycenit zuby a zařvat tak, že by kurýrovi zešedivěly vlasy. Už natahoval nohy k výskoku, když vtom... „Krrrrk?“ udělala Jarmila výhružně a podívala se mu přímo do očí. Opovaž se mi tady dupat, mám tu rozdělanou housenku. Z druhé strany mu do krku zabořil drápky Jerry: „Ani na to nemysli. Právě jsem si našel pohodlnou polohu. Jestli vstaneš, načůrám ti večer do misky.“
Jack, postrach Kavkazu, zkameněl. Kurýr hodil balíček přes plot a s úsměvem zavolal: „Jéé, vy jste ale krásná rodinka! Ten pejsek je takový roztomilý medvídek, že?“
Roztomilý medvídek. Jackem to trhlo. Potupa nejvyššího kalibru. Chtěl kurýrovi vysvětlit, že je zbraň hromadného ničení z Lištičky K9. Že by ho mohl slupnout jako malinu. Místo toho jen tiše, ublíženě kňoukl a položil si hlavu zpátky na tlapy. Jarmila mu vítězně klovla drobek zaschlého bláta z chlupů na nose a Jerry začal hlasitě vrnět. „Dobře,“ pomyslel si elitní zabiják Jack a zavřel oči. „Nechám ho žít. Ale jen proto, že Jarmila nemá ráda hluk po obědě.“
2026
V chovatelské stanici Lištička K9 se na 1. máj nechodilo s transparenty do průvodu. Tady se totiž zastává názor, že pokud má kavkazák slavit Svátek práce, musí u toho někdo (ideálně figurant) skutečně pracovat.
Majitel stanice, pan Karel, se rozhodl, že letos pojme oslavy stylově. „Pesani! Uděláme si zítra pracovní svátek!“ zahlasil večer před 1. májem směrem k osmi chlupatým horám chlupů a tesáků, které právě spocívaly půlku krávy.
1. Budíček v rytmu internacionály
V šest ráno Karel pustil do reproduktorů budovatelské písně. Efekt byl okamžitý. Sultán, sedmdesátikilový alfa samec, vyhodnotil vysoké tóny operní pěvkyně jako útok nepřátelské letky a během tří vteřin zdemoloval u plotu stojící plechové zahradní kolečko. Ostatní psi se přidali k rannímu chorálu. V okruhu pěti kilometrů se probudili i mrtví a v místním kravíně se dočasně zastavila laktace.
Místo alegorických vozů se konal přesun na cvičiště. Karel se pokusil nasadit psům červené šátky.
Sultán: Rozerval šátek dřív, než mu ho Karel stihl uvázat.
Berta: Tvrdohlavě si sedla na cestu a odmítala se hnout, dokud nedostane „příplatek za svátek“ ve formě vepřové flákoty.
Malý Azor: (který váží jen 55 kg) měl za úkol nést transparent. Transparent s nápisem „Práci zdar“ vydržel celé dvě minuty, než ho Azor použil jako párátko.
3. Hlavní program: „Úderník roku“
Karel pozval figuranta Jardu, který vlastní oblek ringo, ve kterém vypadá jako svalnatý panáček Michelin. „Hele Jardo, je svátek, tak na ně buď hodnej,“ instruoval ho Karel. Jarda se jen smutně podíval na Sultána, který právě pohledem drtil žulový obrubník. „Já budu rád, když večer budu mít obě ruce na stejném místě jako ráno.“
Karel vyhlásil disciplínu: „Zadržení třídního nepřítele“. Jarda vyběhl. Sultán, vědom si důležitosti svátku, se nerozeběhl. On se prostě teleportoval. Náraz připomínal srážku dvou nákladních vlaků naložených železným šrotem. Jarda proletěl křovím a skončil v požární nádrži. Sultán na něj koukal z břehu s výrazem: „Splněno na 120 %, soudruhu.“
4. Láska pod rozkvetlou třešní
Jelikož je 1. máj i svátek zamilovaných, Karel vybral nejstarší třešeň na pozemku, aby pod ní vyfotil mladou fenu Amálku pro sociální sítě. Plán ztroskotal v momentě, kdy si Amálka spletla třešeň s aportem. Místo romantického pózování se do stromu zakousla a začala jím cloumat s takovou vervou, že během deseti sekund odkvétala i sousedova jabloň o dva kilometry dál. Karel se pokusil o povel „Fuj!“, ale Amálka ho ignorovala, protože měla v této chvíli právě rozdělanou důležitou dřevorubeckou zakázku.
Večer seděl Karel na zápraží, Jarda si v ledové vodě chladil otisky zubů na rukou a osm kavkazáků spokojeně pochrupovalo.
Zničené jedno zahradní kolečko
Zlomená jedna třešeň
Roztrhán jeden prvomájový šátek
Figurant Jarda podal výpověď (už pošesté tento měsíc)
Karel si otevřel pivo a spokojeně pokýval hlavou: „Takhle vypadá poctivý Svátek práce. Psi jsou unavení, škody napáchány. Tak zase za rok, kamarádi!“
Z hromady chlupů u plotu se ozvalo jen spokojené, basové chrápání, které lehce zatřáslo okenními tabulkami. Práci čest!
2026
Kavkazská noční můra na koštěti (aneb Večer 30. dubna v Lištičce K9)
Chovatelská stanice pracovních kavkazských pasteveckých psů s poetickým názvem „Lištička K9“ měla vždycky trochu zavádějící jméno. Pokud si pod pojmem „liška“ představíte roztomilou zrzavou šelmu, tady byste narazili. Místní „lištičky“ totiž váží až sedmdesát kilo, vypadají jako kříženci medvěda grizzlyho s naštvaným vlkodlakem a jejich hlavním životním posláním je sežrat cokoliv, co se k plotu přiblíží bez platného povolení.
Byl 30. duben, podvečer. Majitel stanice, pan Karel, měl za sebou dlouhý den. Oblékl si své oblíbené, blátem umělecky ztvárněné montérky, nazul botasky a na pozemku za kotci zapálil tradiční oheň. Plameny vesele plápolaly, hvězdy na obloze začínaly svítit a Karel si s úlevou načepoval do sklenice zlatavé pivo. Ideální idylka. Jenže pak se to stalo.
Tradiční pálení čarodějnic vzala jakási místní, reálná a zjevně dezorientovaná ježibaba trochu moc vážně. Její prastaré březové koště mělo zřejmě poruchu na navigaci, protože místo na sabat na Petrových kamenech to vzala střemhlav přímo k plotu Lištičky K9. Přistála s žuchnutím do trávy. Oprášila si své záplatované hadry, narovnala bradavici na nose a chystala se pronést nějakou děsivou kletbu. Nestihla to.
Kavkazští psi totiž na magii nevěří. Věří jen na narušení perimetru. A v ten moment se perimetr stal zónou absolutní války. Největší samec, kterému Karel láskyplně říká Drobeček, vyrazil. Desítky kilo chlupů, svalů a čisté agrese narazilo do plotu takovou silou, až to zadunělo. Sliny mu létaly od tlamy na všechny strany, obrovské zuby cvakaly na prázdno centimetry od čarodějničina obličeje a z hrdla se mu dralo démonické: „VRRR! HGRRR!“
Zbytek smečky nezůstal pozadu. Psi pobíhající kolem plápolajícího ohně i ten, co stál Karlovi u nohou, spustili naprosto ohlušující koncert štěkotu, vrčení a slintání. Cedule s nápisem „LIŠTIČKA K9“ se pod náporem vibrací na sloupu třásla. Drobeček se opřel o plot tak silně, až se plot nebezpečně vyboulil ven. Čarodějnice ztuhla. Oči jí lezly z důlků. Tohle nebyli vesničtí pesánci, které by odehnala zaklínadlem. Tohle byly zubaté tanky. Její magický radar v hlavě se naprosto přehltil stresem a strachem z blížící se smrti roztrháním. Její vnitřní systém vyhodil kritický chybový kód, který se zhmotnil v jediné zoufalé myšlence: „VOLÁM TĚ NA POMOC, ZÁZRAČNÁ MAGIE! KRITICKÁ PANIKA! UFF.“ Ruce se jí klepaly v obranném gestu a koště jí málem vypadlo. Byla o krok od toho, aby se sama dobrovolně hodila do toho hořícího ohně vzadu, protože to vypadalo jako bezpečnější varianta.
Karel, stojící opodál, byl v šoku. Ne z toho, že vidí opravdovou čarodějnici – jako chovatel kavkazáků už viděl spoustu divných věcí. Byl v šoku z toho, že mu Drobeček právě demoluje úplně nový, silně vyztužený plot. Z leknutí zvedl volnou ruku, aby situaci uklidnil. Bohužel, v druhé ruce držel své čerstvě načepované pivo. Jak sebou trhl, drahocenný zlatavý mok začal mohutně šplíchat z půllitru rovnou na zem. „KRUCIPÍSEK!“ vyletělo z Karla, když sledoval tu pivní tragédii a zároveň se snažil překřičet smečku. „Drobečku, fuj! Nežer tu paní, bude ti po ní špatně! Je celá od prachu!“ řval Karel, zatímco čarodějnice už horečně startovala koště stylem 'našlapávání staré motorky'. Naštěstí pro všechny koště nakonec chytlo slinu. Čarodějnice vystřelila kolmo vzhůru únikovou rychlostí, jakou by jí záviděla i NASA, a zmizela ve tmě.
Karel si povzdechl, podíval se na poloprázdný půllitr a pak na Drobečka, který hrdě funěl u plotu a tvářil se, že právě zachránil vesmír. „No, hezky hlídáte, vy bando jedna,“ zamumlal Karel. „Ale letos už žádný čarodějnice neupálíme. Mě z toho akorát trefí šlak a to pivo taky stojí peníze.“
2026
Tady v Lištičce K9 se nebereme příliš vážně. Ale naše práce? Ta je vážnější než inflace. Naším posláním je odchovávat špičkové, k pracovnímu nasazení orientované kavkazské psy. A včera se konala naše neoficiální, interní certifikace „Neutralizace vetřelce – Kompletní demontáž“.
Byl to krásný, tichý podvečer. V dálce v lese krákal havran, který už věděl, co se blíží. Pan František, naivní amatérský zlodějíček s pochybnými životními prioritami, se rozhodl, že náš areál je lehký cíl. Přelezl plot v naivním přesvědčení, že psi v Lištičce K9 jsou jen přerostlí plyšáci. To byla jeho poslední chyba.
Naše patroly se setkaly na strategickém křížení. První na scéně byla Rexa. Je to naše expertka na „logistiku dolních končetin a obuvi“. Jak vidíte na obrázku, svou práci odvedla s chirurgickou přesností. Rexa se držela standardního protokolu: „Pokud to má někde tkaničky, musí se to celé oddělit a zkatalogizovat jako důkazní materiál.“ (Na obrázku je vidět, že v případě boty zachovala vzornou úctu ke kvalitní kůži.)
Sekundu po ní přiběhl Sultán, ten aristokrat zcela napravo. Sultán se specializuje na „horní manuální rozhraní a doplňkovou biometrii“. Jak vidíte, Františkova ruka – která se původně natahovala k zámku – je nyní bezpečně v Sultánově úschově, připravená pro kriminální laboratoř.
Zatímco Sultán a Rexa drželi své suvenýry, v dálce bylo slyšet, jak pes Koroner dává instrukce k třídění trupu: „Zleva, mírně na sever, pozor na knoflíky, ty chceme neporušené!“
A zbytek? Ostatní psi (včetně veterána, Obersta) zrovna dokončovali sorting a balení. Jeden s nadšením organizoval Františkovy ponožky, druhý si vzal na starost spodní prádlo, které skládal do úhledných hromádek, a do sekce „Kov“ pak přidal klíčky od auta. Doklady byly ponechány na zemi pro potřeby státních orgánů.
Když přišel majitel stanice, pan Karel, jen uznale pokýval hlavou. „Rexo, dobrý záběr u toho kotníku. A Sultáne, ta dlaň je tak čistá, že by z ní šlo věštit z ruky, kdyby se v ní ještě dala číst budoucnost. Ale dámo a hoši, příště prosím méně dramatu u té džínoviny.“
Když přijela policie, velitel si jen otřel čelo, odevzdaně vytáhl notes a řekl: „Ah, standardní procedura Lištičky K9. Děkujeme vážení, že jste nám ušetřili čas. Pane Karle, ale ta administrativní preciznost vašich psů mě až děsí. Bruno mi právě podal i precizní hlášení o obsahu všech kapes.“
V Lištičce K9 prostě víme, že neutralizace vetřelce je jen začátek cesty k perfektnímu pořádku. A tak to u nás chodí.
Lištička K9: My se o vás postaráme. Úplně. Do posledního šroubku... a kosti.
O zlodějích a poslušnosti: Příběh dvou psů
Zloděj Jarda si myslel, že vykrást starý statek na kraji lesa bude brnkačka. Jenže narazil na Baryka, kavkazského psa z Lištičky K9, který se sportovní kynologii jen smál. Barykův světonázor byl prostý: „Cokoli, co není můj dvounožec nebo žrádlo, se musí zlikvidovat.“
Když Jarda skončil přimáčknutý k zemi pod mnoha kilogramy naštvaných chlupů, zkusil zoufalý trik z televize: „Pusť! Lehni!“ Baryk, kterému z tlamy odkapávaly sliny přímo na Jardovu roztrhanou košili, se jen cynicky ušklíbl. „To určitě! Lehneš ty a už se ani nehneš,“ zavrčel a pro jistotu mu přišlápl hrudník ještě o něco silněji. Než dorazila policie, Jarda stihl v duchu sepsat závěť i omluvný dopis své matce.
O pár vesnic dál to měl zloděj Mirek mnohem snazší. Vloupal se k majiteli, který byl zapálený do sportovní kynologie. Jeho pes, Rex, měl složenu IGP 3, a za správně provedený povel by položil život – nebo alespoň svou důstojnost.
Když se Mirek s pytlem plným nejen elektroniky vyřítil z domu, Rex mu zastoupil cestu s profesionálním výrazem. Mirek ale nebyl hlupák. Všiml si Rexova soustředěného pohledu a okamžitě mu došlo, s kým má tu čest. Nasadil velitelský tón, který odposlouchal na místním cvičišti: „Lehni! Zůstaň!“ Rexovi v hlavě okamžitě naskočily tisíce hodin drilu. Reflex byl silnější než jakýkoli instinkt ochranáře. S elitní precizností sebou plácl na zem a s výrazem „Dostanu za tenhle výkon aspoň piškot nebo balónek?“ sledoval, jak Mirek mizí v dálce.
Když majitel ráno zjistil, že mu chybí televize i šperky, našel Rexe stále v dokonalé poloze „lehni“. Rex hrdě vrtěl ocasem. Byl to sice nejposlušnější pes v kraji, ale dům byl teď poněkud prázdný.
2026
Byl to vlahý úterní večer a v rezidenční čtvrti panoval klid. Pes jménem Borek, hrdý sporťák s IGP 3, seděl v obýváku a s napětím sledoval okno. Borek byl terminátor. Svaly ze železa, reflexy kobry, vytrénovaný mozek - pes excelující především ve sportovní obraně.
Když se v zámku ozvalo škrábání a do domu vklouzl stínový muž s páčidlem, Borek okamžitě vystartoval. S precizním doprovodným štěkotem, přesně podle pravidel, se postavil před zloděje. Zloděj strnul hrůzou. „To je můj konec,“ blesklo mu hlavou. Jenže Borek měl problém. Velký problém. Zloděj na sobě měl jen tenkou větrovku. Žádný pořádný tréninkový rukáv. Žádný ringo oblek. Nikde žádné vycpávky. Borek zmateně obíhal lupiče a očima mu rentgenoval paže. „Kde to máš, kámo? Zapomněl sis nářadí v šatně?“ štěkal Borek v psí řeči.
Zloděj, vidouc, že ho pes nekousl, se opatrně natáhl pro televizi. Borek nadšeně poskočil. „Jo, pohyb! To je ono! Teď to přijde! Teď vytáhneš ten rukáv a já do něj v plné rychlosti vletím, dostanu pochvalu a balonek!“
Lupič naložil televizi, stříbrné příbory a herní konzoli do pytle a zamířil k východu. Borek ho doprovázel s ukázkovou chůzí u nohy, občas do něj přátelsky drcnul čumákem, aby ho motivoval k akci. Když zloděj překračoval práh, Borek na něj smutně koukl. „Vážně nic? Ani pešek? To je totální nerespektování pravidel!“
Zloděj, povzbuzen tím, že dům hlídá nejmilejší pes na světě, se rozhodl, že zkusí štěstí i u sousedů. Přeskočil plot k vedlejší vile. Z temnoty zahrady se ozvalo hluboké, mrazivé zavrčení, které znělo jako startující tank. O vteřinu později se ozval krátký, ale intenzivní výkřik, zvuk trhající se látky a pak už jen ticho.
O hodinu později seděl Borek u plotu a koukal do sousední zahrady. Zpoza kotce pomalu vyšel Baryk, kavkazský pes, který vypadal jako kříženec medvěda a hromady starých koberců. V tlamě přežvykoval kus džínoviny.
Borek: „Čau, Baryku! Hele, viděls toho chlapa? Naprostý amatér. Přišel ke mně do obýváku, bral věci, a představ si to – on vůbec neměl rukáv! Já ho nemohl zajistit. Čekal jsem na figurantský postoj, na náznak útoku... a on nic. Jen tak odešel. To se dneska už na tu etiketu fakt kašle?“
Baryk: (pomalým, hlubokým hlasem) „No... u mě se zastavil taky.“
Borek: „A co? Měl u tebe ten ringo oblek nebo tréninkový rukáv? Já si říkal, že ho musí mít někde v autě. Podle rozhodčího bys měl mít plný zákus a pěknou pouštěčku, tak doufám, že jsi to nepodělal.“
Baryk: (vyplivne knoflík od kalhot) „Borku, neměl ringo oblek ani ten rukáv. A já vůbec nevím, co je to pouštěčka.“
Borek: „Počkej, tak jak jsi ho zadržel? Bez vybavení to přece nejde, to je nebezpečný! Můžeš si vylomit zub o kost, nebo mu ublížit, a není to vůbec bodované!“
Baryk: „Vylomit zub? Borku, já jsem ho nezadržel. Já jsem ho ukončil. Prostě jsem ho kousl tam, kde končily ty modrý hadry a začínalo to měkký. Chutnal trochu jako levná paštika a strach.“
Borek: (zděšeně) „Ty jsi ho kousl do... do civilu?! Bez povelu?! Bez toho, aby ti udělal prostor pro zákus?! Vždyť to je diskvalifikace na tři sezóny dopředu! Co na to řekne trenér, rozhodčí a tvůj páníček?“
Baryk: (lehne si a položí si hlavu na tlapu) „Nemám páníčka, mám svého dvounožce a ten volá záchranku. A víš, co je na tom nejlepší, ty sportovče? Ten televangelista, co ti ukradl tu bednu, ji nechal u mýho plotu. Takže tvůj páníček má hovno, já mám novej kus džínoviny na hraní, televizi a ve čtvrti je zase klid.“
Borek: (po chvíli ticha) „Hele... a ten rukáv... fakt ho neměl ani pod tou větrovkou?“
Baryk: „Neměl nic, Borku. Jenom ledviny. Ale ty už taky nemá.“
2026
Sobotní obrany K9 ZMI v Beřovicích z pohledu našich pejsků:
Dneska (18. 4. 2026) byl ten nejlepší den pod sluncem! Dvounožka nás s Raiderem naložila do té plechové krabice (říká tomu auto) a jeli jsme na naše oblíbené místo, kde voní tráva, myši a... STRACH FIGURANTA!
Tady je můj zápis z dnešní „Mise: Sežer ho!“.
Fáze 1: Čekání na startu (Nuda v chuchvalcích)
Dvounožka mě uvázala k takovému tlustému stromu. Nejdřív jsem si říkala: „Cože? Já a na špagátě? Vždyť jsem dáma!“ Ale pak jsem viděla Raidera. Ten už tam stál, napnutý jako struna u kytary, a vypadal jako chlupatá socha hrdiny. Tak jsem si řekla, že budu taky profík.
Fáze 2: Ten hlučný chlap v ringu
Pak se objevil on. Ten chlap, co má místo ruky ringo a kůži. Říkám mu „Létající svačina“. Začal na nás křičet a mávat takovým klackem. Raider mu ukázal, jak se to dělá – prostě se do toho opřel a udělal takový ZÁKUS, že ten chlap skoro zapomněl, jak se jmenuje. Dvounožka byla spokojená a já jsem věděla, že teď je řada na mně!
Fáze 3: Moje chvíle slávy (Operace Katapult)
Když ten chlap zamířil ke mně, ucítila jsem, jak mi v žilách proudí krev (a trocha toho večerního masa).
Napnutí: Opřela jsem se do postroje. Cítila jsem, jak se ten strom v zemi trošku zachvěl. „Sorry, strome, dneska tě nešetřím!“
Útok: Ten chlap dělal bububu, ale já viděla jen tu kůži. Vystřelila jsem dopředu jako huňatá raketa.
TEN MOMENT: Cvak! Moje čelisti se potkaly přesně tam, kde měly. Miluju ten pocit, když je tlama plná a ten chlap se mě snaží přeprat. Držela jsem ho jako klíště. V hlavě mi hrály vítězné fanfáry!
Dvounožka říkala, že to byl „krásný plný zákus“. Já tomu říkám „láska na první kousnutí“.
Fáze 4: Zasloužený odpočinek
Když mě dvounožka konečně odpoutala (protože jsem tu kůži nechtěla vrátit, je to můj suvenýr!), šli jsme za Raiderem. Ten na mě mrkl svým moudrým okem, jako by říkal: „Dobrá práce, prcku, na malou holku to nebylo špatný.“
Teď ležím ve výběhu, tlapy mě brní, v chlupech mám půlku louky a v tlamě pachuť vítězství (a trochu té kůže). Ten chlap prý přežil a prý se na nás těší příště. Já se těším taky! Už teď trénuju svůj nejdrsnější pohled do zrcadla v předsíni a držení rukávu.
Deníčku, život kavkazandy na obranách je prostě jízda!
Pac a pusu (a pořádný stisk), Tvoje Máša
A tady jsou zápisky "zkušeného pardála". Raider to vidí trochu jinak – jako profesionál, který musí dohlížet na to, aby ta mladá chlupatá střela neudělala ostudu Lištičkám K9.
Zápisník veterána: Raiderovy postřehy z frontové linie
Další výjezdní zasedání naší úderné jednotky. Dvounožka nás zase naskládala do auta. Já jsem se tam složil jako profesionální Tetris, ale Máša tam tancovala, jako by jela na diskotéku a ne do práce. No nic, mládí vpřed, já si radši cestou trochu schrupl.
Lekce č. 1: Statika a klid (Úvaz u stromu)
Když mě uvázali k tomu stromu, hned jsem si zkontroloval pevnost lana. Dobrý, udrží mě. Viděl jsem toho figuranta – říkám mu pracovně „Cvičný cíl“. Chodil kolem, dělal ramena, práskal bičem... Klasika. Díval jsem se na něj s tím svým výrazem „opravdu mě tímhle chceš ohromit?“. Čekal jsem na tu správnou vteřinu. Když se lano napne, není to o tom, abyste sebou házel jako kapr na suchu. Je to o geometrii. Musíte přenést váhu, využít pnutí a ve chvíli, kdy ten rukáv proletí kolem, prostě zavřít past. Cvak. Čistá práce. Žádné zbytečné emoce, jen poctivé řemeslo.
Lekce č. 2: Máša aneb „Když vybuchne polštář“
Pak jsem pozoroval tu mladou. Máša je... no, je to živel. Jakmile ji uvázali, začala tam předvádět něco mezi breakdance a útokem medvěda na úl.
Můj postřeh: Energie 10/10, technika zatím 6/10, roztomilost (bohužel pro figuranta) 0/10. Když na ni ten chlap s kůží vyrazil, Máša neudělala zákus, ona do té kůže doslova vstoupila. Viděl jsem, jak se ten strom pod jejím náporem prohnul. Musím uznat, že ten její stisk má grády. Sice u toho vypadala, jako by vybuchla továrna na vlnu, ale držela jako přibitá. I když se s ní figurant snažil cloumat, ona jenom hlouběji zavrčela – ten zvuk šel až odněkud z pat. To je moje budoucí manželka!
Lekce č. 3: Po boji je každý generál
Když bylo po všem, dvounožka vypadala spokojeně. Máša byla celá pryč z toho, že „ulovila ruku“, a hned mi to musela vyprávět, jako bych to neviděl z první řady. „Raidere, viděl jsi to?! Já ho málem snědla!“ Jen jsem uznale pokýval hlavou a nechal ji, aby mi olízla ucho. Přece jí nebudu kazit radost tvrzením, že já jsem se u toho ani nezadýchal.
Teď ležíme v autě. Máša spí a ze spaní trochu cuká tlapama – nejspíš se jí zdá o tom, že ta kůže byla ze šunky. Já jen v klidu sleduju ubíhající cestu a přemýšlím, jestli ten figurant příště nepřijde v brnění. Protože s tím, jak se Máša zlepšuje, mu brzy ani to ringo stačit nebude.
Byla to dobrá práce. Už se nemůžu dočkat příštích obran.
2026
Z deníku Mášenky, budoucí pracovní šampionky z Lištičky K9. Operace „Ranní překvapení“
Datum: Dnes ráno, hodinu před svítáním
Hmotnost: Dostatečná na to, aby mě nikdo nezastavil.
Stav mysli: Vysoce motivovaná
04:30 – Noční směna končí. Byla to nuda. Žádní zloději, žádní narušitelé, dokonce ani ta kočka, co se mi minule smála z plotu, se neukázala. Jako hrdé jedenáctiměsíční štěně kavkazáka z chovatelské stanice Lištička K9 cítím, že můj potenciál je nevyužit. Můj dvounožec mi včera řekl, že musím prokázat „iniciativu“. Dobrá tedy. Výzva přijata.
04:45 – Fáze jedna: Průzkum terénu. Iniciativa vyžaduje inventuru. Procházím areál. Sklad na výcvikové pomůcky. Hmm, zavřeno jen pro okrasu, když víte, jak to vyřešit. Cvak. Jsem uvnitř.
04:50 – Fáze dvě: Sběr klíčových důkazů. Můj zrak padá na ten velký modrý kousací rukáv se žlutými pruhy. Voní po figurantovi, potu a vítězství. Je to trofej. Musí být moje. Beru ho do tlamy. Je těžký, ale já jsem kavkazák, ne čivava.
04:55 – Pokračuji v inventuře. V koutě leží... copak to tu máme? Stará hnědá bota. Levá. Pach: Historie a práce. Dokonalý doplňkový předmět. Je důležité ukázat, že zvládám více úkolů najednou (tzv. multitasking). Přidávám botu k rukávu. Uf, začíná to být v tlamě těsné.
05:05 – Poslední a nejdůležitější úlovek. Ta ruka. Je to bledá, bezvládná, gumová věc, která vypadá jako z hororového filmu. Dokonalý důkaz mé odvahy. Přidávám ji k nákladu. V tlamě už nemám místo ani na vydechnutí, ale to nevadí. Tohle je umění.
05:15 – Fáze tři: Slavnostní příchod. Šéf se vypotácel z domu. Čas zazářit. Dupu k němu s veškerou důstojností, kterou mi můj náklad dovoluje.
05:16 – Stojím před ním. V očích mám ten pohled, který on nazývá šíleným, ale já ho nazývám „hlubokým strategickým zaměřením“. Vyvaluji oči, aby viděl tu intenzitu mého odhodlání. Tlama nacpaná trofejemi mluví sama za sebe.
05:17 – Šéf prská kafe. Úspěch, mise splněna. Jeho výraz je směsicí čistého děsu, totálního zmatku a špetky něčeho, co by se dalo interpretovat jako hrdost (nebo možná jako žaludeční potíže).
05:18 – Můj dvounožec: „Mášenko... proboha, co jsi to...“
Já (v duchu): „Šéfe, to je iniciativa. Rukáv pro trénink, bota pro pořádek a ruka pro... no, ruka pro efekt. Jsem připravena na povýšení. A taky na snídani. Hodně snídaně.“
Poznámka pro budoucí záznamy: Operace „Ranní překvapení“ byla klasifikována jako naprostý triumf. Nyní musím vyřešit, jak ty trofeje nevrátit, i když mám už vodítko.
2026
Příběh o tom, jak se maďarský temperament střetl s českou výstrojí v chovatelské stanici Lištička K9
Masa je desetiměsíční import z Maďarska, vypadá jako kříženec medvěda a vznětlivého barona z Budapešti a její životní motto zní: „Co nesežeru, to aspoň pořádně proženu.“
Když se v Lištičce K9 rozkřiklo, že v sobotu se jede na obrany a Masa musí poprvé vyfasovat „plnou polní“, ostatní psi v kotcích uctivě poodstoupili. Věděli, že tohle nebude jen tak.
Fáze 1: Souboj s košíkem (Hannibal Lecter Edition)
Karel přinesl kovový náhubek. Velký, bytelný, v podstatě takové menší vězení pro čelist. Masa se na tu věc podívala s výrazem: „To je jako nějaký nový druh grilu na klobásy?“ Jakmile jí ale košík cvakl na nose, maďarský temperament vybuchl. Masa se rozhodla, že se s tou mříží na obličeji nenarodila a rozhodně s ní nehodlá ani dožít. Následovala série pohybů, které by záviděli i účastníci mistrovství světa v breakdance:
1. Drhnutí o zem: Masa zapíchla nos do země a pokusila se proorat areál Lištičky K9 až k srnčím sousedům.
2. Psychologický nátlak: Když zjistila, že košík drží, sedla si, upřela na Karla své temné oči a začala vydávat zvuky, které zněly jako maďarská kletba na sedm kolen dopředu.
Fáze 2: Postroj aneb „Ten pavouk nesmí zvítězit!“
Sotva se Masa smířila s tím, že teď vypadá jako chlupatý Hannibal Lecter, přišel na řadu postroj. Pracovní postroj, široké popruhy, přezky. Pro Masu to byl jasný útok obřího pavouka. Když jí ho přetáhli přes hlavu, Masa na vteřinu ztuhla. Pak se pokusila o „vrtulník“ – rotaci kolem vlastní osy v takové rychlosti, že postroj na ní plápolal jako pláštěnka Supermana. „Nechci být tank! Chci být svobodná maďarská umělkyně!“ křičely její oči, zatímco se snažila vycouvat z postroje způsobem, který popíral zákony anatomie. Výsledkem bylo, že se na chviličku do popruhů zamotala tak dokonale, že připomínala vánoční šunku v síťce, která se snaží někoho pokousat.
Celou scénu pozoroval ze svého místa Raider, zkušený mazák a parťák na sobotní obrany. Raider jen unaveně položil hlavu na tlapy a povzdechl si. „Hele, mladá,“ říkal jeho pohled, „v sobotu na figuranta nemůžeš jít jako naháč, protože by z něj zbyla jen ohlodaná kostra a my bychom přišli o licenci. Tak se koukej uklidnit, v tom železe vypadáš fakt drsně a sexy.“
Masa, slyšící na autoritu staršího kolegy (nebo možná jen unavená vlastním demoličním derby), konečně rezignovala. Postavila se, s kovovým košíkem na nose hlučně vydechla, až to zacinkalo o mříže, a hrdě se prošla po výběhu.
Aktuální stav v Lištičce K9: Masa už v postroji a náhubku nevidí nepřítele, ale brnění. Vypadá sice jako chlupatý obrněný transportér s maďarskou SPZkou, ale je připravená. Figurant už pravděpodobně sepisuje závěť, protože kombinace desetiměsíční síly, importované drzosti a povinné výbavy, která ji dělá „bezpečnou“, je přesně to, co z ní dělá hvězdu příštích obran.
Pozor na sobotu – Masa vyráží v plné polní!
2026
V chovatelské stanici Lištička K9 se očekával příchod nové generace s podobným napětím, s jakým pyrotechnici očekávají tikání v podezřelém balíčku. Když se Argunovi, psu s výrazem „sežeru tě i s rodným listem“, a Etně, jejíž jméno přesně vystihovalo její temperament před výbuchem, narodila štěňata, majitelé věděli, že tohle nebude běžný vrh.
Kluci dostali jména Agresor a Anzio. Zatímco jiná štěňata si začínají hrát s pískacími gumovými kachničkami, tito dva začali svou kariéru tím, že se pokusili o demontáž porodní bedny.
Ranné dětství: Demoliční četa v plenkách
Už ve třech týdnech Agresor pochopil, že vrčení není jen zvuk, ale životní styl. Když mu máma Etna přinesla maso, Agresor se na ni podíval s výrazem šéfa sicilské mafie a naznačil, že pokud to maso nebude mít nejvyšší kvalitu, podá stížnost u odborů.
Anzio byl o něco taktičtější. Zatímco Agresor útočil čelně na boty svých dvounožců, Anzio prováděl obchvatné manévry.
Agresor: Specialista na přímou konfrontaci (jeho oblíbenou obětí byly kotníky kohokoli, kdo se odvážil vstoupit).
Anzio: Expert na diverzní činnost (dokázal rozkousat přívodní kabel k osvětlení tak precizně, že celá stanice zůstala po tmě právě ve chvíli, kdy dvounožec nesl večeři).
Nastal den „D“. Argun i Etna sledovali své dva synátory, jak si naposledy společně procvičují demoliční techniky na dubovém špalku, a v jejich psích pohledech se mísila úleva s melancholií. Osud rozhodl. Agresor zůstává doma jako korunní princ chaosu, zatímco Anzio vyráží do světa budovat vlastní impérium.
Agresor: Domácí diktátor v Lištičce K9
V osmi týdnech Agresor objevil kouzlo psychologického teroru. Rozhodl se, že zůstane v rodném hnízdě, aby dohlédl na to, že táta Argun nezměkne.
Jeho revír: Každý centimetr čtvereční stanice
Jeho hobby: Testování pevnosti lýtek dvounožců a pokusy o prokopání tunelu do sousedního okresu
Status: Vyvrhel s privilegovaným přístupem k plné misce. Agresor se stal „stínovým ředitelem“ Lištičky K9. Když projde kolem kotců ostatních psů, i ti nejstarší matadoři raději předstírají, že zrovna hrozně nutně musí zkoumat mravence někde v rohu.
Anzio: Strážce nekonečných lesů
Anzio ve dvou měsících vyrazil na svou životní misi: hlídat rozsáhlou stromovou plantáž. Pro kavkazáka s jeho geny to byla nabídka, která se neodmítá. Zatímco jeho vrstevníci si zvykali na obojky, Anzio si zvykal na to, že jeho „zahrada“ končí až tam, kde zapadá slunce.
Jak se Anzio stal postrachem plantáže
První týden: Anzio zjistil, že stromy sice neutíkají, ale jsou to skvělí posluchači jeho cvičného vrčení.
Druhý týden: Majitel plantáže zjistil, že nepotřebuje plot. Stačí, když Anzio u vjezdu jednou zívne, a i zbloudilý zajíc raději změní trasu o tři kilometry.
Jeho metoda: Anzio nehlídá jako pes, on hlídá jako partyzán. Maskuje se v hustém podrostu a v momentě, kdy by si někdo chtěl nelegálně „vypůjčit“ sazenici, vynoří se z mlhy jako chlupatý přízrak s pohledem, který říká: „Tento strom má jméno a já jsem jeho právní zástupce.“
I když je dělí desítky kilometrů, krev se nezapře. V Lištičce K9 Agresor právě teď nejspíš drtí pneumatiku od traktoru a přemýšlí, koho dneska pustí k mrazáku s masem. Mezitím na vzdálené plantáži Anzio sedí na nejvyšším kopci, sleduje své nekonečné řady stromů a vypadá u toho jako král vyvrhelů.
Pokud vítr zafouká správným směrem, Agresor zavětří vůni borovic a Anzio ucítí pach Argunova revíru. Oba v tu chvíli spokojeně vycení zuby – jeden jako pán stanice, druhý jako vládce lesů. Jeden hlídá krev, druhý hlídá les. Ale oba mají v očích ten stejný vzkaz: Vstup jen na vlastní nebezpečí, výstup nemožný.
2026
S příchodem jara se Lištička K9 stává taktickým, logistickým a demoličním centrem.
1. Velká chlupatá apokalypsa
Prvním znakem jara v Lištičce K9 není kvetoucí petrklíč, ale fakt, že majitelé přestávají vidět na zem. Kavkazáci se totiž rozhodli odložit zimní kabáty. Během pěti minut vyčesávání průměrného samce získáte dostatek materiálu na:
Pět sad pletených ponožek pro celou rodinu.
Izolaci podkroví.
Falešného psa v životní velikosti, který může strašit zloděje na zahradě, zatímco ten pravý spí v chládku.
2. Tréninkový dril
Zatímco v zimě se trénink omezoval na disciplínu „najdi největší závěj a v ní hibernuj“, s jarem přišel rozkaz: Makat! Scéna pak vypadá následovně: Psovod křičí „Vpřed!“, zatímc šedesátikilový Atos na něj kouká s výrazem: „Opravdu chceš, abych běžel? V tomhle horku? (12 °C). Vždyť víš, že můj pohybový aparát je kalibrován na ochranu stáda před vlky a lumpy, ne na běhání beze smyslu.“ Nakonec se ale Atos rozběhne. Země se třese, okolní krtci páchají hromadnou sebevraždu a poblíž stojící přihlížejí osoba začíná psát závěť. Když kavkazák z Lištičky K9 trénuje, není to sport. Je to geologická událost.
3. Jaro: Invaze „Taktických nano-demoličních jednotek“
A pak jsou tu oni. Štěňátka. Zapomeňte na obrázky roztomilých huňatých kuliček. Jsou to demoliční specialisté s očima nevinných andílků a zuby ostrými jako břitvy. Říkáme jim „Nano-demoliční jednotky.“
V Lištičce K9 se trénink štěňat zaměřuje na tři hlavní oblasti.
Architektura: Jak během pěti minut kompletně zrenovovat dřevěnou překážku tak, aby vypadala jako po útoku rozzuřeného bobra.
Podzemní průzkum: Jak během hodiny vytvořit ve výběhu tak hluboké zákopy, že by se v nich dalo pěstovat obří křupavé zelí (nebo tam schovat malý traktor).
Obuvní průmysl: Jak si během tréninku přivlastnit levou botu Karla a následně ji rituálně zlikvidovat, zatímco pravou botu Karel stále marně hledá, protože ji štěňata zahrabala do jednoho ze zákopů.
Servis: Jak demontovat motor od sekačky na trávu a být u toho velmi roztomilý.
Jaro v plné polní
Dvounožci v Lištičce už vyměnili prostou kávu za kafe s chlupy v hrnku. Ale ten pohled na zahradu plnou obrů, kteří s jiskrou v oku čekají na další povel (nebo spíš na to, až se otočíte, aby mohli ukrást všechny pamlsky), je k nezaplacení. V Lištičce K9 prostě jaro neznamená jen kytičky. Znamená to víc štěkotu, víc tréninku, víc lásky a víc vyčesávání.
Takže, vítej, jaro! My jsme připraveni a těšíme se. V Lištičce K9 prostě jaro chutná jinak. Chutná jako chlupy v kávě. A to je přesně tak, jak to máme rádi.
2026
Pojedeme na obrany!
V chovatelské stanici Lištička K9 vládlo ve čtvrtek odpoledne zdánlivé ticho. Raider, připomínající svou velikostí menší horu porostlou vlnou, a Masa, která byla jako medvěd po třech espressech, zrovna odpočívali na strategických pozicích. Masa hlídala bránu (tím, že tam ležela), a Raider kontroloval pohyb mraků. Pak to ale přišlo. Karel vyšel z domu a do telefonu zahlásil to magické: „Beřovice, s K9 ZMI, příští sobota, ok.“ V tu ránu Masa vyskočila tak prudce, že málem vyrobila v betonu trhlinu. Raider okamžitě nastražil uši do úhlu, který by mohl zachytit i signál z Marsu.
Strategická porada pod jabloní
„Slyšel jsi to?“ vydechla Masa a v očích jí blýsklo jako v kovářské výhni. „Beřovice. Příští sobota. To není výlet za památkami, příteli.“ Raider si významně olízl tlamu. „Jasně, slyšel jsem to. To znamená jediné: Figurant. Ten lump v tom tlustém obleku, co vypadá jako obří Michelin, se zase pokusí tvářit, že nám něco chce ukrást.“
Masa se začala radostně točit dokola, čímž vyrobila malou písečnou bouři. „Já ho tak miluju! Nikdo neumí tak krásně utíkat a přitom u toho tak vtipně mávat rukama. A ten jeho rukáv? To je nejlepší žvýkačka na světě!“
Sraz elitního komanda z Lištičky K9
„A nebudeme tam sami,“ dodal Raider s vážným výrazem profesionálního bodyguarda. „Dvounožec říkal, že tam přijedou další čtyři naši z Lištičky. Chápeš to? Zase šest Lištiček na jednom cvičebním place. To už není jen Liščí trénink, to je regulérní obléhání hradu.“
Představa šesti huňatých Liščích psů na jednom místě obran vyvolala u obou upřímné nadšení.
Masa: „Budeme vypadat jako Liščí chlupatá armáda zkázy!“
Raider: „Přesně. Ten figurant si myslí, že je hrdina, ale až uvidí tenhle náš klan, začne uvažovat o rekvalifikaci na pěstitele petržele.“
Přípravy na příští sobotu
Od té chvíle se režim v Lištičce K9 změnil. Masa začala trénovat „výbušnost“ tím, že startovala více než jindy na každého na dálku spatřeného turistu, a to s intenzitou rakety SpaceX. Raider se zase soustředil na psychologickou válku – trénoval svůj nejděsivější pohled „já tě vidím i za rohem“, aby se figurant dozvěděl, že v Beřovicích legrace končí.
„Musím si vyleštit zuby,“ prohlásila Masa večer, když se snažila ohlodat starou pneumatiku. „Chci, aby se ten rukáv cítil poctěn, až se do něj zakousnu.“ Raider jen klidně přikývl. „Hlavně se musíme snažit, aby ten lump vypadal autenticky, než ho zlikvidujeme. A pak, až budeme mít odpracováno, se s ním možná i vyfotíme. Když bude už zlikvidovaný.“
Odpočet začíná
Do příští soboty zbývá jen týden, ale pro Raidera a Masu to je věčnost. Pokaždé, když Karel otevře auto, oba tam jsou dřív, než by stačil říct „hop“.
V Beřovicích se příští sobotu nebude jen trénovat obrana. Tam se také ukáže, že krev Lištiček K9 má v sobě sílu, odvahu a smysl pro humor. A figurant? Ten už teď pravděpodobně pociťuje podivné brnění v rukávu, aniž by věděl proč. Protože Masa a Raider jsou připraveni. A nemohou se dočkat!
2026
V chovatelské stanici Lištička K9, kde i poštovní schránka vypadá, že má svaly, nastal den D. Dorazila Masa. Desetiměsíční fenka kavkazského psa původem z Maďarska. Vypadala sice jako přerostlý plyšový medvídek, ale v očích měla výraz někoho, kdo vám v kartách vyhraje i poslední košili.
Majitelé se rozhodli pro strategický tah: jako první jí představí Raidera. Raider je v místních kruzích známý jako „Poslední džentlmen“. Je to pes, který by fenkám v dešti podržel deštník, kdyby ho uměl otevřít, a pravděpodobně by jim přenechal i nejlepší místo u radiátoru.
První rande: Šarm v hlavní roli
Seznamování probíhalo podle učebnice. Masa, zpočátku trochu vyklepaná z té nové reality a dlouhé cesty, koukala na Raidera jako na zjevení. Raider nasadil svůj nejlepší profil, lehce vrtěl ocasem a vysílal signály typu: „Klid, maličká, jsem sice velký jako menší garsonka, ale v srdci jsem k fenkám velký dobrák.“ Masa po chvíli usoudila, že tenhle chlupatý obr ji nejspíš nesežere, a atmosféra v chovatelské stanici se uvolnila. Majitelé si spokojeně oddechli: „To bude skvělá dvojka!“
Jak už to tak v životě bývá, idyla skončila ve chvíli, kdy se na scéně objevilo maso. Stačil jeden zapomenutý kousek na zemi, aby se z plaché maďarské slečny stal bájný maďarský drak. Masa zapomněla na etiketu i na to, že Raider je o hlavu větší. S řevem, který pravděpodobně slyšeli i v sousedním okrese, na Raidera vyrazila. Byl to šok. Raider, který čekal, že se o sousto třeba gentlemansky podělí (nebo ho aspoň Masa uctivě obejde), jen vytřeštil oči. Masa ho „převálcovala“ s razancí maďarské jízdy.
Raiderův svět se zhroutil. Jeho ego, doposud pěstované představou, že je neodolatelný svůdník, utržilo hlubokou ránu. Když se Masa o pár hodin později rozhodla, že už je zase v pohodě a že by si s tím velkým klukem vlastně docela ráda pohrála, narazila na zeď.
Masa před Raiderem začala poskakovat a provokovat ho k honičce. Avšak on se na ni podíval s výrazem: „To jako vážně? Před chvílí jsi mi chtěla provést lobotomii kvůli kousku flákoty a teď chceš házet míčkem?“
Místo hry přišlo kázání. Raider se nadechl, zmohutněl a spustil na Masu takový „výchovný kartáč“, že i mouchy v okolí raději odletěly jinam. Seřval ji tak důkladně, že Masa jen seděla s ušima staženýma dozadu a pravděpodobně přemýšlela, jestli se v maďarštině „promiň“ řekne stejně jako v češtině.
Druhý den: Odpuštění (tak trochu)
Jak se říká, ráno moudřejší večera. Další den se Raider probudil a zjistil, že urážka už ho nebaví. Přeci jen, Masa je sice drsná holka s ostrými zuby, ale pořád je to fešanda.
Zatímco se Masa kolem něj opatrně ploužila a zkoušela, jestli je vzduch čistý, Raider jen hluboce vzdechl. Nechal ji k sobě přijít o kousek blíž a věnoval jí jeden krátký, shovívavý pohled.
Aktuální stav v chovatelské stanici
Masa: Zjistila, že i džentlmen má své hranice.
Raider: Zjistil, že Maďarky mají v krvi chilli.
Výsledek: Jsou na nejlepší cestě k přátelství, ale o jídle se v jejich přítomnosti raději nemluví.
Vypadá to, že v této stanici bude příští měsíce ještě hodně veselo!
2026
V chovatelské stanici pracovních kavkazských psů Lištičce K9 nezačínají Velikonoce pletením pomlázky, ale nákupem nové sady neprůstřelných vest pro koledníky a modlitbou majitele stanice Karla.
Letos se Karel rozhodl, že tradice se musí dodržovat, i když jeho smečka čítá deset sedmdesátikilových „medvědů“, kteří považují cizí lidi za vítané zpestření jídelníčku.
Karlův první omyl byl pokus zapojit psy do barvení. Představa, že si Sultán (vůdce smečky, velikost menšího hrocha) sedne a bude packou přidržovat vajíčko v cibuli, vzala za své v momentě, kdy Sultán vajíčko ochutnal. I se skořápkou. A s Karlovým prstem.
„Sultáne, ty hovado, to je symbol plodnosti, ne svačina!“ zařval Karel, zatímco si vteřinovým lepidlem lepil zbytek ukazováčku. Výsledek? Psi dostali místo vajec tenisáky natřené na červeno. Sultán je odnesl do boudy jako rukojmí.
Karlův synovec Mirek, městský typ, který si myslel, že kavkazák je „jen takový větší zrzavý retrívr“, se rozhodl uplést pomlázku z vrbového proutí přímo ve výběhu. Když Bujana (fena, co dokáže přehryzat kolejnice) uviděla svazek prutů, vyhodnotila to jako útok biologickou zbraní. Mirek stihl uplést jen tři oka, než mu Bujana pomlázku vytrhla z ruky a názorně mu ukázala, že v této stanici se „mrskačka“ nekoná. Pomlázka skončila jako hromádka pilin během čtrnácti vteřin. Mirek strávil zbytek odpoledne na střeše psí boudy a odmítal slézt, dokud mu nepřivezou taxi s mřížemi.
Fáze 3: Velikonoční zajíček
Vrcholem oslav měl být „Velikonoční zajíček“. Karel, v záchvatu humoru, objednal kostým králíka pro svého vzdáleného souseda Jardu, který mu dlužil pět tisíc. Jarda měl proběhnout zahradou a rozházet klobásy (náhražka za čokoládu, kterou kavkazáci neuznávají).
Když se Jarda v obřím bílém plyšovém kostýmu s růžovýma ušima objevil na obzoru, nastalo vteřinové ticho. Deset kavkazáků se na sebe podívalo stylem: „Kluci, vidíte to taky? To je ten největší králík v historii střední Evropy. To je dar z nebes.“
Jarda stihl rozházet přesně dvě klobásy, než pochopil, že Sultán a jeho parta nejdou po uzenině, ale po tom obřím bílém ocasu. „Karlééé! Pusť mě za plot! Oni mě chtějí sežrat!“ ječel Jarda, zatímco pádil k bráně rychlostí, kterou by mu záviděl i Usain Bolt. Sultán ho s ledovým klidem následoval, přičemž mu u cesty stihl jen tak mimochodem ukousnout jedno plyšové ucho.
V pondělí ráno se u brány zastavili místní hasiči na koledu. Karel je přivítal u vchodu. „Můžeme dál, Karle?“ ptal se velitel hasičů a opatrně nahlížel přes plot, kde sedělo deset huňatých hor v naprostém tichu. „Jasně, pojďte,“ zasmál se Karel. „Ale pravidla jsou jasná: Žádný zpěv, žádné prudké pohyby a pokud Sultánovi podáte ruku, už mu ji nechte, on si s ní dojde do boudy sám.“
Hasiči se raději rozhodli vykoledovat Karla přes plot pomocí požární stříkačky. Psi to vyhodnotili jako vítané osvěžení a Sultán se pokusil prokousnout hadici, což vedlo k tomu, že celá vesnice byla bez vody až do středy.
Velikonoce v chovatelské stanici Lištička K9 skončily jako obvykle.
Bilance: 14 ztracených tenisáků, 1 zničený kostým králíka, 1 traumatizovaný synovec na střeše a 10 extrémně spokojených psů.
Ponaučení: Kavkazský pes a velikonoční tradice jdou dohromady asi jako granát a dortová poleva.
Karel si večer sedl na zápraží, otevřel si pivo a Sultán mu položil hlavu na klín. Karel ho pohladil a našel mu za uchem zapomenutou žlutou mašličku.
Resumé: Kavkazští psi a Velikonoce k sobě nejdou. Příští rok slavíme raději Den tankistů. Ten ty psy aspoň neuráží svou křehkostí.
Veselé Velikonoce přeje Lištička K9!
2026
Byl 1. duben, ráno v chovatelské stanici pracovních kavkazských psů Lištička K9. Pokud jste někdy viděli kavkazáka, víte, že má k lištičce asi tak blízko jako protiatomový kryt k zahradnímu altánu. Jsou to obrovské chlupaté projektily s čelistmi, které dokážou rozlousknout bowlingovou kouli.
Majitel stanice, Karel, si letos řekl, že apríl prostě nesmí promarnit. Rozhodl se, že své nejtvrdší psy – hrdé obránce, kteří se nebojí medvěda ani exekutora – přeučí na „vznešené disciplíny“.
Operace: „Něžná tlapka“
V 6:00 ráno nastoupil Karel před kotce, kde na něj zíralo deset párů očí, které vypadaly, že právě přepočítávají, kolik kalorií má Karlova levá noha.
„Tak dost, bando!“ zařval Karel. „Dost bylo kousání do rukávů a trhání pneumatik. Název naší stanice je Lištička, ne Masomlejnek! Od dnešního dne zavádíme nový tréninkový program: Kavkazský balet a canisterapie!“
Jako první přišel na řadu Bojar, pes, který v minulosti omylem zastavil projíždějící traktor, protože se mu nelíbil zvuk motoru. Bojar dostal na krk růžovou tylovou sukýnku (velikost XXXL, sešitou ze tří záclon) a Karel mu do tlamy vložil proutěný košíček s umělými květinami. „Bojare, ladně! Hop!“ Bojar se na Karla podíval s hlubokým opovržením. Pak udělal to, co kavkazák umí nejlépe – lehl si na záda, zvedl nohy do vzduchu a předstíral, že je mrtvý, dokud nedostane kus sušeného masa. Karel se však nenechal zlomit a vytáhl tajnou zbraň: nahrávku Labutího jezera.
Incident s figurantem
V 9:00 dorazil nicnetušící figurant Tonda, oblečený v celo-ochranném obleku (tzv. ringo), připravený na klasický nácvik obrany. „Pusť na mě tu bestii, Karle!“ křičel Tonda a provokativně práskal bičem.
Karel otevřel branku a místo rozzuřeného vlkodlaka vyběhl Bojar v růžové sukýnce, s košíčkem v tlamě, a za ním se z reproduktorů linulo jemné piáno. Bojar k Tondovi nedoběhl s úmyslem ho zneškodnit. Místo toho ho oběhl v ladném (asi jako padající piano) oblouku a začal mu jemně olizovat kolena, protože Karel mu je předtím v nestřeženém okamžiku potřel paštikou. Tonda zůstal stát jako solný sloup. „Karle... co to sakra je?“
„To je nový standard K9, Tondo! Říkáme tomu ‚Agresivní laskavost‘. Pes nepřítele nezabije, ale psychicky ho zlomí tím, že ho donutí cítit se milován v naprosto nevhodnou chvíli.“
Vrchol dne: Liščí mimikry
Aby Karel dostál jménu stanice, vyvrcholil apríl pokusem o „vizuální rebranding“. Mladý brigádník dostal za úkol nastříkat psy dočasným oranžovým sprejem, aby vypadali jako skutečné lištičky.
Výsledek byl děsivý. Deset oranžových chlupatých monster, která vážila víc než průměrný motocykl, se teď toulalo po areálu. Když se pak přes plot podíval daleký soused, kterému právě utekly slepice, spatřil sedmdesátikilovou „lišku“ Bojara, jak si v rytmu Čajkovského drbe ucho. Soused zahodil hrábě a běžel rovnou na oční.
Pointa
Večer, když už barva opadala a Bojar konečně rozkousal tu prokletou sukýnku, seděl Karel na zápraží a spokojeně pokuřoval. Bojar k němu přišel, položil mu svou obrovskou hlavu na klín a s výrazem „ještě jednou mi dáš na krk záclonu a sežeru ti auto“ si hlasitě odfrkl. Karel ho poplácal po masivním krku: „Neboj, kamaráde. Zítra se vracíme k normálu. Ale ten výraz toho figuranta, když jsi ho chtěl v tý sukýnce obejmout... to stálo za všechny prachy.“
Závěr dne v Lištičce K9
Počet pokousaných: 0
Počet psychicky traumatizovaných figurantů: 1
Počet psů, kteří si myslí, že jejich dvounožec je blázen: 10
Veselý apríl!
2026
Baron je kavkazský pes, který svou velikostí připomíná menší obytný vůz s pohonem na čtyři tlapy a se srstí, ve které by se ztratila i menší expedice. Žije v chovatelské stanici Lištička K9, což je název, který Barona vždycky trochu mate. Považuje se totiž za seriózního strážce, a ne za nějakou „lištičku“.
Jednoho večera, když Baron zrovna přemýšlel, jestli dřív usne, nebo dřív dostane hlad, spatřil u plotu skutečnou lišku. Byla rezavá, mrštná a dívala se na něj s výrazem někoho, kdo právě vyhrál v loterii, ale zapomněl, kam dal lístek.
„Hele, ty,“ houkl Baron hlasem, ze kterého vibrovaly okenní tabulky v sousední vesnici. „Ty jsi ta z loga naší stanice? Máš zpoždění na směnu.“ Liška, která se jmenovala Bystrouška (velmi originální, já vím), se uchechtla: „Já tu nepracuju, chlupáči. Jen kontroluju, jestli ten název nelže.“
Baron, který byl v hloubi duše dobrák, co se lišek týče, se rozhodl pro diplomatické gesto. „Když už jsi tady, pojď dál. Máme tu granule s příchutí lososa a misku velkou jako tvůj obývák.“
Hostina u Barona
Návštěva v Lištičce K9 proběhla nad očekávání. Bystrouška se protáhla pod plotem a ocitla se v království luxusu. Baron jí ukázal svůj kotec, která měl rozměry pěti garáží pro SUV.
Předkrm: Granule, které Bystrouška musela jíst nadvakrát, protože jedna byla větší než její hlava.
Hlavní chod: Baronova oblíbená plyšová hračka (kterou Bystroušce dovolil jen očichat, protože ji nerad půjčuje).
Zábava: Společné štěkání na projíždějící cyklisty (Baron basoval, Bystrouška dělala fistuli).
„Teda, Barone, máš to tu fakt dobrý,“ uznala Bystrouška a otřela si tlamu o jeho kožich (což Baron ani nepocítil). „Musím ti to oplatit. Zítra přijď ke mně. Bydlím v lese pod starým dubem. Ukážu ti, co je to skutečný útulný domov.“
Pozvání do nory: Fyzika v praxi
Druhý den se Baron s funěním vydal do lesa. Našel starý dub a u něj Bystroušku, která hrdě seděla u vchodu do své nory. „Tak pojď dál, neostýchej se! Máme tam krásně vytopeno od země a výborný výhled na kořeny,“ lákala ho liška.
Baron se podíval na vchod. Měl v průměru asi dvacet centimetrů. Baronova hlava měla v průměru asi... no, hodně. „Bystrouško, seš si jistá, že to není jen větrací šachta?“ zeptal se Baron pochybovačně. „Ale prosím tě, trocha cviku a vejdeš se tam jako nic! Stačí jen pořádně vydechnout.“
Baron se rozhodl, že nebude za zbabělce.
1. Pokus č. 1: Baron strčil do nory čumák. Šlo to snadno. Byl nadšený. „Už jdu!“ zakřičel, což v uzavřeném prostoru nory způsobilo Bystroušce dočasnou hluchotu.
2. Pokus č. 2: Protlačil uši. Srst se začala nebezpečně třít o hlínu. Baron připomínal obří chlupatý píst, který se snaží utěsnit motor.
3. Kritický moment: Došlo na ramena. Baron zabral zadníma nohama, ozvalo se hluboké zamručení zeměkoule a pes se zasekl v úrovni lopatek.
„Tlačíš?“ křičela Bystrouška zevnitř, zatímco se snažila uhnout jeho obřímu nosu, který teď vyplňoval celou její předsíň. „Já netlačím, já se integruju do krajiny!“ funěl Baron.
Výsledek návštěvy
Baron zjistil, že cesta zpět je stejně náročná jako cesta vpřed. Když se mu konečně podařilo vyprostit (přičemž s sebou vytrhl dva menší kořeny a tunu hlíny), vypadal jako obalovaný řízek v lesní strouhance. „Víš co, Bystrouško?“ řekl Baron, když si vyklepával ze srsti žížalu. „Tvoje nora je sice útulná, ale já jsem spíš typ na open-space.“
Bystrouška vylezla ven, oprášila si kožich a uchechtla se: „V pořádku, Barone. Ale příště, až budeš ve vašem logu vidět lišku, pamatuj, že ty seš sice z Lištičky K9, ale osobně ty si spíš Kavkazák K-9000 Mega.“
Ponaučení pro dnešní den: Pokud vážíte víc než zbytek vaší hostitelské rodiny dohromady, raději zůstaňte na zahradě.
2026
Seznamte se se Železníkem Lištičkou K9. Jméno zní jako název elitní jednotky operující v hlubokém týlu nepřítele, ale realita je taková, že Železník je sedmiměsíční štěně kavkazského pasteveckého psa, které v tomto věku vypadá jako kříženec mezi ledním medvědem, čerstvě vypraným kobercem a demoliční koulí.
Železník má jednu vášeň: překážky. Pro většinu psů je plot bariéra. Pro Železníka je to výzva k diskusi. Pokud před něj postavíte zeď, on se ji nepokusí obejít, on se ji pokusí asimilovat.
Mise: Operace Žebřík
Toho dne na cvičišti panovala atmosféra napětí. Ostatní psi – s pohledem „všechno jsem viděl, všechny jsem sežral“ – skákali přes nízké překážky. Pak do arény vstoupil Železník. S výrazem filosofa, který právě objevil smysl života v plátku šunky, zamířil k té nejvyšší metě: žebříku s kladinou. Jeho dvounožci ztuhli. Žebřík pro kavkazáka v pubertě je něco jako pokusit se zaparkovat kamion s návěsem v prodejně porcelánu. Navíc na chůdách.
Fáze 1: Psychologická příprava
Železník přistoupil k žebříku. Očichal první příčku. Zjistil, že chutná po dubu a ambicích. Jeho vnitřní monolog, kdyby ho někdo mohl slyšet, by pravděpodobně zněl takto: „Hm, schody do nebe. Mají tam nahoře pamlsky? Pokud ne, proč je to tak vysoko? No nic, jméno Lištička mě zavazuje k mrštnosti, jméno Železník k rychlosti, i když mám tlapu velikosti středně velkého talíře.“
Fáze 2: Vertikální chaos
První krok byl slibný. Druhý krok už méně. Železník zjistil, že jeho zadní nohy mají o pohybu zcela jinou představu než ty přední. Zatímco předek už dobýval vrchol, zadek se stále snažil vyjednávat s gravitací o příměří. V jednu chvíli Železník vypadal jako chlupatý harmonikář, který se snaží hrát na neviditelný nástroj. Dvounožci pod ním pobíhali s rozpaženýma rukama, připraveni chytit padesátikilový balík vlny, pokud by se zákon přitažlivosti rozhodl zvítězit.
Fáze 3: Král světa (a kladiny)
A pak se to stalo. S posledním funěním, které připomínalo startování starého traktoru, se Železník vyškrábal nahoru. Stanul na kladině. Celé cvičiště ztichlo. I ten nejvíc hyperaktivní kavkazák s úctou vzhlédl. Železník Lištička K9 tam stál, uši mu vlály v mírném vánku a z tlamy mu visel vítězoslavný jazyk. Vypadal jako monumentální socha vítězství, která je shodou okolností celá od bláta. Přejít kladinu už byla formalita. Železník nasadil výraz „tohle dělám běžně před snídaní“ a s grácií (čti: s každým krokem se celá konstrukce otřásla v základech) došel na konec.
Epilog
Když se Železník konečně všemi čtyřmi tlapami dotkl země, nečekal na ovace. Prostě se oklepal tak silně, že dvounožcům odletěly kšiltovky, a zamířil na své stanoviště. Mise byla splněna. Žebřík byl pokořen. Lištička v něm zvítězila nad Železníkem, i když to chvílemi vypadalo, že se spíše pokouší ten žebřík odsoudit k smrti.
2026
Kavkazský pes v bytě
Rodina Novákových byla ztělesněním moderního aktivního životního stylu. Adam běhal maratony, Jana cvičila jógu na paddleboardu a jejich pětiletý syn Max už v plenkách zvládal odrážedlo v terénu. Když se rozhodli, že jejich byt 2+kk v pátém patře s výhledem na betonové hřiště potřebuje „trochu té přírody“, volba padla na psa. „Chceme něco pořádného, Adame,“ prohlásila Jana a scrollovala inzeráty. „Žádnou čivavu, co vypadá jako přerostlá kreveta. Chceme parťáka na hory, ochránce, zvíře s duší!“
A tak si přivezli Bivoje. Bivoj byl kavkazský pes z pracovního chovu. V osmi týdnech vypadal jako rozkošná plyšová kulička, kterou byste si nejraději dali pod polštář. Chovatel sice něco mumlal o „specifické povaze“ a „potřebě prostoru a výcviku“, ale Adam ho utřel sebevědomým úsměvem: „Jsme aktivní rodina se znalostmi o těchto psech, pane. My ho zvládneme!“
Počátky
Bivoj rychle zdvojnásobil svou váhu. Novákovi zjistili, že kavkazský pes v bytě nefunguje jako pes, ale jako pohyblivý kus nábytku. Pokud si Bivoj lehl do chodby, rodina byla rozdělena na dvě poloviny. Pokud chtěl Adam na záchod, musel zvolit buď horolezecký výstup přes chlupatý hřbet, nebo vyjednávání s pomocí šunky. Bivoj i jen jediným mávnutím ocasu shodil z konferenčního stolku vázu po babičce a kompletní sadu lego technics, a to když odpočíval po výšlapu...
Byt jako pevnost
Bivoj dorostl do velikosti malého poníka. Jeho srst vytvořila v bytě nový typ podlahové krytiny, kterou Jana pracovně nazvala „kavkazský perský koberec“. Vysavač po třetím pokusu o úklid spáchal rituální sebevraždu dýmem z motoru.
Největší výzva však byla Bivojova genetická výbava. Pracovní kavkazák je stvořen k tomu, aby hlídal před vlky nebo lidskými narušiteli. V pátém patře paneláku se role vlků a lumpů ujali:
1. Pošťák (úhlavní nepřítel, musí zemřít)
2. Sousedka s nákupem (podezřelá aktivita, vyžaduje hluboký basový štěkot, který rozvibruje okenní tabulky v celém bloku)
3. Donáška pizzy (pokus o narušení hranic státu)
Když Bivoj štěkl, v kuchyni spadly hrnečky z poličky a sousedovi o patro níž se zastavily hodiny.
Vrcholná scéna: Wellness v bytě
Krize nastala, když se rodina pokusila Bivoje vykoupat po deštivé procházce v lese. Dostat šedesát kilo mokré, odporující vlny do standardní vany vyžadovalo inženýrský titul a tři litry potu. Když byl Bivoj konečně uvnitř a Adam ho namydlil šamponem „Pro lesklou srst a objem“, pes se rozhodl, že je čas se oklepat. Fyzikální zákony v tu chvíli přestaly platit. Odstředivá síla v kombinaci s tunou vody a mýdla proměnila koupelnu v kluziště. Adam vyletěl ze dveří jako namydlený blesk, Jana skončila v pračce a Max nadšeně křičel, že mají doma aquapark. Bivoj pak důstojně vystoupil z vany, došel do obývacího pokoje k nové kožené sedačce, otřel se o ni a s hlubokým povzdechem usnul na místě, kde Adam plánoval mít domácí posilovnu.
Epilog
Dnes mají Novákovi na dveřích cedulku: „Tady hlídám já. A majitelé bydlí na balkoně.“
Bivoj je miluje. Svým vlastním, svérázným způsobem. Adam už neběhá maratony – nemá na to sílu, protože veškerou energii spotřebuje na nošení pytlů s granulemi do schodů (výtah má nosnost jen pro Bivoje). Jana zjistila, že kavkazský pes je ideální pro „slow living“. Když se s ním chcete mazlit, je to jako objímat teplý, mírně zapáchající radiátor. A když přijde návštěva? Ta raději ani nevstupuje a odchází, aby psa náhodou nenapadlo, že je příbuzná s vlkem nebo se zlodějem.
2026
Noc byla tichá, přesně taková, jakou si Lumír a Lexa přáli. Stáli před rozlehlou vilou na okraji města, která vypadala jako nedobytná pevnost, ale pro tuhle dvojku to byla jen další klidná šichta.
„Hele, ten starej je někde vzadu v sadu. Má tam kilometr pozemku, ten neuslyší ani ránu z děla,“ zašeptal Lumír a obratně vypáčil okno v přízemí. Vklouzli dovnitř. V domě vládla tma a vůně drahého nábytku. Už se natahovali po stříbrných svícnech, když se to stalo. Zpoza rohu se ozvalo zběsilé, vysoké a nesmírně sebevědomé: „Haf! Haf! Haf-haf-haf!“
Uprostřed chodby stál Arnie. Dvě kila odvahy, velké uši a oči vypoulené vzteky. Čivava, která byla přesvědčená, že je minimálně převtělením vlkodlaka. „To si děláš srandu,“ vyprskl Lexa smíchy. „Tohle je alarm? Tenhle smeták na baterky?“ Lexa do psa jemně šťouchl botou. „Uhni, prcku, nebo tě omylem zašlápnu.“ Jenže Arnie neuhnul. Jeho štěkot se změnil v hysterický jekot, který prořízl noční ticho. Majitel, pan Bartoš, byl sice dobrých tři sta metrů daleko u svých včelínů, ale tenhle specifický tón znal. Arnie hlásil vetřelce.
Pan Bartoš se jen mírně usmál a došel k masivním kotcům u zadní brány. „Tak jděte, kluci. Máte tam návštěvu,“ zamumlal a cvakl petlicí.
V domě se zloději stále smáli Arniemu, který na ně neúnavně dorážel. „Hele, hoď na něj deku, ať neruší,“ rozkázal Lumír. V tu chvíli se ale venku něco změnilo. Žádný štěkot. Jen zvuk těžkých tlap dopadajících na trávu. Zvuk, ze kterého tuhne krev v žilách, protože zní jako dusot koní. Pak přišlo hluboké, hrdelní zavrčení, které rozvibrovalo sklo v oknech.
„Co to bylo?“ ztuhl Lexa. V otevřených francouzských dveřích na terasu se objevily tři stíny. Byli to kavkazští psi. Obrovské, chlupaté bestie, každá vážící možná 70 kilo. V měsíčním světle bylo vidět jejich uši – velké, měkké a chlupaté, které jim v běhu vlály kolem lví hřívy. Působili by skoro jako medvědi, nebýt těch žlutých, soustředěných očí. Zloději couvli. Arnie, cítíce posilu, se okamžitě stáhl za největšího z nich, alfa samce Bajkala, a s vítězoslavným pohledem přestal štěkat. Teď už nebylo třeba slov.
Lumír se pokusil vytáhnout nůž. To byla ta poslední chyba. Bajkal nevyštěkl. Kavkazák nevaruje dvakrát. S neuvěřitelnou mrštností na svůj objem se vymrštil.
První úder: Lexa ani nestihl vykřiknout, když ho jedna z chlupatých tlap přišpendlila k podlaze s takovou silou, že mu praskla dvě žebra.
Druhý úder: Lumír se pokusil utéct, ale druhý pes ho chytil za rameno a strhl ho zpět jako hadrovou panenku.
Když pan Bartoš o deset minut později dorazil do obývacího pokoje, našel tam vymalováno. Zloději byli zlikvidovaní – fyzicky neschopní pohybu, v šoku a s hlubokým poznáním, že velikost uší psa přímo úměrně nesouvisí s jeho chutí trhat vetřelce. „Dobrá práce, kluci,“ řekl pan Bartoš. Pak se sklonil k čivavě, která se hrdě dmula u jeho boty. „A ty jsi taky jednička, Arnie. Bez tebe by to nebylo ono.“
Když na místo dorazily dvě hlídky policie a jedna sanitka, naskytl se jim pohled, který by se dal popsat jako výchovná lekce z kynologie. Pan Bartoš stál na terase s hrnkem čaje, zatímco jeho tři obrovití kavkazáci seděli jako chlupaté sochy u zlodějů. Arnie, ta dvoukilová bestie, hrdě pochodoval mezi nimi a občas někoho preventivně kousl do nohavice.
Zatýkání probíhalo v nezvyklém tichu. Zloději se totiž báli i nadechnout.
Lexa byl na tom nejhůř. Když ho záchranáři nakládali na nosítka s podezřením na prasklá žebra a těžký šok, pořád jen mumlal: „Ty uši... proč měly ty uši tak velký a měkký?“ Psychický otřes z toho, že ho málem sežral medvěd s plyšovýma ušima, byl hluboký.
Lumír, mozek operace, měl ruku v obvazech a v očích výraz člověka, který právě přehodnotil svou kariéru. „Já chtěl jenom stříbro,“ šeptal policistovi, zatímco mu cvakla pouta. „Nikdo neřekl, že tu mají lvy s doprovodem krysy.“
Výslech: „Byl to legální masakr“
U výslechu se Lumír pokusil o starý trik – chtěl žalovat pana Bartoše za „nepřiměřenou obranu“ a chov „agresivních zvířat“.
Mladý vyšetřovatel se na něj podíval přes stůl a jen si povzdechl: „Pane Nováku, vnikli jste na cizí pozemek v noci, ozbrojeni páčidlem. Psi vás nezabili, jen vás... řekněme, efektivně zpacifikovali. A mimochodem, znalecký posudek říká, že psi jsou řádně vycvičení a v domě byli jako legitimní ochrana majetku.“
Navíc se v policejním protokolu objevila věta, která Lumíra pálila víc než ty šrámy. „Pachatelé byli lokalizováni díky signalizaci psa plemene čivava, kterého se pokusili zastrašit, čímž aktivovali smečku kavkazských psů.“ Tato věta se později dostala do bulváru a zloději se stali terčem posměchu v celém podsvětí. Představa, že je dostala čivava, jim zničila reputaci navždy.
Soudce byl starší pán, milovník zvířat. Když slyšel detaily o tom, jak se trojice snažila „zašlápnout“ Arnieho, jeho pohled ztvrdl. Lumír a Lexa vyfasovali tři roky natvrdo za vloupání a pokus o krádež. Jako přitěžující okolnost bylo uvedeno vniknutí do obydlí s úmyslem násilí.
Pan Bartoš dostal od sousedů děkovný koš plný steaků – samozřejmě pro psy. A Arnie? Ten dostal nový, zlatem vyšívaný obojek. Od té doby, když projde kolem plotu jakýkoliv podezřelý člověk, stačí mu jen jednou krátce štěknout. Tři obrovské stíny s velkýma ušima se okamžitě zvednou a v celém sousedství v tu ránu vládne naprostý klid a pořádek.
Lumír a Lexa byli umístěni do stejné cely v nápravném zařízení s ostrahou. Šuškanda ve vězení se ale šíří rychleji než chřipka v zimě. Ještě než stihli vybalit své erární věci, celý blok už věděl o jejich „úspěšné“ akci. Když poprvé vešli do společné jídelny, nastalo hrobové ticho. Stovky očí se upíraly na dva muže, kteří měli na kontě vloupání, ale jejichž pověst byla zničena jedním malým, chlupatým slovem. Pak se od stolu v rohu ozvalo tiché, ale jasné: „Haf! Haf!“ V tu ránu celá jídelna vybuchla smíchy. Vězni mlátili lžícemi do stolů, pískali a pokřikovali na ně: „Hele, bacha, ať vás nesežere čivava!“ „Lumčo, máš s sebou granulky?“ „Prý se Lexa počůral, když ten prcek vycenil zuby!“
Vrcholem všeho bylo, když si jeden z nejstarších vězňů, obávaný boss, nechal od spoluvězně na předloktí vytetovat malou, roztomilou čivavu. Kdykoliv se Lumír nebo Lexa objevili, boss jim s vážnou tváří ukázal ruku a řekl: „Tohle je můj novej pes. Jmenuje se Arnold. Prý se vás bojí.“
Pro Lumíra a Lexu se vězení stalo peklem. Ne kvůli dozorcům, ale kvůli neustálému posměchu. Každý den museli poslouchat vtipy o psech, čivavách a o tom, jak je dostala „nejmenší šelma světa“. Lumír se pokusil o pár rvaček, aby si zjednal respekt, ale jen tím dokázal, že je „agresivní, protože se bojí psů“.
Lexa se nakonec zhroutil a požádal o přeložení na jiný blok. Dostal se do cely s tichým vrahem, který se ho první večer zeptal: „Ty jsi ten, co ho dostala čivava?“
A tak se stalo, že Lumír a Lexa strávili tři roky ve vězení nejen za vloupání, ale také jako chodící vtip. Jejich jména se stala synonymem pro zpackanou akci. A když se nakonec dostali na svobodu, už se nikdy nepokusili nic ukrást. Strach z toho, že by je zase mohla dostat nějaká čivava, byl příliš silný.
2026
Jdete dnes do fitka? Pokud ano, hodně štěstí!
Seznamte se s Igorem. Igor váží 75 kilogramů, má srst hustou tak, že by se v ní dala schovat sada jednoruček, a jeho trenérská filosofie je prostá: „Buď makáš, nebo jsi kořist.“ Igor je kavkazský pes. A od té doby, co ho majitel fitness centra „Železný stisk“ omylem nechal přes noc v posilovně a ráno našel všechny klienty v rekordních časech na běžeckých pásech, stal se Igor hlavním head-coachem.
Zde je reportáž z jednoho běžného tréninkového dne pod vedením tohoto huňatého terminátora.
06:00 – Ranní rozcvička (Motivace strachem)
Trénink začíná hned u vchodu. Igor sedí u turniketu a každého klienta si pečlivě očichá. Pokud z vás cítí slabost nebo – nedejbože – zbytky pizzy z minulé noci, následuje hluboké, hrdelní zavrčení, které má frekvenci tektonického zlomu.
„Igor nemá rád sacharidy,“ šeptají si klienti v šatně. Kdo chce projít, musí odevzdat proteinovou tyčinku jako výpalné nebo čelit pohledu, který říká: „Sežral jsem už i větší borce, než jsi ty.“
08:30 – Kardio sekce: Běh o život
Zapomeňte na nastavení sklonu a tepové zóny. Igorův systém kardia je interaktivní. Postaví se za běžecký pás, upřeně se vám dívá na lýtka a občas cvakne zuby naprázdno. Výsledek? Průměrné tempo běhu v posilovně stouplo o 400 %. Když se jeden klient pokusil zpomalit na chůzi, Igor mu prostě položil svou tlapu velikosti talíře na ovládací panel a přidal na rychlost 18 km/h. Nikdo se neodvážil protestovat.
11:00 – Silový trénink: Žádné flákání
Igor slouží jako nejlepší spotter (pomocník u činek) na světě.
Bench press: Pokud činku nezvedneš, Igor ti nezištně olízne celý obličej svým obřím, mokrým jazykem. Ten pocit tonutí v psích slinách je tak traumatizující, že každý raději vymačká i nemožné opakování.
Dřepy: Igor si lehne přímo za vás. Pokud si při dřepu sednete příliš nízko, narazíte na jeho huňatý zadek. A věřte mi, kavkazák nerad slouží jako polštář. Jeden dotek a letíte nahoru, jako byste měli v zadku raketový pohon.
13:00 – Dieta podle Igora
V poledne Igor dohlíží na kuchyňku. Jakmile někdo vytáhne krabičku s brokolicí a rýží, Igor znechuceně odvrátí hlavu a začne hrabat tlapou do podlahy, jako by se pokoušel tu dietní chybu pohřbít. Jeho doporučení je jasné: Syrové maso. Hodně masa. A pokud si nedáš, Igor ti tvůj salát upraví tím, že do něj hodí svou oblíbenou, oslintanou gumovou slepici.
17:00 – Strečink a regenerace
Závěrečné protažení probíhá formou psí jógy. Igor se rozvalí doprostřed tělocvičny a všichni musí cvičit kolem něj. Pokud se ho někdo pokusí překročit, Igor ho prostě zalehne. Mít na hrudníku 75 kilo hřejivé srsti je sice fajn, ale jen do té doby, než se Igor rozhodne, že se mu zdá o lovu vlků a začne ze spaní běhat a kopat vás do žeber.
Výsledek Igorova programu
Po měsíci pod Igorem vypadá klientela posilovny následovně:
1. Všichni mají neuvěřitelnou kondici (zejména ve sprintu).
2. Nikdo si nedovolí stěžovat na bolest svalů (Igor kňourání trestá hlasitým štěkotem přímo do ucha).
3. Všichni jsou pokryti vrstvou chlupů, takže v zimě nepotřebují bundy.
Závěrečné hodnocení: Igor je trenér, který vás sice nenaučí správnou techniku dýchání, ale naučí vás vážit si každé vteřiny, kdy vás zrovna nepronásleduje.
2026
Zvíře, které má postavu chlupatého paneláku (kavkazák) a pracovní morálku pervitinového barona na pěti espressech (malinois). Seznamte se s Golemem, kavkazským malinoisem.
Golem byl výsledkem genetického optimismu CCOC K9. Pocházel z generace B 4 chovatelského programu "přilití krve malinoise do kavkazského psa". Když ho jako štěně přivedli na cvičák pro běžné smrtelníky, instruktor po pěti minutách odevzdal licenci a šel prodávat pojištění. Golem totiž neaportoval činky – on je konfiskoval a následně o nich s majitelem vyjednával.
Tady je příběh o tom, jak se tento chlupatý tank s tryskovým pohonem stal legendou Vězeňské služby ČR.
Kapitola 1: Přijímací pohovor
U Vězeňské služby ČR hledali psa, který by budil pořádný respekt. Když Golem vystoupil z dodávky, velitel psovodů na chvíli zvažoval, jestli nepotřebují spíš povolení k chovu medvědů.
Test-obrana: Figurant v ochranném obleku se pokusil o útěk. Jakmile se k figurantovi přiřítilo těch 70 kilo chlupů s drivem malinoise, který právě vypočítal trajektorii kořisti, figurant si dobrovolně lehl do polohy „mrtvý brouk“ a začal recitovat trestní řád.
Test-aport: Golem nakonec tu činku přinesl. I s rukou, která ji původně držela.
Velitel jen polkl a řekl: „Bereme ho. Ale bude mít vlastní celu. Jako dozorce, samozřejmě.“
Kapitola 2: Psychologická válka na Borech
Golem byl nasazen ve věznici s vysokou ostrahou. Jeho úspěch nebyl v tom, že by vězně nutně musel kousat. On je jen stresoval svou existencí. Zatímco běžný německý ovčák u katru štěká, Golem tam jen tak stál. Díky genům kavkazáka se dokázal nehýbat tři hodiny a díky genům malinoise u toho měl pohled, jako by věděl, co jste měli v roce 2012 k obědu a kolik máte pod matrací schovaných cigaret. „To není pes, to je chlupatá detektiva lži,“ stěžoval si jeden z vězňů, když se pokusil propašovat SIM kartu v bochníku chleba. Golem na něj nepohlédl, jen znechuceně odfrkl. Vězeň se okamžitě přiznal i k loupeži, kterou nespáchal.
Kapitola 3: Velký útěk, který nebyl
Nejslavnější moment přišel, když se recidivista „Žiletka“ pokusil o útěk přes zeď. Golem ho nepronásledoval s hlukem. Využil svou malinoisskou hbitost, vyběhl po schodech na strážní věž a tam na Žiletku prostě počkal. Když se Žiletka vydrápal na horní hranu zdi, první, co uviděl, byla Golemova hlava velikosti menšího satelitu. Golem mu nenabídl tlapu. Jen mu do obličeje položil svou oblíbenou hračku – padesátikilovou pneumatiku z traktoru – a s výrazem „Zkus to a sežeru ti i rodokmen“ ho nechal viset. Žiletka se raději pustil zpátky do dvora přímo do náruče zásahovky.
Tady jsou Golemovy legendární vlastnosti a jejich dopad na vězeňský řád:
Velikost (gen kavkazáka): Díky své monumentální stavbě těla slouží v areálu jako živý a velmi mobilní zátaras pro vězeňské autobusy.
Hyperaktivita (gen malinoise): Má takové pracovní tempo, že dokáže důkladně zkontrolovat 400 cel za 15 minut, a ještě u toho vypadat, že se vlastně nudí.
Srst: Funguje jako ekologické řešení energetické krize – v zimě ušetří věznici 30 % nákladů na vytápění, když si Golem prostě lehne doprostřed chodby.
Respekt: Jeho autorita je tak absolutní, že ho vězni mezi sebou neoslovují jinak než „Pane inspektore“.
Proč je Golem nejúspěšnějším psem historie VS ČR?
Dnes Golem užívá zaslouženého důchodu v ředitelské kanceláři. Nikdo ho tam neposlal, prostě si tam lehl a ředitel teď úřaduje z chodby, protože se bojí požádat o svou židli zpět.
2026
Karel byl u policie legendou. Za dvacet let vycvičil tolik německých ovčáků, že už i jeho ranní káva musela mít certifikát na vyhledávání výbušnin. Jenže Karel začal mít pocit, že se nudí. Chtěl výzvu. Chtěl něco, co má „drajv“ malinoise a „hmotu“ kavkazáka.
Když si domů přivezl štěně kavkazského malinoise, kterému dal pracovní jméno „Brežněv“, sousedé se ptali, proč si pořídil medvěda s obličejem žraloka na amfetaminu.
První lekce: Poslušnost (Teorie relativity)
Karel vyrazil na cvičák s vírou v metodiku pozitivního posilování. „Brežněve, SEDNI!“ zavelel Karel hlasem, který obvykle zastavuje i rozjeté demonstrace. Brežněv se na něj podíval. V jeho očích se střetly dva světy. Malinois v jeho hlavě začal okamžitě provádět výpočet trajektorie zadku k zemi v milisekundách. Kavkazan v jeho hlavě však usoudil, že sedět je v tomto klimatickém pásmu geopoliticky nevýhodné.
Výsledek? Brežněv si nesedl. Rozkročil se tak široce, že pod ním mohl projet cyklista, a s výrazem filosofa začal pozorovat vzdálený mrak. Karel pochopil, že tady klasický dril nepomůže. Musel přejít na systém „vzájemné dohody o neútočení“.
Obrana: Destrukce jako životní styl
Vrcholem výcviku měla být obrana. Figurant Pepa, zabalený v nejtěžším ringovém obleku (kterému v policejním slangu říkají „Michelin“), se schoval v maketě. „Revír!“ křikl Karel. Brežněv vystřelil. To byl ten moment, kdy se projevila krev malinoise – rychlost 60 km/h. Jenže váha 70 kilo patřila kavkazákovi. Brežněv maketu neoběhl. On ji anektoval. Prostě ji proběhl skrz. Ozvala se rána, jako když kamion naráží do plechové boudy.
Když se prach usadil, Pepa ležel na zemi a Brežněv mu nekompromisně držel celé rameno i s kusem výplně. „Pusť!“ řval Karel. Brežněv se na Karla podíval a v jeho očích se dalo číst: „Já ho nepustím. Já si ho adoptoval. Teď je to můj majetek. Bude hlídat naši zahradu. Jen mu budeme muset koupit větší boudu a krmit ho dvakrát denně.“ Karel musel Brežněvovi slíbit dvě kila hovězího a slib, že už nikdy nebude muset aportovat činku, aby figuranta propustil.
Úspěch: Když se zločin sám zruší
Navzdory všem očekáváním byl Karel s výcvikem nesmírně úspěšný. Jeho úspěch ale nespočíval v precizních obratech u nohy. Spočíval v psychologické dominanci.
Při první ostré akci v parku, kde se scházela parta výtržníků, Karel jen vypustil Brežněva z auta. Brežněv neštěkal. To kavkazští malinoisové nedělají. On jen vystoupil, jeho stín zakryl polovinu dětského hřiště a on upřel na delikventy svůj pohled, ve kterém se mísila hyperaktivita s touhou po absolutní územní celistvosti. Vůdce party se podíval na to monstrum, které vypadalo jako vlkodlak, co právě sežral menší osobní auto, a tiše řekl: „Pánové, myslím, že naše občanská neposlušnost právě skončila. Jdeme domů číst bibli.“
Závěrečné hodnocení
Karel a Brežněv vyhráli krajský přebor v obraně. Brežněv sice nesplnil cvik „štěkání“ u plenty, protože místo štěkání prostě jen jednou silně foukl, čímž figurantovi způsobil lehký posttraumatický šok, ale rozhodčí byl příliš vyděšený na to, aby mu strhl body.
Dnes jsou nerozlučná dvojka. Karel je spokojený – má psa, který poslouchá na slovo (pokud je to slovo „večeře“) a Brežněv je šťastný – má svého vlastního policistu, kterého může každý den venčit na vodítku s ocelovým jádrem.
2026
Reference od majitele - Maxi Lištička, Yukatan Lištička, MsA. cMs. Wayward Lištička (CCOC), Dom Lištička (CCOC). Tato zpráva je od p. Michala Bergera. Moc děkujeme!
Před spoustu lety jsem poznal chovnou stanici paní Červené, od které jsem si zakoupil první stěně. Byla to změna v mém životě, jelikož jsem se potkal s kavkazem. V té době jsem nevěděl, jak se k tomuto zvířeti chovat, ale myslím si, že již jsem našel tu správnou cestu. Jsou stvoření ke kousání, ale snažit se s nimi dělat poslušnost je zajímavější, protože jsou svý a to je na nich úžasný. Poslušnost s tímto samostatně uvažujícím psem je úžasná a dá se naučit. Kousání je fajn, ale to mají v krvi, ale to, aby poslouchali povely je složitější. Děkuji pí. Evě Červené za její úžasný štěňata.
2026
Pořád to říkám, nekoupejte ve vaně kavkazáčky!
Představte si scénu: Na jedné straně paní Dagmar, dáma s neutuchajícím optimismem a novým šamponem „Lesní vánek“. Na straně druhé Baron, kavkazský pes o váze sedmdesáti kilogramů, který má k vodě stejný vztah jako kočka k vysavači. Pokus o hygienu se změnil v bitvu u Waterloo (včetně toho množství vody).
Operace „Čistý medvěd“
Všechno to začalo nevinnou myšlenkou, že Baron voní spíše jako tlející pařez než jako domácí mazlíček, kterým však ve skutečnosti není. Dagmar se navlékla do starých tepláků (chyba číslo jedna – měla si vzít neopren) a nalákala Barona do koupelny na celou nožinu kuřete. Baron, hnán vidinou žvance, vmanévroval své tělo velikosti menšího poníka do vany. Jakmile však zaklaply dveře a ozvalo se zlověstné syčení sprchy, Baron pochopil. Tohle nebyla hostina. Byla to léčka.
Fáze 1: Pasivní rezistence a první vlna
V momentě, kdy první kapka vlažné vody dopadla na Baronovu hustou srst, pes vydal zvuk, který připomínal startování traktoru v mrazu. Nebyl to strach. Byl to hluboký, niterný pocit urážky. Zatímco se Dagmar snažila promasírovat šampon skrz vrstvy chlupů, které by zastavily i kulku ráže devět milimetrů, Baron se rozhodl, že vana je mu malá.
Fáze 2: Destrukce froté nepřítele
Když se Dagmar pokusila Barona uklidnit a sáhla po připravené hromadě ručníků, udělala strategickou chybu. Baron v nich spatřil viníky svého utrpení. Jedním bleskovým chňapnutím ukořistil luxusní osušku s výšivkou a během tří sekund z ní udělal konfety. V koupelně to začalo vypadat, jako by tam vybuchla textilní továrna. „Baronku, stůj! To byl dar od tchyně!“ zaječela Dagmar, ale to už Baron zahájil protiútok.
Fáze 3: Vodní tsunami
Nejhorší zbraň kavkazského psa není jeho stisk, ale jeho rotace. Baron se rozhodl oklepat. Fyzikální zákony v tu chvíli v koupelně 2x2 metry přestaly platit. Odstředivá síla vyvrhla hektolitry vody smíchané s chlupy a šamponem „Lesní vánek“ na stěny, strop, zrcadlo a především na Dagmar. Během vteřiny vypadala Dagmar jako účastnice soutěže Miss mokré tričko, ovšem s bonusem v podobě nalepených psích chlupů v obličeji. Baron, nyní v amoku, začal metodicky likvidovat zbytek ručníků a sprchový závěs, který strhl i s tyčí.
Bojiště po bitvě
O patnáct minut později se dveře koupelny konečně otevřely. Jako první vyběhl Baron. Byl sice úplně mokrý, ale špína z podsady se pod vlivem jeho srsti ani nepohnula – voda se prostě odrazila od povrchu a skončila na nábytku. Baron vypadal jako obrovská, naštvaná a promočená pampeliška. V koupelně zůstala sedět Dagmar. Seděla na okraji vany, z vlasů jí odkapávala mýdlová voda a na rameni jí visel zbytek roztrhaného ručníku.
Stav koupelny: Tropický deštný prales po náletu
Stav psa: Stále špinavý, ale nyní navíc smrtelně uražený
Stav dámy: Mentální zhroucení doprovázené lehkým podchlazením
Baron se v obýváku vítězoslavně vyválel v koberci, čímž do něj úspěšně vpravil všechnu tu vlhkost, a s hlubokým povzdechem usnul. Dagmar jen tiše sledovala, jak se na stropě koupelny tvoří mýdlová krápníková jeskyně...
2026
Podobné zprávy čteme u nás moc rádi. Pro jednou jsme požádali o souhlas se zveřejněním. Děkujeme! Tato zpráva je od pí
Maggie Bull.
Ahoj Evi, dnes jen psané info.
Zajda je naprosto úžasný pes, který ví, jaká je jeho práce, sám od sebe. Je mu teprve 6 měsíců a opět dokázal, že kavkazák od tebe byl tou nejlepší volbou.
Včera se mnou byl u dolních slepic jako vždy. Od branky přeběhne ke kurníku, tam si sedne a hlídá mě. Najednou dunivě štěknul a vystřelil k plotu. “Hlídá, šikulaaa, hlídej syčáka!” Vrátil se a hrdě si sednul mě k noze. Potom včera večer, kolem 20. hod., hromové štěkání s vrčením. Nehnul se od vchodových dveří, ale koukal směrem k bráně a k lesu. Tak jsme vyběhli ven, chválili a společně šli na kontrolu. Zajda koukal i ke kurníku a poblafával. Honza vše prosvítil a kus od plotu se mihla silueta predátora, asi vlka.
Chvíli na to se rozštěkali psi v asi 300 m vzdáleném začátku města. To už zase Zajda spokojeně ležel u dveří. Je to neskutečný pes a jak je chytrý!!! V takovém věku? Prostě úžasné a s Honzou jsme z něj absolutně hotoví!
Jo a vlastně ještě něco… Na své krmení Zajdu zavíráme do kotce a čistě náhodou jsme viděli, jak slepice zkouší přes mříže zobat z misky. Zajda normálně packou posunul misku až k mřížím a nechal Šedopero zobat jeho snídani a pak jedli společně z té misky. No mazec!
2026
Sobotní ráno na cvičáku slibovalo buď kynologický zážitek nebo rezignaci výcvikáře. Na startovní čáře se totiž sešla trojice, která dokonale ilustruje spektrum psí povahy – od „vypáleného procesoru“ po „kamennou filozofii“.
Tady je reportáž z jejich první lekce: „Ke mně!“.
1. Malinois: Raketa na amfetaminu
Malinois (říkejme mu Turbo) nečeká na povel. Turbo čte myšlenky. Než trenér stihne otevřít pusu, pes už provedl tři salta vzad, vybral mu kapsy a dvakrát oběhl areál rychlostí zvuku.
Průběh: Když zazní „Ke mně!“, Turbo vystřelí takovou silou, že pod sebou vyhrabe startovní bloky. Cílovou čáru (pánovy holeně) trefuje v plné rychlosti čelním nárazem.
Výsledek: Pes sedí u nohy, třepe se jako drahý mixér a v očích mu svítí nápis: „A teď co?! Mám vyskočit na strom? Mám zatknout pošťáka v sousední vesnici? DĚLEJ NĚCO!“
2. Kavkazský pes: Chlupatý tektonický blok
Kavkazák (Bojar) se na cvičák nenechal přivést, on se tam prostě vyskytl. Vypadá jako kříženec medvěda a hromady starých koberců.
Průběh: Na povel „Ke mně!“ Bojar ani nemrkne. Jen pomalu otočí hlavu směrem k majiteli a v jeho pohledu je veškerá moudrost i opovržení světa. Jako by říkal: „Slyším tě. Rozumím ti. Ale uvažuj – ty jsi tam, já jsem tady. Máme oba svůj prostor. Proč tuhle křehkou vesmírnou rovnováhu narušovat zbytečným pohybem?“
Výsledek: Po pěti minutách a třech špekáčcích Bojar milostivě udělá dva kroky. Pak si lehne, protože se cestou unavil přemýšlením o marnosti bytí.
3. Kříženec kavkazáka a malinoise: Demoliční četa s.r.o.
Tento pes je plánovaným přilitím krve do kavkazáka, ale měl by být zakázán Ženevskými konvencemi. Má motor z Ferrari (malinois) v podvozku obrněného transportéru (kavkazák).
Průběh: Když zazní „Ke mně!“, v hybridovi se poperou dvě identity. Malinois v něm chce okamžitě vyrazit, ale kavkazák v něm mu říká, že je to pod jeho úroveň. Výsledkem je inteligentní agrese. Kavkazský malinois se rozběhne, ale ne k majiteli. Rozběhne se k figurantovi, kterému se rozhodne vysvětlit, že na tomto cvičáku teď platí jeho pravidla.
Výsledek: Pes srazil instruktora, sežral gumovou hračku a teď sedí uprostřed placu s výrazem: „Mám energii na to, abych tuhle školu srovnal se zemí, a ego na to, abych u toho vypadal jako král.“
Malinois je pes, kterého musíte brzdit, aby se neupracoval k smrti. Kavkazák je pes, u kterého musíte doufat, že vás v hloubi duše uznává jako někoho, koho dnes nesežere. Kříženec je pes, který vás donutí přemýšlet o tom, jestli by nebylo bezpečnější mít doma raději dospělého tygra.
2026
Koupíte-li si Lištičku K9, zde máte manuál pro přežití prvního týdne.
První týden s potomkem Ryšky
Gratulujeme! Pokud jste dovezli štěně z chovatelské stanice Lištička K9 domů a stále máte obě boty i klíče od domu, vedete si nadprůměrně. Zde je to, co vás čeká dál:
1. Den: Průzkum terénu (Infiltrace)
Štěně nebude kňučet v koutě. Během prvních tří hodin si v hlavě vytvoří kompletní 3D mapu všech vašich prostor, najde slabá místa v zabezpečení špajzu a zjistí, jakým systémem se otevírá lednice.
Rada: Pokud se štěně tváří, že spí, pravděpodobně právě odposlouchává vaše heslo k Wi-Fi.
2. Den: První „Liščí skok“
Připravte se na to, že štěně se pokusí ulovit mouchu nebo hračku stylem své pramatky Ryšky – tedy výskokem do metrové výšky a dopadem na všechny čtyři.
Následek: Registrace lokálního zemětřesení o síle 3,2 Richterovy škály.
Rada: Schovejte křehký porcelán a informujte sousedy, že neplánujete demolici nosných zdí.
3. Den: Operace „Hlad“
Štěně na vás nasadí výraz „nejedlo jsem od doby ledové“. Je to past. Pokud mu dáte víc, než je v krmném plánu, získáte 40 kg kuličku, která se kutálí rychleji, než vy běháte.
Pozor: Pokud štěně u jídla takticky obchází misku, nehledá lepší úhel, ale kontroluje, jestli mu kryjete záda před imaginárním medvědem.
4. Den: Navázání dominance v sousedství
Při první procházce si všimnete zajímavého úkazu. Ostatní psi nebudou štěkat. Prostě jen uctivě ustoupí do příkopu a sklopí uši.
Vysvětlení: Vaše štěně vyzařuje auru kavkazského tanku, řízeného liščí inteligencí. Ostatní zvířata instinktivně vědí, že tohle není pes, ale software pro speciální jednotky v kožichu.
5. – 7. Den: Přijetí reality
Kolem sedmého dne pochopíte, že už nejste pánem domu. Jste spíše logistický důstojník pro zásobování Lištičky K9.
Zlaté pravidlo: Nikdy se nepokoušejte Lištičce K9 vysvětlit, že gauč je váš. Gauč je strategický vyvýšený bod pro pozorování perimetru. Vy máte povolené sedět na kraji, pokud přinesete odpovídající flákotu.
Hodně štěstí!
2026
INZERÁT
Štěňata ušitá na míru pro ty, kteří nehledají jen psa, ale inteligentního partnera pro speciální operace na vlastním dvorku.
Lištička K9: Inteligence lišky v těle tanku!
Hledáte psa, který nehlídá jen branku, ale rovnou celý vzdušný prostor a psychiku narušitele? Naše chovatelská stanice Lištička K9 nabízí k odběru štěňata z té nejexkluzivnější linie, která kdy spatřila světlo světa v podhůří Kavkazu. Zapomeňte na obyčejné hlídače. Naše krevní linie začala u legendární Ryšky–lišky, která po požití magického „Ducha hor“ pochopila, že pět kilo na medvěda nestačí.
Proč chtít štěně z Lištičky K9? Naše štěňata nejsou jen chlupaté koule. Jsou to chlupaté procesory s pohonem 4x4 a silou lokomotivy.
Taktické myšlení: Naše štěně vás neuvítá štěkotem. Pravděpodobně na vás nastraží sofistikovanou past a vy se do vlastního domu dostanete jen tehdy, pokud prokážete dostatečnou pokoru.
Kamuflážní mistrovství: Díky genům zakladatelky Ryšky se váš pes dokáže na zahradě tvářit jako hromada sena, zahradní domek nebo neškodný keř. To vše až do chvíle, než se zloděj přiblíží na deset centimetrů.
Psychologická dominance: Zatímco jiní psi běhají kolem plotu, štěně z Lištičky K9 jen zvedne obočí. To obvykle stačí k tomu, aby se pošťák dobrovolně nahlásil na policii a vetřelci v okruhu 5 km začali předstírat mrtvé brouky.
Zvukový projev: Zapomeňte na "haf-haf". Naše odchovy startují jako tanky v -30 °C. Jeden štěk a padají ptáci ze stromů (v ceně je ekologická likvidace hlodavců tlakovou vlnou).
Upozornění: Štěňata jsou vhodná pouze pro osoby, které mají smysl pro humor, pevný plot a dostatečné zásoby skopového guláše. Pokud chcete psa, který tupě nosí míček, jděte o dům dál. Pokud chcete parťáka, který s vámi bude propočítávat trajektorie možných narušitelů, vítejte v rodině.
Máte zájem o zhmotněnou legendu? Napište nám, nebo se zastavte u Karla. Ale pozor – pokud na zápraží uvidíte hromadu sena, která má oči, nehýbejte se. To jen Ryška kontroluje, jestli jste hodni jejího potomstva.
Lištička K9 – Protože pravidla jsou pro ty, co nemají na víc.
2026
Jak se dostali kavkazští psi do chovatelské stanice pracovních psů Lištička... (
video)
Všechno to začalo jedné mrazivé noci v podhůří Kavkazu, kde žila liška jménem Ryška. Ryška nebyla obyčejná liška. Zatímco ostatní lišky kradly slepice a utíkaly před myslivci, Ryška měla krizi identity. Chtěla být velká. Chtěla být obávaná. A hlavně ji nebavilo pořád utíkat.
„Proč mám mít pět kilo i s ocasem, když se tady po kopcích prohánějí ty sedmdesátikilové bílé a šedé obludy, kterým se i medvěd raději vyhne?“ mumlala si Ryška, když pozorovala stádo ovcí hlídané dvěma kavkazskými pasteveckými psy.
Magický guláš a osudová proměna
Zlom nastal ve chvíli, kdy Ryška u bačovy chaty vyčmuchala hrnec zapomenutého, extrémně silného a nejspíš mírně radioaktivního skopového guláše s tajnou směsí bylinek „Duch hor“. Ryška ho vyžrala dočista. Následovala noc plná halucinací, během které měla pocit, že se nafukuje jako pouťový balonek. Když se ráno probudila u potoka a chtěla se napít, málem se utopila vlastním leknutím. Z vodní hladiny na ni nekoukala špičatá tlamička, ale hlava připomínající huňatý televizor s ušima.
Z Ryšky se stal kavkazák. Ale uvnitř? Uvnitř to byla pořád ta mazaná, taktizující liška.
První problém byl pohyb. Ryška zapomněla, že teď váží jako menší motorka. Když se pokusila o svůj typický skok na myš, neulovila hlodavce, ale vytvořila v zemi kráter, který místní geologové později označili za tektonický sesuv. Když se pokusila štěknout, nevyšlo z ní liščí „haf-haf“, ale zvuk připomínající startování tanku v mrazu, ze kterého popadali všichni ptáci v okruhu pěti kilometrů ze stromů.
Tady do příběhu vstupuje Karel, bývalý psovod u speciálních jednotek, který se v horách snažil najít klid. Když uviděl Ryšku – gigantického kavkazáka s výrazem „sežeru tě, ale nejdřív tě psychologicky rozložím“ – jak se snaží nenápadně plížit křovím (což s tou masou svalů vypadalo jako pohybující se les), okamžitě věděl, že tohle je materiál pro pracovní kynologii.
Karel si Ryšku adoptoval (nebo spíš ona jeho, protože mu hned první den ukradla z batohu všechny klobásy s takovou elegancí, že si toho nevšiml). Brzy zjistil, že tento liščí pes má neuvěřitelné vlastnosti:
1. Liščí inteligence: Ryška nehlídala branku. Ona si na vetřelce nastražila past z větví a starého pletiva.
2. Taktické myšlení: Namísto tupého běhání kolem plotu využívala Ryška kamufláž. Dokázala se tvářit jako hromada sena, dokud nebyl figurant na deset centimetrů od ní.
3. Absolutní dominance: Když se na cvičišti ostatní psi rvali o hračky, Ryška jen zvedla jedno obočí a všichni němečtí ovčáci v okruhu sta metrů si dobrovolně lehli na záda a začali předstírat, že jsou mrtví.
Chovatelská stanice Lištička K9
Karel pochopil, že tuhle genetickou linii musí zachovat a začlenil ji do své chovatelské stanice pracovních psů Lištička. Název sice zněl roztomile, ale logo – liščí ocas propletený s ostnatým obojkem – dávalo jasně najevo, o co jde.
Štěňata z této stanice byla legendární. Tradovalo se o nich, že:
Před kousáním do rukávu figuranta mu nejdřív ukradnou klíče od auta.
Při obraně objektu používají nejen zuby, ale provádějí i sofistikované obchvatné manévry.
V noci nespí, ale v hlavě si propočítávají trajektorie možných narušitelů.
Dnes je Lištička K9 symbolem psa, který vypadá jako medvěd, má sílu lokomotivy, ale mozek nejmazanějšího zvířete v lese. A Ryška? Ta si užívá důchodu na zápraží. Občas se sice zapomene a pokusí se vlézt do kurníku, ale protože se tam nevejde, prostě ten kurník zvedne a odnese si ho do boudy jako hračku.
Protože když jste kavkazák s duší lišky, pravidla pro vás prostě neplatí.
2026
Dnes je 9. února 2026. V místní řeznické akademii právě probíhá kurz masovo-špekáčkových krádeži.
Lekce č. 1: Jak přečíslit nepřítele (a pak ho sníst)
Pan Krkovička si vždycky zakládal na tom, že jeho řeznictví je nejstřeženějším místem ve městě. Měl mříže, alarmy a pocit, že je pánem situace. Jenže podcenil jednu zásadní věc: vzdělání. Zatímco on v noci spal, v zadní místnosti jeho krámu se pod vedením profesora Hafoňského (to je ten distingovaný kavkazský pes v obleku s brýlemi) otevřel intenzivní kurz s názvem: "Logistika, infiltrace a uzeniny".
Profesor Hafoňský: S ledovým klidem sleduje své svěřence. V tlapě drží seznam docházky a právě si odškrtl položku „Praktická zkouška“.
Liščí elita: Lišky se ukázaly jako premiantky třídy. Zatímco jedna testuje texturu hovězího steaku přímo na lavici, další, učitelka (ta v brýlích u tabule), názorně předvádí, že nejlepší odměnou za správně vyřešenou rovnici je pořádný kus flákoty.
Psí sekce: Štěňata německých ovčáků a kavkazáků pojala zkoušku poněkud... přímočařeji. Jeden student upadl do masového komatu po přežrání, zatímco jeho soused se snaží tvářit, že ty špekáčky v jeho tlamě jsou jen nový módní doplněk pro lepší maskování.
Pan Krkovička právě vtrhl do místnosti. Jeho výraz (vztyčený prst a ústa dokořán) naznačuje, že se právě pokouší o protest, ale v místnosti plné šelem s plnými žaludky a diplomem z krádeže je jeho autorita asi tak silná jako plátek debrecínky.
Na tabuli svítí jasný verdikt dnešního dne: ÚSPĚCH!
Ponaučení: Nikdy nenechávejte otevřený krám, pokud v okolí operuje gang vzdělaných lišek a psů. A hlavně – pokud uvidíte kavkazského psa v saku, raději mu rovnou odevzdejte klíče od skladu.
Pojďme se podívat na studijní výsledky jednotlivých žáků zblízka. Pan Krkovička sice lapá po dechu, ale pro nás je to ideální chvíle na krátký kádrový posudek této elitní třídy.
1. Profesor Bojar Hafoňský (Ten v obleku)
Bývalý drsný hlídač, který pochopil, že pero (a sako) je mocnější než tesáky. Jako rektor Akademie uzenářských věd dnes dohlíží na praktickou část. Jeho výraz je neoblomný. Právě panu Krkovičkovi vysvětluje, že podle paragrafu 12 „O volném pohybu klobás“ má každé zvíře nárok na ochutnávku zdarma, pokud ji dokáže vynést z obchodu bez použití rukou.
2. Docentka Ryška (Liška u tabule)
Asistentka katedry. Své brýle nosí jen proto, aby vypadala seriózně, zatímco v tlamě drží prvotřídní hovězí steak. Na tabuli právě dopsala výsledek dnešní operace: ÚSPĚCH! Její metodika „Vypadej chytře a kousej rychle“ se ukázala jako revoluční.
3. Student Špekáček (Štěně v poslední lavici)
Tento mladý kavkazský pes pojal zkoušku až příliš doslova. Zatímco ostatní taktizovali, on se metodou „všechno nebo nic“ vrhl na věnec buřtů. Aktuálně se nachází ve stavu hluboké masové meditace (neboli potravinového komatu). Jeho diplom mu bude muset profesor zastrčit za obojek, protože Špekáček se neprobudí dřív než v dubnu.
4. Student Maska (Štěně vedle Špekáčka, se špekáčky v tlamě)
Tento kavkazský génius přišel s novým konceptem maskování. Tvrdí, že pokud má v tlamě špekáčky, řezník ho neuvidí, protože splývá s prostředím regálu. Metoda je to poněkud zcestná.
5. Tichý společník (Lišče pod lavicí)
Všimněte si toho liščete, které vykukuje úplně dole pod stolem. To je specialista na logistiku a odpadové hospodářství. Čeká na všechno, co spadne jeho kolegům od tlamy. Je to jediný student, který odchází z kurzu čistý, nenápadný a s břichem plným játrovek.
Pan Krkovička nakonec rezignoval. Došel mu dech i argumenty. Profesor Hafoňský mu na odchodu položil tlapu na rameno a věnoval mu knihu „Veganství pro řezníky – cesta ke klidnému spánku“.
Nezbyl ani jeden kus masa, ale pedagogický sbor odcházel s pocitem, že tato generace je na život v divočině (a v blízkosti uzenářství) připravena dokonale.
2026
O disciplíně a chlupatém tanku: NO Bert vs. KAO Ajax
Na zahradě rozdělené bytelným plotem se odehrávala scéna, kterou by nezaujatý pozorovatel popsal jako setkání hyperaktivního manažera s budhistickým mnichem v kožichu o váze 70 kilogramů.
Německý ovčák Bert právě dokončil svou ranní sérii cviků. Stál v perfektním postoji, uši nastražené jako radarové lapače a v tlamě třímal aportovací činku. Na druhé straně plotu ležel Ajax, kavkazský pes, který vypadal spíše jako zapomenutý koberec, ze kterého občas vyšla pára.
„Viděls to, Ajaxi?“ vyhrkl Bert a vyplivl činku přesně k vlastním nohám. „Sedni, lehni, vstaň, ke mně! Čtyři vteřiny a dvě desetiny. To je efektivita! Tomu se říká pracovní nasazení. My, němečtí ovčáci, jsme páteří civilizace. Kde by byla policie bez nás? Kde by byla armáda? My jsme elita!“
Ajax pomalu otevřel jedno oko. Bylo v něm tolik životních zkušeností a stoického klidu, že by to stačilo na celou knihovnu filozofických spisů. „Pracovní nasazení...“ zamumlal Ajax hlubokým hlasem, který zněl jako drcení štěrku. „Berte, ty jsi jenom dálkový ovladač s ocasem. Tvůj šéf řekne 'skoč' a ty se ve vzduchu ptáš, jestli máš u toho i salutovat. To není práce. To je cirkus.“
Bert se dotčeně nadechl. „Cirkus?! Já stopuju zločince! Já vyhledávám drogy! Minulý týden jsem našel tátovi ztracené klíče v trávě za necelou minutu!“
Ajax se s velkým úsilím převalil na druhý bok, čímž zvedl malý mrak prachu. „Klíče... gratuluji. Já včera pracoval čtrnáct hodin v kuse.“
Bert se zarazil. „Čtrnáct hodin? Neviděl jsem tě se ani pohnout. Celou dobu jsi ležel u brány a vypadal jsi, že jsi pošel.“
„Právě,“ zabručel Ajax. „To je ta nejvyšší forma práce. Já jsem totiž pracoval na tom, aby si nikdo ani nepomyslel, že by se k té bráně přiblížil. Víš, kolik energie stojí vypadat tak nebezpečně, že i pošťák radši hodí dopisy přes plot z jedoucího auta? To je psychologická válka, hochu. Zatímco ty tam panáčkuješ pro kousek sušeného masa, já tady udržuju mír jen svou existencí.“
„Ale ty nemáš žádnou techniku!“ oponoval Bert. „Žádný drive! Žádné 'revír'! Kdyby sem vlezl zloděj, tak ho maximálně uvrhneš do deprese tím, jak jsi lhostejný.“
Ajax se ušklíbl, což u kavkazáka znamená, že se mu pohnul jeden pysk o milimetr. „Kdyby sem vlezl zloděj, Berte, tak by to byl jeho poslední špatný nápad v životě. Já nepotřebuju povely. Já jsem zákon i exekutor v jednom balení. Můj pracovní postup je jednoduchý: 1. Podívám se. 2. Pokud se mi to nelíbí, zruším to. Žádné pískání, žádné klikry, žádné 'hodný pejsek'. Jen čistá, naturální likvidace problému.“
Bert se narovnal a začal nervózně kmitat kolem plotu. „Ale pracovní pes musí být všestranný! Já umím agility, umím tančit s paničkou, umím otevřít tlamou kliku u dveří!“
„Tančit s paničkou...“ Ajax si těžce povzdechl a konečně se zvedl na nohy. Když se tenhle chlupatý kolos narovnal, Bert instinktivně o krok ustoupil. „Podívej se na mě, Berte. Já jsem vysokohorský tank. Moje práce je chránit ovce před vlky, medvědy a zloději v mrazu, kde by ti tvoje vytrénované svaly zmrzly dřív, než bys stihl říct 'dám pac'. Moje definice práce je: přežít, nenechat nikoho projít a u toho se zbytečně nepotit. Ty pracuješ pro potlesk. Já pracuju pro klid na území.“
V tu chvíli se na ulici ozvalo zarachocení popelářského vozu. Bert okamžitě vystřelil k plotu, zběsile štěkal, poskakoval a předváděl ukázkovou obranu objektu s vysokým výskytem piruet. Ajax se na něj chvíli díval, pak se podíval na popeláře, vyhodnotil, že jsou to jen hluční lidé s bednami, a s těžkým žuchnutím sebou opět plácl do prachu.
„Vidíš?“ vyštěkl Bert vítězoslavně mezi dvěma nádechy. „Zahnal jsem je! Utekli! Jsem nejlepší pracovní pes!“ Ajax už jen zavřel oči a zamumlal do tlap: „Jasně, Berte. A zítra zase přijedou, abys mohl mít ten svůj managementový trénink. Já si zatím dám šichtu... myslím, že se mi zdá o zlodějovi a o medvědovi, které musím psychicky zdeptat.“
2026
To byla událost, o které si bačové v Beskydech šeptají dodnes, a to obvykle po páté borovičce, kdy už svět dává trochu menší smysl.
Na jedné straně stál Boris. Pracovní kavkazský pes. Představte si chlupatý mrazák na čtyřech nohách, který bere svou práci smrtelně vážně. Boris neštěkal. Boris jen temně duněl. Když se podíval na vlka, vlk se šel dobrovolně přihlásit na policii. Jeho život byl jednoduchý: ovce, perimetr, žrádlo, spánek s jedním okem otevřeným.
Na druhé straně byla Eliška. Liška obecná, liška vyčůraná. Byla to místní celebrita, známá tím, že dokázala ukradnout slepici i ze zamčeného kurníku a ještě po sobě zamést stopy vlastním ocasem. Byla malá, rezavá a měla ego velikosti menšího kamionu.
Jak k tomu došlo, zůstává záhadou. Místní jezevčík Arnošt, který slouží jako vesnický zpravodaj, tvrdí, že šlo o osudovou přitažlivost protikladů během jedné obzvláště romantické, měsíční noci u seníku. Boris prý tehdy projevil nečekanou slabost pro zrzky a Elišce imponovalo jeho... no, řekněme jeho bezpečné zázemí a obrovský kotec s podlahovým vytápěním (které tam bača nainstaloval).
Krize nastala o pár týdnů později. Boris, zvyklý na svůj klid a prostor, najednou zjistil, že jeho luxusní zateplený kotec byl anektován. „Borisi, zlato,“ ozvalo se pisklavě, když se chtěl jít po šichtě natáhnout. „Dneska spíš venku. Hnízdím. A dones mi něco kyselého. Mám chuť na okurky ze sklepa.“
Padesátikilový kolos Boris, který by bez mrknutí oka přepral medvěda, stál před vlastním kotcem, pokorně sklopil uši a šel k bačovi do sklepa odcizit zavařovačku.
Den D (nebo spíše Noc N) přišel nečekaně. Z boudy se ozývaly zvuky, které připomínaly startování traktoru v mrazu, prokládané nadávkami, za které by se styděl i ten nejsprostší dlaždič. Boris nervózně obíhal kotec v kruzích a preventivně vrčel na všechny světové strany, kdyby náhodou šel kolem nějaký narušitel a chtěl kazit atmosféru.
Ráno nastalo ticho. Boris opatrně strčil svou obří hlavu do kotce. A tam je uviděl. Bylo jich pět. A byl to ten nejpodivnější genetický koktejl, jaký kdy matka příroda namíchala po hodně divokém večírku. Vypadalo to, jako byste vzali tělo kavkazského psa a nasadili na něj hlavu lišky, jenom pětkrát zvětšenou. Nebo naopak – liščí tělíčko s tlapami velikosti talířů na pizzu. „No nejsou úžasní?“ zavrněla Eliška unaveně a olízla jedno štěně, které mělo huňatý liščí ocas, ale uši mu plandaly dolů jako kavkazákovi.
Výchova byla, mírně řečeno, komplikovaná. Střetávaly se zde dva diametrálně odlišné pedagogické směry.
Škola "Kavkazský beton": Boris se snažil své potomky naučit hlídat stádo. Postavil pětici podivných tvorů před ovce a zavelel k ostraze. Výsledek: Štěňata se pokusila ovce nenápadně obejít vysokou trávou (což s jejich rodící se mohutností vypadalo, jako když se kombajn snaží hrát na schovávanou) a dvě z nich se pokusila jehně kousnout do lýtka a odtáhnout ho do křoví. Ovce byly zmatené, Boris frustrovaný.
Škola "Liščí mazanost": Eliška vzala mladé na lekci loupení v kurníku. Výsledek: Představte si pět zvířat, z nichž každé váží už dobrých dvacet kilo, jak se snaží neslyšně vplížit do kurníku. Skončilo to demolicí zadní stěny kurníku, hysterickým kokrháním kohouta, který následně dostal infarkt, a jedním štěnětem zaseknutým v průlezu pro slepice, které smutně koukalo svou obří kavkazskou hlavou ven, zatímco zbytek těla byl uvnitř.
Dnes je z nich ta nejobávanější a zároveň nejvtipnější smečka v kraji. Říkají jim "Kavkazské lišky". Jsou to psi velikosti malého poníka, kteří mají huňaté rezavé ocasy, špičaté uši a oči, ve kterých se zračí neustálá touha něco ukradnout. Hlídají perfektně, to ano. Žádný zloděj si nedovolí vkročit na pozemek, kde se na něj vyřítí pět obrovských monster. Problém je, že zatímco tři z nich zloděje drží v šachu hlubokým vrčením, zbylí dva mu mezitím nenápadně prohledají kapsy a ukradnou svačinu.
Boris už jen rezignovaně přihlíží ze své rohožky (do kotce se už nikdy nevrátil). A Eliška? Ta si spokojeně leští drápky. Vždycky říkala, že nejlepší investice je do dětí. Zvlášť když mají zuby po tatínkovi a rozum po obou.
2026
Německý ovčák vs. kavkazský pes
Tady je srovnání aktivního služebníka a stoického vládce v přehledném seznamu, resp. jejich slovníček pojmů.
Německý ovčák: Můj bůh, můj generál a můj nejoblíbenější smysl života. Čekám na tvůj pohled, abych mohl provést další bleskovou operaci.
Kavkazák: Spolubydlící, můj dvounožec, který má klíče od lednice. Má moji úctu, dokud mě nezkouší učit poslouchat. To je pod moji úroveň.
Německý ovčák: Prověřím ji očicháním rozkroku a pak ji přinesu všechny své hračky.
Kavkazák: Neidentifikovaný narušitel perimetru. Stojím mu v cestě a dívám se mu do duše, dokud nezmrzne v pohybu. Vstup povolen jen po písemném schválení krví.
Německý ovčák: Místo, kde se snažím být nejstatečnější na světě, i když se mi tlapky rozjíždějí na linoleu jako na ledě. Udělám všechno, co ten pán v bílém řekne.
Kavkazák: Ten člověk mě píchl jehlou. Měl by si uvědomit, že mě nikdo neudrží, pokud se rozhodnu pro odplatu. Příště si vezmu jeho ruku jako suvenýr.
MÍČEK/HRAČKA
Německý ovčák: MOJE VŠE. Pokud ho nehodíš, vesmír se zhroutí. Jsem schopen ho aportovat 14 hodin v kuse, dokud mi neodpadnou nohy.
Kavkazák: Proč jsi tu věc zahodil? Pokud ji chceš zpátky, jdi si pro ni. Já tu hlídám stín pod stromem, to je skutečná práce.
Německý ovčák: Okamžitý start z 0 na 100 km/h! Brzdím smykem o tvoje kolena. Co budeme dělat teď? Sedni? Lehni? Salto?
Kavkazák: Slyším tě. Právě analyzuji, zda je tvůj požadavek v souladu s mým aktuálním rozpoložením a bezpečností pozemku. Výsledek analýzy - zkus to znovu za hodinu.
Německý ovčák: Symbol svobody a společné mise! Budu u něj dělat přemety, dokud mi ho nepřipneš.
Kavkazák: Ozdobná věc, kterou nosím, aby se lidé v parku cítili bezpečněji. Ve skutečnosti tě na něm jen venčím, abys mi neutekl.
Německý ovčák: Moje běžecká dráha. Budu u něj sprintovat a informovat celé sídliště o každém letícím listu v tónině vysokého C.
Kavkazák: Státní hranice. Nepotřebuji běhat. Stačí, když se jednou hluboce ozvu z hrdla, a sousedovi se zastaví srdce.
Německý ovčák: Trochu mě to děsí, ale pokud mi řekneš, že je to v pořádku, budu tě hrdinně bránit před hromy zpod tvých peřin.
Kavkazák: Příjemné vibrace do podlahy. Konečně se děje něco, co odpovídá mé drsné povaze. Spím dál.
Německý ovčák: Existenční krize. Musím okamžitě rozkousat dálkový ovladač nebo vyhrabat díru hlubokou dva metry, abych se cítil užitečný.
Kavkazák: Nirvána. Ležím a vypadám jako hromada starých koberců. To, že se nehýbu, neznamená, že o tobě nevím. Vím i to, co jsi měl k obědu.
Německý ovčák: Totální zrada! Proč mě trestáš? Budu tam stát s hlavou svěšenou jako v řecké tragédii a tlapky se mi budou rozjíždět na kluzkém dně. Ale protože jsi to ty, tak to vydržím… a pak se ti pomstím tím, že se otřepu přímo vedle tvého suchého oblečení.
Kavkazák: Neexistuje. Zapomeň na to. Mám 70 kilo a srst, která nepropustí ani kulku, natož tvůj levandulový šampon. Jestli mě tam chceš dostat, budeš potřebovat jeřáb, tři pomocníky a hodně dobrou životní pojistku.
Německý ovčák: Práce! Musím u toho klidně sedět (i když mě to nebaví) a sledovat, jak vedle mě roste druhý pes z mých chlupů. Doufám, že za tuhle disciplínu dostanu aspoň kousek sýra.
Kavkazák: Moje srst je brnění. Tím tvým hřebínkem/kartáčkem mě jen příjemně drbeš, ale výsledek je nulový. Po deseti minutách to vzdáš ty, ne já. Já u toho budu spokojeně chrápat.
Německý ovčák: Taktický přesun na misi! Budu celou cestu kňučet nedočkavostí, sledovat každou zatáčku a olizovat ti ucho, abys věděl, že naviguji správně. Kam jedeme? Cvičák? Les? Veterinář? Je mi to fuk, hlavně že jedeme!
Kavkazák: Obrněný transportér. Zaberu celé zadní sedadlo, rozmažu slinu po všech oknech a budu se tvářit, že mě unášíš do vyhnanství. Hlavně na mě nemluv, snažím se ignorovat tu kinetózu.
Nalezená vůně v lese (např. leklá ryba)
Německý ovčák: Musím to nahlásit! Nebo se v tom vyválet, abych zamaskoval svůj pach při lovu fiktivních nepřátel? Udělám obojí. Podívej, jak krásně smrdím, teď jsem konečně neviditelný voják!
Kavkazák: Parfém šampionů. Konečně voním jako divoké zvíře a ne jako ten tvůj bytový osvěžovač. Teď se ke mně raději nepřibližuj, mohl bys omdlít z mé majestátnosti.
Německý ovčák: Nasadím pohled „týden jsem nejedl“ a budu ti pokládat hlavu na koleno tak intenzivně, že ti probodnu stehno. Budu tě hypnotizovat očima, dokud ten kousek šunky neupustíš.
Kavkazák: Nebudu žebrat. Jen si stoupnu vedle tebe. Moje hlava je ve výšce tvého talíře. Je to prostá matematika – buď se rozdělíš, nebo mi to dřív nebo později prostě sklouzne náhodou do tlamy.
Německý ovčák: Jídlo jako palivo. Sežeru to za 4 sekundy, abych mohl jít zase pracovat. Je mi jedno, co to je, pokud je toho hodně a je to moje.
Kavkazák: Jsem gurmán. Granule jsou pro amatéry. Dej mi pořádný kus hovězího a pak mě nech tři dny trávit. Kvalita nad kvantitu, příteli.
Závěrečné moudro: Pokud chceš parťáka pro život, kup si ovčáka. Pokud chceš huňatého filosofa, který tě možná! bude tolerovat na svém území, pořiď si kavkazáka.
Poznámka pod čarou: Zatímco německý ovčák žije pro otázku „Co pro tebe můžu udělat?“, kavkazský pes žije s otázkou „Co pro mě můžeš udělat ty?“
2026
Deník prvorodičky: Operace „Chlupatá ostraha“ (
video)
Subjekt: Rakete (pracovní fena, 45 kg svalů, srsti a momentálně i majitelka deseti budoucích narušitelů klidu)
Stav: 56. den březosti
Mise: Rozšíření bezpečnostních složek chovatelské stanice Lištička K9
Týden 8: Fyzická (ne)připravenost
Dříve jsem byla jako blesk. Když se u plotu objevil stín, byla jsem tam dřív, než stačil říct „pejsánku“. Teď? Teď připomínám chlupatý horkovzdušný balon, který omylem přistál v psí boudě. Moje břicho má vlastní poštovní směrovací číslo.
Můj dvounožec Karel si myslí, že se těším. Pche. Já takticky plánuji. Každý pohyb v mém břichu cítím jako malý kopanec do ledvin. Podle intenzity odhaduji, že minimálně tři z nich budou budoucí šampioni v obraně těžké váhy a jeden bude specialistou na výbušniny.
Můj pedagogický plán (Curriculum Kavkazanum)
Výchova štěňat v mé režii nebude žádná škola hrou. Žádné honění se za ocáskem nebo za pískací gumovou slepicí. Moje děti budou profesionálové. Mám připravený přesný výcvikový plán:
1. Hlasový projev (Lekce 1: Odstrašení): Žádné trapné „haf“. Štěně musí pochopit, že správný kavkazák štěká z hloubi duše. Zvuk musí znít, jako když se v dálce hroutí kamion s traverzami. Kdo jen tak pobafává, nedostane odpolední mléko.
2. Psychologie narušitele: Budu je učit, že pošťák není kamarád, ale testovací subjekt. Cílem není ho sežrat (to by Karel zase vyplňoval ty dlouhé papíry), ale dosáhnout toho, aby balíček hodil přes plot už z jedoucího auta a u toho se pokřižoval.
3. Umění „Kamenné tváře“: Kavkazák se nesmí tvářit jako veselý retrívr. Budeme trénovat pohled „Vidím tě, i když spím, a tvůj osud mě absolutně nezajímá“. To je základní pilíř naší důstojnosti.
4. Strategické ležení: Naučím je lehnout si přesně doprostřed otevřených vrat tak, aby je nikdo nemohl obejít, ale zároveň se tvářit, že jsou tam vrostlí od dob třetihor a jakýkoliv pokus o odsunutí je vyhlášením války.
Karel mi dal do bedny čistou slámu. Roztomilé. Já jsem si ale v rohu zahrady vyhrabala jámu, do které by se vešel menší bagr. To je pravý domov pro pracovní psy! On tu slámu pořád rovná, já ji stále tahám ven. Je to naše taková malá hra na nervy. On si myslí, že jsem nervózní. Já jen vylepšuji aerodynamiku porodního doupěte.
Až se ti malí teroristé narodí, budu muset na chvíli odložit svou roli drsného hlídače. Budu je olizovat, zahřívat a tvářit se, že mě jejich kousání do uší vůbec nebolí. Ale běda, jakmile se postaví na nohy! Hned druhý den jim vysvětlím, že ta miska s masem je sice jejich, ale všechno ostatní v okruhu pěti kilometrů patří naší rodině. A jestli se pokusí olíznout cizího člověka, pošlu je na převýchovu k sousedovic čivavě. To je pro kavkazáka horší než samovazba.
Mise pokračuje. Přepínám a jdu si zkusit lehnout na bok, aniž bych u toho zbourala stěnu bedny.
Deník prvorodičky (Rakete, momentálně 35 kg svalů a 10 kg mléčného baru.) Prvotní formování budoucí elitní jednotky.
Týden 9: Logistická noční můra a mléčný teror
Mise byla zahájena v úterý ve dvě ráno. Přesně podle plánu – v momentě, kdy Karel konečně usnul a já se rozhodla, že ta jeho slámová bedna je sice fajn, ale podlaha v předsíni má lepší akustiku pro porodní symfonii.
Výsledek? Deset malých, slepých kuliček, které vypadají jako kříženci mezi krtkem a medvědem. Karel je dojatý, já jsem vyčerpaná. Každý z nich má apetit jako středně velký vlk a schopnost najít zdroj mléka s přesností naváděné rakety. Moje břicho už nemá poštovní směrovací číslo, teď je to hlavní zásobovací uzel strategických surovin.
Průběžné hodnocení mých nejoblíbenějších rekrutů (Jednotka „Kuličky“)
Zatímco Karel jim dává jména jako „Alarm“ nebo „Agrese“, já jsem si je interně očíslovala podle bojového potenciálu.
Rekrut č. 1 (Karel mu říká „Alarm“): Jasný velitel. U struku je vždycky první a při přesunu používá taktiku buldozera. Pokud ho někdo zalehne, vydá zvuk, po kterém sousedovic kočka spadla z jabloně.
Rekrut č. 4 (Pracovní název „Stín“): Expert na infiltraci. Dokáže se nepozorovaně odplazit z bedny a usnout v Karlově botě. To bude náš specialista na tiché sledování narušitelů.
Rekrut č. 10 (Pracovní název „Siréna“): Moje krev. Má nejsilnější hlasový projev. Nežádá o jídlo, ona ho ultimativně vyžaduje. Pokud nebude hlídat hranice, může dělat odstrašující sirénu u jaderné elektrárny.
První lekce Curriculum Kavkazanum (v praxi)
Ačkoliv ještě nevidí, výcvik se nesmí podcenit. Disciplína začíná od plenek (které tedy nepoužíváme, od toho je tu Karel s hadrem).
1. Lekce hmatové dominance: Učím je, že sourozenec není polštář, ale konkurence. Kdo dřív přijde, ten dřív pije. Žádná solidarita, jen čistý kavkazský pragmatismus. Pokud někdo kňourá jako pudl, lehnu si na druhou stranu. U nás se pěstuje odolnost, ne hysterie.
2. Identifikace „vlastního zdroje“: Karel se pokoušel je hladit. Dovolila jsem mu to jen proto, že nám nosí ty luxusní vývary. Štěňata pochopila: „Ten s těma velkýma tlapama, co voní po hovězím, je náš personál. Ostatní dvounožci jsou podezřelý element, dokud se neprokáže opak.“
3. Teritoriální nárok na pelech: Bedna je naše pevnost. Jakmile se tam objeví cizí ruka, rekrut č. 1 už teď zkouší takové to malé, roztomilé zavrčení, ze kterého by se nezúčastněnému pozorovateli zastavilo srdce. Jsem na něj hrdá.
Závěrečné myšlenky: Klid před bouří
Zatím jen spí, pijí a tempem rostou. Za chvíli se jim otevřou oči a pak to začne. Skončí éra roztomilých medvídků a začne éra demoliční čety. Karel si koupil nové boty. Chudák. Netuší, že deset párů malých jehliček v dásních už netrpělivě čeká na testování pevnosti kůže. Moje role se brzy změní z mlékárny na vrchního instruktora.
Mise pokračuje. Přepínám a jdu se pokusit o deset minut spánku, než se Rekrut č. 10 rozhodne, že má v levém uchu průvan a musí o tom informovat celou ulici.
Oči dokořán a první demoliční četa (Rakete se momentálně nachází v režimu „oči i na zadku“, váha stabilizovaná, trpělivost na bodu mrazu.)
2. týden po výsadku. Transformace slepých válečků v pohyblivé senzory strachu. Světlo v tunelu a první „HAF“
Tak je to tady. Otevřeli oči. Karel si myslel, že to bude romantický moment plný něhy. Já vím své: Teď mě konečně vidí jako to, čím skutečně jsem – jako chodící mléčný bar s vysokou ostrahou. Jakmile se jim ty modravé bulvy vyjasnily, skončil klid zbraní. Už se neplazí jako líné housenky, teď se potácejí na čtyřech nohách jako opilí námořníci v bouři. Ale nenechte se zmást, je to taktika. Testují stabilitu podvozku pro budoucí bleskové výpady k plotu.
Aktuální hlášení z bojiště
Zubní arzenál: Narostly jim první jehličky. Jsou malé, bílé a ostré jako břitva. Rekrut č. 1 se mi včera pokusil provést revizi struku s takovou razancí, že jsem musela zavrčet v tónině C-moll. Pochopil okamžitě. Respekt k nadřízenému je víc než hlad.
Akustické testy: Už to nejsou jen pískata. Rekrut č. 10 (Siréna) včera poprvé vypustila něco, co vzdáleně připomínalo štěkot. Karel nadšeně tleskal. Já jsem ji hned zpražila pohledem. Na tleskání se vykašli, holka, my chceme, aby po tvém hlase následovalo ticho v celém okrese.
Pokročilý výcvik: Dnes jsem zahájila praktickou část Curriculum Kavkazanum. Karel udělal tu chybu, že nechal v dosahu své boty.
1. Analýza cíle: Celá desítka se sesypala na levou botu. Taktika byla jasná: obklíčit, znehybnit a následně systematicky rozložit na prvočinitele.
2. Kolektivní obrana: Když se Karel pokusil botu zachránit, Rekrut č. 4 (Stín) se mu zakousl do tkaničky u druhé boty, zatímco zbytek jednotky vytvořil živou barikádu. Karel jen vzdychl a odešel bos. Vítězství: My.
3. Psychologický nátlak: Učím je, že vrtění ocasem je povoleno pouze v úzkém rodinném kruhu a zásadně za zavřenými dveřmi. Na veřejnosti udržujeme výraz „Jsem tvé nejhorší svědomí“.
Incident s pošťákem (Simulace úroveň 1)
Dnes přijel potenciální narušitel v modrém autě. Štěňata byla poprvé u mříží výběhu.
Reakce jednotky: Deset malých hlav se synchronizovaně otočilo doleva.
Výsledek: Pošťák se zastavil, podíval se na tu desetičlennou stěnu budoucích zabijáků a řekl: „Jé, ti jsou ale sladcí.“
Můj zásah: Musela jsem se do toho vložit. Jedno mé hluboké zavrčení mu okamžitě připomnělo, že ti sladcí medvídci mají matku, která by ho dokázala odtáhnout i s dodávkou až do vedlejší vesnice. Balíček přistál na trávníku během sekundy. Mise splněna.
Závěrečné myšlenky:
Kdo uteče, vyhraje. Karel mi začal přilepšovat výběrovým masem, protože kojit tuhle smečku piraní je jako nechat se dobrovolně ohlodávat partou terminátorů. Moje břicho už zase začíná vypadat atleticky, hlavně proto, že před těmi malými teroristy musím občas vyskočit na boudu, abych měla aspoň pět minut pro své ego.
Příští týden začínáme s lekcí „Hlídání“. Karel si čerstvě natřel branku, tak to bude mít i prvek překvapení.
Mise pokračuje. Přepínám a jdu hlídat boty, než z nich zbude jen gumová drť.
2026
Když Karel oznámil, že ke třem biologickým zbraním (Argun, Raider, Rakete) pořídí další posilu, Standa doufal v něco uklidňujícího. Třeba v želvu. Nebo v mrtvého mývala. Místo toho majitel přivezl Zoru. Zora byla liška obecná, kterou vyhodili z nápravného zařízení pro problémová lesní zvířata, protože i pro ně byla příliš psychopatická.
Seznamte se: Zora (alias „Oranžové peklo“)
Zora nevážila ani osminu toho co Raider, ale měla v sobě koncentrovanou energii vybuchujícího granátu a morálku piráta po třech lahvích rumu.
Raiderův první dojem: Raider se na Zoru podíval jako na podivně zbarvenou jednohubku. Otevřel tlamu, aby ji metodicky zlikvidoval.
Zory reakce: Než Raider stačil docvaknout čelisti, Zora mu proběhla mezi nohama, vyškrábala se mu po ocase na záda a začala mu kousat do ucha takovou rychlostí, že Raider poprvé v životě pocítil něco jako existenční krizi.
Taktika: Psychologická válka
Zatímco kavkazáci hlídkují silou a gravitací, liška hlídkovala pomocí čistého chaosu. Karel to nazval „asymetrickou obranou objektu“.
Tréninkový den: Narušitel vs. liška
Standa dostal za úkol znovu simulovat narušitele. Tentokrát už věděl, co čekat od psů, ale Zora byla neznámá veličina.
1. 02:00 ráno: Standa se plíží k plotu. Psi o něm vědí, ale protože prší, Raider se rozhodl, že ho nechá dojít až ke kotci, než ho rozebere na součástky.
2. 02:01 ráno: Zora se zjevila odnikud. Nevrčela. Ona se smála. Ten liščí zvuk, který zní jako zfetovaný klaun v hororovém filmu, Standu okamžitě paralyzoval.
3. Akce: Zora nepoužila stisk. Použila taktiku „Guerilla v trenýrkách“. Vběhla Standovi do nohavice, během vteřiny mu ukradla tkaničky od bot, vyběhla mu po zádech a z hlavy mu sebrala čepici.
4. Finále: Zatímco se Standa snažil pochopit, co se děje, Zora hodila ukradenou čepici přímo před Raidera. Raider se probral, uviděl narušitele bez čepice a uznal, že tohle je výzva, kterou nemůže ignorovat. „Pomóóóc! Ta oranžová věc mě chce skalpovat!“ vřískal Standa, zatímco ho Raider s Rakete hnali přes celý areál, až do potoka.
Aktuální stav v CHS Lištička K9: Subjekt, role, současný status
Raider: Má teď respekt ze všeho, co je oranžové.
Rakete: Strategická rezerva. Spí s jedním okem otevřeným, aby jí Zora znovu nezašila tlapu k pelechu.
Zora: Ředitelka chaosu. Vládne stanici. Ukradla klíče od skladu klobás a schovala si je do boudy.
Standa: Figurant v depresi. Odmítá vstoupit do areálu, pokud v okruhu 5 kilometrů spatří jakoukoliv psovitou šelmu menší než 50 kg.
Kavkazský pes vás zabije, protože je to jeho práce. Liška vás zničí, protože ji to nesmírně baví.
Karel je spokojený. Liškárna K9 nebyla nikdy bezpečnější. I místní zloději se začali raději věnovat poctivé práci, protože koluje legenda, že v Lištičce K9 hlídkují psi, kteří mají v zádech zabudované démony, co se smějí jako lidé.
Standa se dopustil nejstarší chyby v dějinách lidstva: uvěřil, že korupce funguje i v živočišné říši. Jeho plán byl prostý. Koupit si Zoru pomocí špičkového domácího uzeného, udělat z ní dvojitou agentku a zajistit si tak volný pohyb po areálu bez rizika, že mu liška v noci vyleze po nohavici a provede mu neplánovanou revizi kyčelního kloubu.
Operace: „Uzený diplomat“
Standa vytáhl z nepromokavého sáčku kus uzeného bůčku, který voněl tak intenzivně, že by i vegetarián začal přemýšlet o hříchu.
Účastníci incidentu: Jméno, cíl
Standa: Upláceč. Přežít do konce směny.
Zora: Příjemce úplatku. Získat maso a zároveň Standu psychicky zničit.
Raider: Dozorčí orgán. Oficiální majitel veškerého proteinu v okruhu 2 kilometrů.
Fáze 1: Navázání kontaktu
Standa si dřepl kousek od Zoriny boudy. Zora vystrčila čumák, zavětřila a v jejích očích se objevilo něco, co Standa chybně interpretoval jako vděčnost. Ve skutečnosti to byl kalkul profesionálního nájemného vraha.
Tactical Error: Standa držel uzené v pravé ruce. Přímo. Bez rukavice. To je v CHS Lištička K9 vnímáno jako pozvánka k amputaci.
Fáze 2: Mezinárodní incident
Ve chvíli, kdy Zora ladně vyrazila pro bůček, se ze stínu za Standou ozval zvuk, který připomínal startování starého sovětského traktoru v mrazu. Raider. Raider nehodlal tolerovat černý trh s masem na svém území. Problém byl v tom, že Raiderova definice podílu na zisku znamenala 100 %.
1. Zora vystřelila jako oranžový blesk.
2. Raider vyrazil jako chlupatý ledoborec.
3. Standa se pokusil o ústupový manévr, ale zapomněl, že má rozvázanou levou botu (díky dřívější Zorině sabotáži).
Výsledkem byla srážka tří entit. Standa padl k zemi, uzené vyletělo do vzduchu a opsalo elegantní parabolu přímo směrem k Argunovi, který celou dobu předstíral, že spí.
Zora: Ukořistila Standovu peněženku, kterou mu vytáhla z kapsy během chaosu. Peníze nepotřebuje, ale miluje zvuk trhané kůže.
Raider: Sežral bůček i s papírovým ubrouskem a následně Standu potrestal tím, že si mu lehl na nohy. Standa tam ležel dvě hodiny, protože hýbat se pod kavkazským psem je jako snažit se odtlačit tektonickou desku.
Standa: Má novou přezdívku „Svačinka“ a v areálu se pohybuje už jen v kovovém sudu s průzory pro oči.
2026
Nový figurant přijat! První den Standy
Standa dorazil před bránu s úsměvem člověka, který v životě vyhrál maximálně lístky do tomboly a myslí si, že štěstí ho neopustí. Na sobě měl fungl nový figurantský oblek, ve kterém vypadal jako kříženec mezi kosmonautem a maskotem na prodej pneumatik.
„Jsou to jenom psi, šéfe,“ zahlásil Standa a držel obušek. „Měl jsem doma labradora. Stačí jim ukázat, kdo je tady alfa.“
Karel se na něj podíval s hlubokým soucitem, jaký mají doktoři v seriálech těsně předtím, než vypnou přístroje. „Stando, alfa tady nejseš ty. Alfa není ani bůh. Alfa je momentálně Argun, protože má nejsilnější stisk a nejmíň trpělivosti. Jdi na plac.“
09:15 – Fáze „Oční kontakt“
Standa nakráčel doprostřed areálu. Uviděl Raidera, Raider uviděl jeho. Standa: „No tak, pejsku... hodnej...“ Raider: (V duchu si počítal, kolik vrstev musí prokousnout, aby se dostal k té křupavé věci uvnitř).
09:17 – Fáze „Kinetický šok“
Karel Raidera vypustil. Raider vyrazil. Pokud si Standa myslel, že to bude jako ve filmech, kde pes hrdinsky vyskočí a figurant ho ladně zachytí do rukávu, mýlil se. Raider nepoužil tuto techniku. Raider použil hrubou sílu a zákon o zachování hybnosti. Do Standy narazilo 65 kilo živé svaloviny s rychlostí rozjetého Pendolina. Ozval se zvuk, jako když praskne pytel s cementem. Standa popřel gravitaci, opsal elegantní oblouk a přistál obličejem v kaluži, kterou psi strategicky udržovali jako past.
09:20 – Fáze „Demolice a filosofie“
Zatímco se Standa snažil zjistit, jestli má ještě pořád všechny kosti v původním počtu, přišel k němu Argun. Nekousal. Prostě ho přišlápl. V tu chvíli Standa pochopil, co znamená tlak váhy Arguna na hrudník. Je to ten pocit, když se snažíte nadechnout, ale vaše plíce mají velikost poštovní známky. „Šéfe...“ zasípalo to zpod psa. „On... on mě... chce sežrat?“ „Kdepak, Stando,“ odpověděl Karel a klidně si upíjel kafe z termosky. „Argun tě jenom archivuje. Čeká, jestli se začneš cukat, aby měl důvod k seriózní práci. Zůstaň v klidu.“
09:45 – Vyhodnocení
První trénink skončil. Standa byl vyproštěn z trosek ringo obleku, který teď vypadal spíš jako surovina pro výrobu recyklovaného papíru.
Standa: Ztratil 2 kila (čistě potem a hrůzou), jednu botu a veškeré iluze o labradorech.
Psi: Raider vypadal znuděně, Rakete dostala chuť na pořádný kus masa a Argun se vrátil ke spánku.
Objekt: Hlídaná kůlna zůstala v bezpečí. Nikdo se k ní nepřiblížil na méně než 50 metrů, včetně poštovního doručovatele, který balíček raději hodil přes plot sousedům.
Standa seděl na obrubníku, v ruce držel zbytek rukávu a tupě zíral do blba. „Tak co, Stando? Zítra v devět?“ zeptal se Karel. Standa se jen otřásl, podíval se na Raidera, který právě s lehkostí louskal hovězí stehenní kost, a tiše zamumlal: „Zítra si radši vezmu dovolenou... a možná se nechám vysvětit na kněze. Ti mají aspoň ochranu shůry.“
Standa dospěl k názoru, že žádné peníze světa nestojí za to, aby jeho poslední vzpomínka na tento svět byla detailní prohlídka Argunova mandlového ústrojí. Rozhodl se pro Operaci Exitus. Plán byl jednoduchý: Sebrat klíče, odemknout bránu a zmizet dřív, než si psi uvědomí, že jim odchází dezert.
Problém: Strategické umístění klíčů
Klíče od hlavní brány nevisely v kanceláři. Visely na hřebíku uvnitř Raiderova kotce. Karel to vysvětloval tím, že je to „nejbezpečnější trezor ve střední Evropě“. Měl pravdu. Nikdo s IQ vyšším než pokojová teplota by tam ruku nestrčil.
22:30 – Fáze „Plížení stínu“
Standa se plížil po dvoře. Měsíc svítil a v dálce bylo slyšet, jak Argun ze spaní chroustá něco, co znělo jako lešenářská trubka. Standa dorazil k Raiderovu kotci. Raider spal. Tedy, vypadalo to tak. Kavkazák totiž nespí – on jen čeká v úsporném režimu na záminku k akci. Standa (šeptem): „Hodnej pejsek... spinkej, ty chlupatá jaderná elektrárno...“
22:33 – Kontakt
Standa strčil ruku do kotce. Nahmatal klíče. Cinkly. V tu ránu se v kotci rozsvítily dvě žluté kontrolky. Raider otevřel oči. Nebylo slyšet žádné štěkání. Kavkazák neštěká, když má kořist na dosah ruky. Ozvalo se jen hluboké, hrdelní zavrčení, které mělo takovou frekvenci, že Standovi začaly rezonovat i plomby v zubech.
Průběh „Útěku“ (Očekávání vs. realita). Činnost, Standův plán, realita
Získání klíčů. Tiché vyjmutí z hřebíku. Klíče zůstaly kde byly, Standa přišel o rukáv.
Cesta k bráně. Rychlý sprint k svobodě. Panický úprk na střechu kotce
Opuštění areálu. Odjezd vlastním vozem. Volání o pomoc, zatímco Raider si dole hraje na „čekanou“.
22:35 – Patová situace
Standa seděl na střeše Raiderova kotce. Dole pod ním Raider metodicky a s gustem likvidoval Standovu levou botu, kterou mu s úctou zanechal jako obětní dar. V tu chvíli se na balkoně domu objevil Karel v županu, v ruce sklenici mléka. „Stando? Co tam nahoře děláš? Astronomický kroužek?“ „Šéfe... Raider má moje klíče... i moji botu... a myslím, že i moji důstojnost,“ zakvílel Standa. Karel si povzdechl. „Raidere, nech ho být. Je to jenom figurant, ne večeře.“ Raider se podíval na majitele, pak na Standu, pohrdavě si odfrkl a s botou v tlamě odkráčel do tmy.
Epilog Standova prvního dne
Standa strávil zbytek noci v kanceláři, zamčený na tři západy. Ráno ho Karel našel, jak si na Googlu hledá práci jako „testovač nehořlavých obleků v aktivních sopkách“. Prý je to bezpečnější.
2026
CHS Lištička K9 (CCOC)® vypisuje výběrové řízení na pozici:
FIGURANT / ŽIVÝ TERČ / DOBROVOLNÝ DÁRCE ADRENALINU
Vzhledem k tomu, že náš předchozí figurant Mirek se momentálně nachází ve stavu rozloženém na prvočinitele a jeho rekonvalescence v lázních (včetně transplantace sebedůvěry) potrvá minimálně do příští pětiletky, hledáme novou odvážnou tvář. Nebo aspoň někoho, kdo má tu stávající tvář dobře pojištěnou.
Pravidelná simulace narušitele objektu (vypadat jako zloděj, ne jako oběť – aspoň prvních 5 vteřin)
Testování pevnosti švů našich nových ringo obleků (spoiler: Argun je vždycky najde.)
Poskytování intelektuální stimulace pro Raidera (Raider miluje pocit, když někoho přechytračí a následně zalehne.)
Aerobní cvičení formou úprku v těžkém terénu s šedesátikilovým závažím visícím na levé straně hýždí
Vysoký práh bolesti: Ideálně na úrovni terminátora nebo tibetského mnicha v hlubokém tranzu
Dobrá fyzická kondice: Schopnost běžet rychleji než průměrný důchodce (rychleji než kavkazák stejně nepoběžíte, tak aspoň ať je na co koukat).
Vlastní úrazové pojištění: S doložkou pro „útoky mystických stvůr a chlupatých tanků“
Absence pudu sebezáchovy: Pokud máte rodinu, hypotéku nebo plány na víkend, raději se nehlaste.
Práci na čerstvém vzduchu: Většinu času strávíte v horizontální poloze přímo v trávě.
Adrenalin zdarma: Ušetříte za seskoky padákem. Jeden pohled na Rakete vám zrychlí tep na 200 úderů za minutu bez námahy.
Unikátní tetování: Jizvy od našich svěřenců mají tvar souhvězdí a vyprávějí příběhy, kterým v hospodě nikdo neuvěří.
Strava: Pokud přežijete trénink, můžete dojídat zbytky po psech. Pokud budou.
Hmotnost: 100 kg+, aby vás neodfoukl dech psa. Muší váhu pes spolkne jako pilulku.
Hlasový projev: Stoický klid nebo hluboký baryton. Pištění vyvolává u Raidera chuť na hračku.
Vybavení: Kevlarové spodní prádlo. Nepřípustné jsou šortky a sandály.
Poznámka pro zájemce: Pohovor probíhá přímo v areálu. Pokud projdete bránou a do deseti minut se neozve křik, bereme vás na zkušební dobu.
Zájemci, hlašte se osobně u hlavní brány. Pokud uvidíte nápis „TADY HLÍDÁM JÁ“, ignorujte ho. Pes si vás najde.
2026
Pomsta v bílém: Zneuctěná hranice
Louka byla tichá, ale byl to ten druh ticha, který věští bouři. Uprostřed planiny ležely trosky. Horní koule sněhuláka byla rozmetaná na kusy, mrkev pohozená v hluboké stopě a starý hrnec, který sloužil jako klobouk, ležel opodál, prohnutý od nevybíravého kousnutí. Sněhulákovi ochranné rukávy zmizely. Pak se to stalo. Zpoza horizontu se vyhouply tři stíny. Hromotluk Argun, následován rychlou Rakete a horkokrevným kavalírem jménem Raider.
Zastavení u trosek
Argun se zastavil jako první. Jeho hluboké zavrčení nebylo jen zvukem, byla to vibrace, která otřásla zmrzlou zemí. Došel k rozbitému sněhulákovi a nasál vzduch. „Cizí krev,“ promluvil Argun svým basem, který zněl jako drcení štěrku. „Cítím tu směs městského šamponu a strachu. Byli tady. A udělali to schválně.“
Rakete oběhla trosky v širokém kruhu, její oči skenovaly okraj lesa. „Byli aspoň tři. Maliňáci a němčour od silnice. Myslí si, že když napadne sníh, hranice neplatí. Myslí si, že naše práce – to, co tu naši dvounožci postavili – je jen hromada ledu ke kousání.“
Výbuch hněvu
Raider nevydržel. Skočil k hrnci a mocným úderem tlapy ho odhodil stranou. „To byla naše strážní věž! Naše děti ji stavěly celé odpoledne! Je to urážka smečky, Argune. Musíme je najít a vysvětlit jim, že na tuhle louku se nechodí ani čůrat, natož ničit a loupit!“ „Uklidni se, mladíku,“ hřměl Argun, ačkoliv mu v očích plál stejný oheň. „Hněv bez plánu je jen štěkot do větru. Oni se vrátí. Cítí se silní, protože nás tu nenašli. Ale my tu budeme. Budeme tu zítra, pozítří i každou další noc.“
Přísaha v mrazu
Tři kavkazští obři se semkli do kruhu kolem zbytků sněhuláka. V měsíčním světle vypadali spíše jako medvědi než jako psi. „Tenhle sníh opět povstane,“ prohlásila Rakete tiše. „A kdokoli se ho dotkne znovu, pozná, proč naši předci hlídali stáda v horách, kde vlci, medvědi i lupy chodili po špičkách.“ Zvedli hlavy k obloze a loukou se rozlehlo sborové, hrozivé zavytí, které dalo jasně najevo celému kraji: Hranice byla znovu vytyčena. A tentokrát bude střežena krví. Argun a jeho parta už nejsou jen strážci, jsou to chlupatí mafiáni, kteří neberou zajatce.
Pomsta v mrazu: Operace „Bílý Strážce“
Louka pod náporem ledového větru vypadala jako scéna z levného hororu. Ale Argun, Rakete a Raider neměli náladu na strašidelné historky. Měli náladu na krev, nebo aspoň na pořádné veřejné ponížení těch rychlokvašek z vedlejší vesnice, co si pletli jejich rajón s veřejným záchodkem.
Fáze 1: Inženýrství zmaru
Zatímco dvounožci v teple chrápali a pravděpodobně snili o granulích, tři stíny na louce prováděly geologický průzkum. Argun, kavkazák s trpělivostí nájemného vraha, velel. „Udělejte ten základ tak tvrdej, aby si o něj ti ovčouni zlomil i poslední mléčnej zub,“ zavrčel Argun. Rakete a Raider nahrnuli sníh a proložili ho zmrzlými větvemi a ledovými krustami. Výsledek? Sněhulák s armováním. Na vrchol Argun narval ten starý prohnutý hrnec. Nepoložil ho tam – on ho tam zalisoval. „Kdo to bude chtít sundat, bude muset mít jeřáb a hodně dobrýho pojišťováka,“ podotkla Rakete a olízla si namrzlý čumák.
Fáze 2: Past zaklapne
Strategie byla prostá. Hrajte mrtvý brouky (nebo spíš zmrzlý medvědy). Argun se zaparkoval za sněhuláka tak dokonale, že vypadal jako další hromada sněhu. Raider zalehl do příkopu a modlil se, aby mu u prdele nepřimrzla nějaká myš. Kolem druhé ráno se to stalo. Přišli. Dva maliňáci, co vypadali, že jedou na pervitinu, a jeden urostlý německý ovčák, který se tvářil jako mistr světa, ale v očích měl výraz „doufám, že nás nikdo nesežere“. „Hele, ty chlupatý koule to postavily znova,“ vyštěkl jeden maliňák a vítězoslavně zvedl nohu u základny. „Asi mají v těch obřích hlavách místo mozku jen vatu.“
Fáze 3: Kavkazský budíček
Němčour se chystal efektně zdemolovat hlavu sněhuláka, když se „hromada sněhu“ za ním zvedla. Argun se netyčil jako pes; tyčil se jako exekuční příkaz. Jeho zavrčení neznělo jako zvíře, znělo to jako drcení štěrku v míchačce. Útočníci ztuhli. Než stihli sevřít svěrače, Raider vyletěl z příkopu jako chlupaté torpédo a odřízl jim únikovou cestu. Rakete se zjevila z boku, vycenila zuby a v jejím pohledu bylo jasně napsáno: „Dneska se nebudu ptát, kdo je hodnej kluk.“ „Tohle není vaše hřiště, vy anorektický veverky,“ říkal Argunův postoj. Udělal jeden těžký krok vpřed. Země pod ním podivně duněla a maliňáci rázem zjistili, že jejich „rychlost“ je jim k ničemu, když mají nohy jako z rosolu.
Fáze 4: Lekce z etikety (a trocha moči)
Ničitelé se složili k zemi rychleji než levný stan. Maliňáci se snažili být tak malí, až se skoro proměnili v krtky. Argun ke každému přistoupil a z bezprostřední blízkosti jim do obličeje vypustil obláček horkého, masem páchnoucího dechu. Pak přišel Raider. „Chtěli jste značkovat? Tak já vám ukážu, jak se značkuje teritorium,“ zavrčel a s naprostým klidem a ledovým klidem jim označkoval jejich vlastní zadní nohy. Byla to absolutní potupa. Nakonec Rakete vypustila jeden krátký, ostrý štěkot, který zněl jako výstřel z pistole. Ničitelé vystřelili směr vesnice takovou rychlostí, že za nimi zůstala jen ohnivá čára v rozbředlém sněhu.
Epilog: Nový světový řád
Ráno děti našly sněhuláka v perfektním stavu. Jediné, co bylo divné, byly ty obří stopy v kruhu a fakt, že sněhulák vypadal neuvěřitelně drsně – skoro jako by měl pod tím hrncem neviditelnou cigaretu. Argun, Rakete a Raider leželi na verandě. Argun se spokojeně poškrábal za uchem. Sněhulák stál. Hranice byla vytyčena. A v sousední vesnici? Tam se od té noci psi venčí jen na krátkém vodítku a při pohledu směrem k Lištičce K9 dostávají hysterický záchvat.
2026
Operace „Jabloň“ a chlupatý tank
zapsal: GMSP. MsO. Raider Lištička (CCOC), 10. 10. 2025
Ruda si myslel, že je profesionál. Měl plán, měl nářadí a měl zoufalou potřebu sehnat do rána padesát tisíc. Tahle vilka na kraji města vypadala jako snadný terč. Majitelé na dovolené (podle plné schránky), světla zhasnutá a jako bonus – ta díra v plotě. Zelená plaňka vyvrácená přesně tak, aby se protáhl hubený zlodějíček s batohem plným špatných úmyslů.„Rychlovka. Cvak, cvak, beru cash a mizím,“ šeptal si pro sebe, když se protahoval dírou. Batoh s páčidlem a kladivem shodil na zem jako první. To byla chyba číslo jedna. Chyba číslo dvě byla ignorovat tu malou, vybledlou cedulku na brance, na které stálo něco o tom, že vstup je zakázán a že pes dobíhá k plotu za tři vteřiny.
Ruda udělal dva kroky do zahrady. Vzduch voněl hlínou a blížícím se průšvihem.
Zpoza rohu domu se nevynořil pes. Vynořila se hora. Bylo to šedohnědé, chlupaté monstrum, které vypadalo, že spolklo medvěda a zapilo ho dvěma vlky. Kavkazský pes. Bestie, která neštěká, protože to považuje za plýtvání energií. Jen se na vás podívá těma malýma, ledovýma očima a vy víte, že vaše životní pojistka právě nabyla na významu.
„Do pr…“ Ruda ani nedokončil myšlenku. Adrenalin mu vystřelil do žil s razancí startující rakety. Zapomněl na batoh, zapomněl na padesát tisíc. Jediné, co existovalo, byl nejbližší strom. Stará, pokroucená jabloň. Ruda vystřelil vzhůru s mrštností vyděšené veverky. Chytil se větve, přitáhl se… ale nebyl dost rychlý.
CVAK. Nebylo to rychlé kousnutí. Bylo to, jako by se mu kolem kotníku sevřel hydraulický svěrák obalený v koberci. Bolest byla tupá, drtivá a okamžitá. Ruda zaječel, ale zvuk se mu zasekl v hrdle, když se podíval dolů. Ten chlupatý tank tam stál na zadních. S naprostým klidem, bez vrčení, bez emocí, držel Rudovu pravou botu (i s nohou uvnitř) ve své tlamě. „Pusť! Ty bestie, pusť!“ sykl Ruda a křečovitě se držel větve. Cítil, jak mu kloužou zpocené dlaně. Pes na něj jen koukal. V jeho očích nebyl vztek. Byla tam jen profesionální trpělivost. Já mám čas, říkal ten pohled. Ty visíš na větvi a dochází ti síly. Hádej, kdo vyhraje.
Ruda zkusil cuknout nohou. Pes jen mírně pohnul hlavou. Rudovi zapraštělo v koleni a málem se pustil. Bolest mu vehnala slzy do očí. Dole pod ním se válelo jeho náčiní – kladivo, páčidlo, batoh. Všechno to teď vypadalo jako rekvizity z hodně špatné komedie. „Hodný pejsek… no tak, Azore… nebo jak se jmenuješ. Tady máš… piškotek?“ Ruda zoufale šmátral v kapse mikiny, i když věděl, že tam má jen špinavý kapesník a paklíč. Pes stiskl čelisti o milimetr víc. Byla to jasná odpověď: Nejmenuju se Azor a tvoje kecy mě nezajímají. Jsi narušitel a já jsem ve službě. Minuty se vlekly jako hodiny. Ruda visel jako ta nejtrapnější vánoční ozdoba v historii kriminalistiky. Ruce ho pálily, v rameni mu škubalo a noha v psí tlamě už dávno ztratila citlivost.
Začínalo se stmívat. V okolních domech se rozsvěcela světla. Ruda si uvědomil tu nejhorší část celé situace. Nebyla to bolest, nebyl to strach z roztrhání. Byla to ta potupa. Až se majitel vrátí, nenajde nebezpečného lupiče. Najde ubrečeného chlapa visícího na jabloni, kterého drží za nohu pes s výrazem znuděného vrátného.
Pes si přešlápl. Ruda zaúpěl. „Prosím tě,“ zašeptal Ruda kamsi k nebi, „ať už radši přijedou policajti. Cokoliv je lepší než viset tady s tím chlupatým exekutorem.“ Kavkazák jen přimhouřil oči. Noc byla ještě mladá. A on nikam nespěchal.
Finále v záři reflektorů
Ruda už necítil prsty. Kyselina mléčná mu v bicepsech pálila jako tekuté olovo a jabloňová větev, která se mu dřív zdála jako záchranné lano, teď připomínala naolejované madlo v pekle. Pod ním Goliáš – tak se to chlupaté monstrum podle všeho jmenovalo, soudě podle nápisu na misce u boudy – stále udržoval svůj „přátelský“ stisk. „Hele, Goliáši,“ vypravil ze sebe Ruda chraplavým šeptem. „Co kdybychom uzavřeli dohodu? Já ti nechám botu, ty mi necháš zbytek nohy a já se odplazím tou jednou volnou plaňkou zpátky do civilizace? Platí?“ Goliáš jen mírně přivřel oči a udělal něco, co Rudovi zastavilo srdce. Pes si lehl. Ale nepustil. Prostě se uvelebil na trávníku, přední tlapy si elegantně překřížil a Rudův kotník si nechal v tlamě jako oblíbený dudlík. Teď už to nebyl jen boj o nohu, byla to psychologická válka.
Vtom se staly dvě věci najednou.
Prvně se s cvaknutím rozsvítilo halogenové světlo s pohybovým senzorem. Zahrada se zalila brutálně bílým jasem a Ruda tam visel v černé kukle jako nepovedená piñata na dětské oslavě. Zadruhé se zpoza plotu ozval hlas paní Novákové, sousedky, která byla známá tím, že slyší i trávu růst. „Goliáši? Co tam vyvádíš? Máš tam ježka?“ Ruda ztuhl. Pokud ho uvidí Nováková, je to horší než policie. Ta ženská měla Facebookovou skupinu „Sousedská hlídka“ a prsty rychlejší než blesk. „To není ježek, paní Nováková,“ zamumlal Ruda do kůry stromu. „To je konec mé kariéry.“
Goliáš, cítící publikum, lehce zavrčel – hluboký, hrdelní zvuk, který vibroval Rudovi až v ledvinách. To byla ta poslední kapka. Rudovy dlaně definitivně prohrály boj s gravitací. „Aaaaa-“
ŽUCH. Ruda dopadl do trávy přímo před psí čenich. Goliáš okamžitě pustil botu a s nečekanou hbitostí mu přišlápl hrudník jednou tlapou. Váha té pracky byla srovnatelná s menším osobním automobilem. Pes se mu podíval do očí. Ruda ucítil pach syrového mase a své porážky.
„Ježíšmarjá, zloděj!“ zaječela Nováková za plotem a bylo slyšet zběsilé ťukání do displeje telefonu.
O deset minut později už u plotu blikala modrá světla. Dva policisté stáli na bezpečné straně plaňek a s respektem hleděli na Goliáše, který stále seděl u svého úlovku. „Mám ho sundat, veliteli?“ zeptal se mladší policista a sahal po poutech. „Počkej,“ odpověděl starší a vytáhl si telefon, aby si tu scénu vyfotil. „Tohle mi na stanici nikdo neuvěří. Ten chlap vypadá, že se do toho vězení vyloženě těší.“
Ruda, ležící v trávě se slinama v obličeji a jednou botou na cáry, jen odevzdaně přikývl. „Prosím,“ hlesl. „Zavřete mě. Hlavně mě odveďte od tohohle plyšového terminátora.“ Goliáš se naposledy podíval na Rudu, pak na známé policisty, spokojeně zívl a odešel ke své misce. Práce byla hotová. Zahrada byla v bezpečí. A ta jedna uvolněná plaňka? Tu majitel opraví zítra. Goliáš věděl, že policisté jsou jeho spolupracovníci a pro dnešek že už žádná další návštěva nedorazí.
Operace „Otravná veverka“. Pohled očima Goliáše. Pro něj to nebyl zločin, ale jen další směna v práci, kterou bere sice zodpovědně, ale tak trochu s nadhledem.
23:15 Cítím levnou kolínskou a strach. Hodně strachu. Ta kombinace smrdí jako starý sýr zapomenutý na slunci. Někdo se protahuje skrz plot. Slyším, jak prasklo dřevo – ta uvolněná plaňka, co dvounoýec slíbil opravit už minulé úterý. No nic, aspoň mám dneska o zábavu postaráno.
23:16 Je to člověk. Divný člověk. Má na hlavě černý hadr, i když je teplo. Asi se stydí za svůj obličej. Sleduju ho ze stínu u boudy. Neštěkám. Proč bych štěkal? Jenom čivavy dělají hluk pro nic za nic. Já jsem profesionál. Počkám si, až udělá chybu.
23:17 Chyba přišla rychle. Ten dvounožec mě uviděl. Jeho oči se zvětšily jako tenisáky a začal vydávat zvuky, jako by se dusil kostí. Rozeběhl se k jabloni. Vážně? K jabloni? Jablka ještě nejsou zralá a on po nich skáče jako přerostlá, neohrabaná veverka.
23:18 Už je skoro nahoře, ale jedna noha mu zůstala viset. Tak jsem ji prostě... vyzvedl. Respektive jsem ji jemně (v rámci mých možností) zajistil. Jeho bota chutná po gumě a levném asfaltu. Nic moc, ale drží se to dobře. Můj dvounožec říkal: „Hlídej, Goliáši.“ Tak hlídám. Teď jsme tým. On drží větev, já držím jeho.
23:45 Začíná mě brnět v čelistech. Ten člověk tam nahoře pořád něco mumlá. Trochu jsem stiskl. Ten zvuk, co vydal, byl docela legrační – něco mezi pískací hračkou a operní zpěvačkou.
00:10 Halogen se rozsvítil. Už bylo na čase, v tom šeru jsem začínal usínat. Sousedka Nováková zase ječí. Ta ženská má víc energie než já po třech kilech granulí. Ten „můj“ člověk nahoře už to vzdává. Cítím, jak se mu klepou svaly. Gravitace je neúprosná věc, kamaráde.
00:15 A je to tady. Pustil se. Dopadl do trávy s grácií pytle brambor. Okamžitě jsem mu dal tlapu na hrudník, aby věděl, že večírek končí. Vypadal smutně. Chtěl jsem ho uklidnit, ale on začal vzlykat. Lidi jsou tak emočně nestabilní.
00:25 Přijeli mí známí, lidi v modrém. Mají lesklé hračky, co dělají cvak. Ten v kukle teď odjíždí v autě s mřížemi. Škoda, byla to docela milá návštěva, i když ta jeho bota mi trochu zalezla mezi zuby.
00:30 Jdu spát. Zítra by mohl dvounožec konečně opravit ten plot. Nebo ne? Vlastně je mi to jedno. Ta uvolněná plaňka je skvělá návnada na další „veverky“.
POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY
Obvodní ředitelství policie Praha IV
Místní oddělení Záběhlice Č.j. ORIV-12345/TČ-2023-0014ZO
ÚŘEDNÍ ZÁZNAM o zadržení podezřelé osoby a použití služebního psa (soukromého)
Datum a čas sepsání: 27. 10. 2023, 01:45 hod.
Místo sepsání: MOP Záběhlice Zpracoval: prap. Jan Novák, služební číslo 22345
1. Oznámení a příjezd na místo
Dne 26. 10. 2023 v čase 23:55 hod. byla hlídka ve složení prap. Novák a nstržm. Dvořák vyslána operačním důstojníkem na adresu U Staré Cihelny 12. Oznamovatelka (paní Nováková, sousedka) uvedla, že na zahradě sousedního domu slyší podezřelé zvuky a že místní pes „asi chytil zloděje“. Na místo se hlídka dostavila v čase 00:05 hod.
2. Situace na místě činu
Po příchodu k brance předmětného pozemku hlídka zjistila, že zahrada je osvětlena silným halogenovým světlem s pohybovým čidlem. V zadní části zahrady, pod vzrostlou jabloní, byla vizuálně kontaktována zájmová osoba (dále jen „pachatel“).
Pachatel, mužské postavy, oblečen v tmavém oděvu s nasazenou kuklou (tzv. „důzlík“), se nacházel v koruně stromu, cca 1 metr nad zemí. Pachatel se křečovitě držel větve oběma rukama. Jeho pravá dolní končetina visela svisle dolů. Přímo pod pachatelem se nacházel pes rasy kavkazský pastevecký pes (slyšící na jméno GOLIÁŠ, dle cedule na boudě), odhadovaná váha cca 75 kg. Pes byl v klidové poloze a pevně, leč bez zjevné agresivity, držel v tlamě pravou botu pachatele (typ teniska, černá), i s pachatelovým chodidlem uvnitř.
V blízkosti stromu byly na zemi nalezeny rozházené předměty: páčidlo (tzv. „kozička“), kladivo a otevřený batoh. V plotě byla nalezena jedna vyvrácená dřevěná plaňka, patrně místo vniknutí.
3. Průběh zákroku
Pachatel jevil známky značného fyzického vyčerpání a extrémního psychického stresu. Při spatření hlídky začal tiše prosit o pomoc slovy: „Proboha, sundejte mě, už to necítím.“
Pes na přítomnost hlídky reagoval pouze pootočením hlavy, stisk nepovolil. Vzhledem k velikosti psa a jeho nejasným intencím nebylo možné provést okamžité stržení pachatele. Po cca 5 minutách vyjednávání (ze strany pachatele směrem ke psu) pes Goliáš samovolně uvolnil stisk, patrně znuděn situací, a lehl si na trávu. Pachatel následně spadl ze stromu. Pes okamžitě reagoval položením přední tlapy na hrudník ležícího pachatele, čímž mu znemožnil pohyb.
Hlídka přistoupila k pachateli. Pes po krátkém zavrčení a gestu psovoda (v této roli improvizovala oznamovatelka paní Nováková přes plot) ustoupil. Byly použity donucovací prostředky – pouta. Pachatel nekladl aktivní odpor, naopak, jevil velkou snahu být co nejrychleji odveden do služebního vozidla, mimo dosah psa.
4. Ztotožnění a vyjádření. Zadržený byl ztotožněn jako Rudolf KOVÁŘ, nar. 1988, osoba s trestní minulostí na úseku majetkové trestné činnosti.
Při předběžném vytěžení na místě pachatel uvedl: „Chtěl jsem jenom hotovost, nevěděl jsem, že tam mají medvěda. Zlatý pouta, jen mě vemte od tý bestie. Ta bota je na odpis a kotník asi taky.“
5. Zajištěné důkazy
1x Páčidlo kovové, délka 60 cm
1x Kladivo zámečnické
1x Batoh textilní, černý
1x Bota sportovní (pravá), značně poškozená perforací psím chrupem a nasáklá slinami
6. Závěr. Pachatel byl eskortován na MOP Záběhlice k dalším úkonům. Bylo mu nabídnuto lékařské ošetření pohmožděného kotníku, které odmítl s tím, že „hlavně že je pryč ze zahrady“.
Pes Goliáš nebyl zajištěn, zůstal na střeženém pozemku. Majitel nemovitosti byl vyrozuměn.
Záznam přečetl a souhlasí: prap. Jan Novák (podpis)
2026
SKANDÁL V CHOVATELSKÉ STANICI: Konec jedné velké chlupaté lži!
Dámy a pánové, držte si klobouky (i vodítka), protože dnes končí jedna z nejpropracovanějších literárních kamufláží v historii české kynologie. Celé měsíce jsme hltali historky o trojici drsných, ale lidových kavkazáků – Gorovi, Nadi a Barykovi. Dojímali nás svou skromností a pracovní morálkou. Jenže pravda je mnohem šokující. Žádný Goro, Naďa ani Baryk neexistují. Tedy existují, ale jen jako literární alter ega. Za těmito jmény se celou dobu schovávala elitní úderná jednotka s mnohem honosnějšími jmény.
Kdo je kdo? Odhalení identity
Po nátlaku fanoušků a hrozbě, že jim vydavatel sebere prémiové granule, se kluci a holka rozhodli jít s pravdou ven:
1. Goro je ve skutečnosti RAIDER
Důvod utajení: Raider měl pocit, že pod jménem připomínajícím akčního hrdinu z 80. let by ho nikdo nebral vážně jako citlivého glosátora. „Goro“ znělo víc jako ‚ten, co jde před dům a pak se zase vrátí‘. Ve skutečnosti je to on, kdo diktuje texty tlapou na tablet.
2. Naďa je ve skutečnosti RAKETE
Důvod utajení: Jako správná dáma nechtěla, aby si o ní lidé mysleli, že je hyperaktivní střela, co nepostojí. Zvolila si civilní, až „tetičkovské“ jméno Naďa, aby zmátla nepřítele i pošťáka. Rakete je totiž ve skutečnosti mozkem celého PR týmu.
3. Baryk je ve skutečnosti ARGUN
Důvod utajení: Argun je jméno, které budí respekt u vlků, medvědů i lumpů. Jenže Argun chtěl lidovou popularitu. „Baryk je prostě značka,“ nechal se slyšet u misky s masem. „Baryk je kámoš, co vám sežere svačinu a napíše o tom vtipný post na FB.“
Prohlášení tiskového mluvčího (v překladu z hafnutí)
„Rozhodli jsme se vystoupit z anonymity, protože nás nebavilo podepisovat autogramy cizími jmény. Navíc, zkuste si nechat poslat honorář v buvolích uších na jméno, které nemáte v průkazu původu. Je to administrativní peklo,“ vysvětluje Raider (ex-Goro), zatímco si brousí zuby o zahradní nábytek.
Rakete (ex-Naďa) k tomu dodává:
„Jméno Naďa mi sice dodávalo punc rozvážné matróny, ale buďme upřímní – s mým temperamentem se to jméno prostě tlouklo. Teď, když jsem slavná, chci, aby svět znal mou pravou, raketovou tvář!“
Co to znamená pro čtenáře?
Vůbec nic se nemění! Příběhy budou dál stejně drsné, vtipné a plné kavkazského nadhledu. Jen se připravte na to, že v nových kapitolách už nebudou vystupovat vesničtí chasníci, ale hvězdy světového formátu.
Argun (ex-Baryk) už údajně zvažuje vlastní řadu merche. Prý půjde o speciální neprůstřelné kožichy pro psy, kteří mají víc ega než rozumu.
TISKÁ ZPRÁVA: OPERACE „CHLUPATÁ IDENTITA“ ODHALENA (PRO OKAMŽITÉ ZVEŘEJNĚNÍ)
Místo: Tajná základna kavkazských vlkodavů (střeženo 24/7)
Datum: Dnes, v čase krmení
KONEC KONSPIRACE: Literární hvězdy sundávají masky!
Vedení chovatelské stanice Lištička K9 (CCOC)® a redakční rada složená z nejlepších hlídačů v oboru dnes vydává oficiální prohlášení k ukončení nejdéle trvající krycí operace v dějinách kynologické literatury. Trojice psích autorů, kteří dosud vystupovali pod lidovými pseudonymy, se rozhodla přiznat ke své slávě i ke svým rodokmenům.
Rebranding: Kdo nás celou dobu tahal za nos?
Abychom předešli dalším spekulacím u plotu, zde je oficiální převodník identit:
Pseudonym (literární)
Skutečné jméno (hvězdné)
Funkce v týmu
Goro
RAIDER
Hlavní stratég a filozof „u boudy“
Naďa
RAKETE
Vedoucí oddělení rychlých zásahů a emocí
Baryk
ARGUN
Tvrdé jádro, ochranka a expert na drcení kostí
Oficiální vyjádření protagonistů
„Chápeme, že pro naše fanoušky je to šok. Ale uznejte sami – psát o tom, jak drsně hlídáme perimetr pod jménem Baryk, bylo jako kdyby James Bond vystupoval pod jménem Pepík. Vždyť se nemusíme stydět za svou aristokratickou krev,“ prohlásil Argun (dříve Baryk) při pózování pro titulní stranu časopisu Drsný Hlídač.
Rakete (dříve Naďa) k situaci dodala:
„Být Naďou mě sice naučilo empatii k lidem, kteří se mě bojí, ale Rakete lépe vystihuje moji schopnost být u vetřelce dřív, než si stihne rozmyslet, jestli ta cedule ‚Pozor pes‘ byla myšlena vážně.“
S odhalením pravých identit přicházejí i nové standardy, které hodlají tito tři literáti zavést.
Konec skromnosti: Autogramy se budou podepisovat pouze otiskem tlapky z vaší krve.
VIP catering: Honoráře za články budou přijímány výhradně v hovězím mase bez DPH (Daně pro hospodáře).
Nové příběhy: Očekávejte necenzurované historky o tom, co si Raider, Rakete a Argun skutečně myslí o pošťácích a o vás fanoušcích a proč je plot jen doporučená hranice.
Prosíme veřejnost, aby nadále nevolala na psy jmény Goro, Naďo nebo Baryku. Mohlo by dojít k ignorování pokynů z důvodu urážky na cti. Na jména Raider, Rakete a Argun však psi reagují okamžitě (pokud zrovna nemají na práci důležitější věci, jako je spánek nebo porcování nepřátel).
Vzhledem k tomu, že chovatelská stanice Lištička K9 (CCOC)® se nyní stala centrem světového showbyznysu a její hlavní hvězdy (Raider, Rakete a Argun) už nemají čas na běžné psí kusy, vypracovali tito literární velikáni seznam požadavků.
Pokud se chystáte na audienci nebo chcete být fanouškem první kategorie, musíte dodržovat tento protokol:
PROTOKOL PRO FANOUŠKY STANICE LIŠTIČKA K9 (CCOC)®
1. Terminologie a oslovování
Zákaz civilních jmen: Jakékoli zvolání typu „Baryku!“, „Nadi!“ nebo „Goro!“ bude považováno za hrubé narušení autorské integrity. Argun na jméno Baryk reaguje pouze hlubokým, opovržlivým zavrčením.
Tituly: Doporučuje se používat oslovení jako „Vaše Chlupatosti“, „Mistře Stratégu“ (pro Raidera) nebo „Velitelko Letky“ (pro Rakete).
2. Gastronomické dary (Úplatky)
Konec piškotů: Piškoty jsou pro čivavy z kaváren. Fanoušci stanice Lištička K9 (CCOC)® přinášejí výhradně sušené hovězí šlachy nebo čerstvý tatarák (bez cibule, prosím).
Ochutnávač: Každý dar musí být nejdříve schválen hospodářem, aby se předešlo pokusům o dietu, kterou se nám lidé snaží vnutit.
3. Audiovizuální pravidla
Žádný blesk: Raider má citlivé oči stratéga a blesk mu připomíná paparazzi, které nesnáší.
Focení z podhledu: Chceme vypadat ještě větší, než jsme (což je sice fyzikálně téměř nemožné, ale zkuste se snažit).
Zákaz šišlání: Pokud na Rakete promluvíte vysokým hlasem ve stylu „ťuťu muťu“, vymaže vás ze svého seznamu přátel i s vaším FB.
4. Bezpečnostní zóna
Respektujte perimetr: To, že jsme slavní, neznamená, že jsme plyšoví. Pokud překročíte neviditelnou čáru stanovenou Argunem, získáte sice exkluzivní zážitek zblízka, ale pravděpodobně vám ho nikdo neuvěří, protože nebudete mít čím mluvit.
Tichý obdiv: Fanoušci se u plotu pohybují tiše, s pokorou a ideálně se sklopeným zrakem, aby nenarušovali tvůrčí klid našich spisovatelů.
Poznámka pod čarou: „To, že se jmenujeme Lištička K9 (CCOC)®, neznamená, že jsme roztomilí zrzaví tvorečkové s huňatým ocáskem. Jsme kavkazáci a lištičku si dáváme jako předkrm.“
OFICIÁLNÍ ČLENSKÁ KARTA, která odděluje obyčejné smrtelníky od skutečných privilegovaných uctívačů stanice Lištička K9 (CCOC)®. Tato karta je jedinou propustkou, která vám zaručí, že na vás psi nebudou koukat jako na dezert.
Na rubu karty naleznete smluvní podmínky. Držitel této karty bere na vědomí a souhlasí s následujícím:
1. Povinnost ticha: Držitel se zavazuje, že při spatření trojice hvězd nevydá žádný zvuk vyšší než 40 dB. Jakékoli zaječení „Jé, pejskové!“ ruší platnost karty i životní pojistky držitele.
2. Mýtné u brány: Vstup do zóny vlivu stanice Lištička K9(CCOC)® je zpoplatněn. Akceptovaná měna: hovězí oháňka, telecí kýta, sušená játra ve výši 1000,- k4 s DPH.
3. Zákaz očního kontaktu: Přímý pohled do očí psů je povolen pouze v případě, že jim zrovna předčítáte pozitivní recenze na jeho nejnovější článek.
4. Rychlost pohybu: V přítomnosti Rakete se držitel nesmí pohybovat rychleji než 1 km/h. Jakýkoli rychlejší pohyb aktivuje její „raketový pohon“ a karta se stává neplatnou (stejně jako vaše schopnost utéct).
5. Právo na odmítnutí: Hvězdy si vyhrazují právo ignorovat, v odůvodněných případech i poškodit držitele karty, a to i v případě, že přinesl prvotřídní steaky.
"Tato karta vás neopravňuje k tomu, abyste nás hladili. Opravňuje vás k tomu, abyste měli tu čest se na nás dívat, zatímco my drbeme váš rozpočet na jídlo."
Raider (ex-Goro), šéfredaktor a hlavní stratég
2026
Provozní řád a pokyny pro přežití. Lištička K9 (CCOC)®
Zvonění: Na zvonek zvoňte pouze jednou. Pokud nikdo nejde, neznamená to, že nikdo není přítomen. Znamená to, že psi právě vyhodnocují, jestli stojíte za tu námahu vstát z pelechu.
Brána: Nikdy, za žádných okolností, nestrkejte prsty skrz plot. Naši psi nejsou zvyklí na „podávání ruky“. Oni si ruku berou jako suvenýr.
Neutíkejte: Pokud uvidíte rozběhnutého kavkazáka, zachovejte klid. Útěk v něm probudí lovecký pud a pro něj jste jen pomalá veverka v džínách. Stejně vás dohoní.
Nedělejte prudké pohyby: Mávejte rukama pouze v případě, že se snažíte odletět. Jakýkoliv jiný pohyb může být vyhodnocen jako pokus o neautorizované hrdinství.
Základní pravidlo: Nedívejte se psům do očí. V kavkazské kultuře je oční kontakt vnímán jako: „Pojďme si teď hned vyjasnit, kdo z nás dvou skončí na chirurgii.“
Mluvení: Na psy nemluvte dětským hláskem. Baryk nemá rád zdrobněliny. Pokud na něj zavoláte „ťuťu muťu“, odpoví vám stylem „křup a křup“.
Povely: Povelovat naše psy může pouze majitel a Bůh (přičemž si nejsme jistí, jestli poslechnou).
Pes vrčí. Varování 1. stupně. Přestaňte metaforicky existovat.
Pes mlčí a kouká. Zaměřuje cíl. Začněte se v duchu loučit s příbuznými.
Pes vrtí ocasem. Těší se na brkou interakci. Nepleťte si to s radostí labradora! Znamená to: „Teším se, až tě sežeru.“
Krmení zakázáno: Nepokoušejte se psy krmit. Pro kavkazáka je to urážka. On chce stehno. To vaše.
Provozovatel neručí za škody na oblečení, obuvi a integritě osobnosti.
V případě, že vás pes povalí, zůstaňte ležet a hrajte mrtvého. Pokud vás začne olizovat, gratulujeme – právě jste byli adoptováni jako nová potrava.
Vstupem potvrzujete, že jste si vědomi, že se nacházíte v blízkosti biologických zbraní s hustou srstí.
2026
Toto je právní dokument, po jehož přečtení i otrlí exekutoři pláčou a advokáti si preventivně mažou kolena arnikou.
REVERZ A SMLOUVA O DOBROVOLNÉM SEBEMRSKAČSTVÍ
uzavřená mezi CHS Lištička K9 (dále jen „Predátor“) a níže podepsaným sebevrahem (dále jen „Figurant“).
I. Předmět smlouvy
Figurant se zavazuje, že se nechá dobrovolně, opakovaně a s vysokou intenzitou napadat, povalovat a případně částečně konzumovat příslušníky plemene kavkazský pes. Účelem je simulace narušitele, který má IQ houpacího koně a nulový pud sebezáchovy.
II. Prohlášení o zdravotním stavu
1. Figurant čestně prohlašuje, že jeho kostra je vyrobena z vápníku, nikoliv ze skla, a že jeho krevní skupina je běžně dostupná v nejbližší fakultní nemocnici.
2. Figurant potvrzuje, že netrpí srdečními chorobami. Pokud ano, první kontakt s Barykem (110 kg čisté nenávisti k cizincům) poslouží jako definitivní defibrilace.
III. Akceptace fyzikálních zákonů
Figurant bere na vědomí, že kinetická energie rozběhnutého kavkazana je definována vzorcem: Ek=21mv2. Kde m je hmotnost psa blížící se malému hrochovi a v je rychlost, kterou pes vyvine, když zjistí, že Figurant má na sobě rukáv s příchutí hovězí kůže. Figurant souhlasí s tím, že výsledkem této rovnice je obvykle jeho horizontální poloha v hloubce 10 cm pod úrovní trávníku.
IV. Specifická ujednání o „Hře“
Definice stisku: To, co Figurant považuje za pokus o vraždu, definuje Predátor jako ožužlání.
Letecký den: Figurant bere na vědomí, že létat se dá i bez křídel. Stačí, když se mu do nohy zaklesne Goro a rozhodne se pro prudkou změnu směru o 180°.
Estetika: Jizvy, modřiny a chybějící části oděvu jsou považovány za pracovní bonus a neplacené tetování s příběhem.
1. Predátor neodpovídá za psychickou újmu Figuranta v případě, že pes během útoku zívne, čímž naznačí, že Figurant je jako protivník naprosto nudný.
2. V případě, že pes Figuranta zakope na zahradě jako kost na horší časy, majitel se zavazuje, že ho vykope nejpozději do příštího krmení.
Tato smlouva pozbývá platnosti ve chvíli, kdy Figurant přestane dýchat nebo když se ho Naďa rozhodne adoptovat jako svou osobní žvýkačku. Podpisem Figurant stvrzuje, že se vzdává práva na nářek, žaloby i schopnost chodit rovně.
Dne................................. v........................................
Podpis Figuranta (vlastní krví):
Podpis Predátora (stvrzeno pohrdavým pohledem a otiskem psí tlapy):
2026
Vítejte v chovatelské stanici Lištička K9, místě, kde ploty nejsou pro okrasu, ale pro přežití civilizace, a kde se maso kupuje na tuny, protože když má kavkazák hlad, začíná pohledem přehodnocovat nutriční hodnotu vašeho SUV.
Tady je reportáž z dnešního tréninku obran, jak o něm mluvila Naďa v předchozím příběhu.
Scéna: Cvičiště „Marnost nad marnost“
Na place stojí figurant Mirek, muž, který má víc jizev než zkušeností a jehož pojišťovák mu přestal zvedat telefony už v roce 2019. Proti němu stojí tři chlupaté tektonické desky: Baryk, Naďa a Goro.
Kavkazští psi netrénují jako němečtí ovčáci. Německý ovčák čeká na povel. Kavkazák čeká, až uděláte chybu v protokolu, aby mohl legálně převzít velení nad okresem.
Fáze 1: Průzkum narušitele
Mirek si navlékl ringo oblek – speciální polstrovaný skafandr, ve kterém vypadá jako Michelin po těžké autohavárii. Jeho úkolem bylo vplížit se k hlídanému objektu (stará kůlna s nápisem „Sklad klobás“).
Naďa: Ani se nehnula. Jen zvedla jedno obočí. Ten pohled říkal: „Opravdu? V tomhle chceš umřít? Vypadáš jako polštář, co si koleduje o dekonstrukci.“
Baryk: Ten se ani neobtěžoval vstát. Kavkazák totiž šetří energií. Proč by běhal, když tě může nechat přijít blíž a pak tě prostě zasednout jako nechtěnou fakturu.
Fáze 2: „Zadržení“ (nebo spíš demolice)
Mirek udělal osudovou chybu. Zkusil na psy zakřičet. V tu chvíli se Goro, nejmladší z nich, rozhodl, že tenhle hlučný čalouněný objekt narušuje jeho zenový klid. Goro se nerozběhl. On se prostě přemístil časoprostorem. Ozval se zvuk, jako když se srazí dva vlaky naložené vlnou. Mirek, navzdory svým 100 kilům živé váhy plus 20 kilům obleku, vzlétl. Fyzikální zákony v tu chvíli vzaly dovolenou. „Mirku, neřvi, to ho jen motivuje k hlubší analýze tvé stehenní kosti!“ křičel majitel stanice, zatímco si v klidu zapaloval cigaretu a sledoval, jak se Goro snaží z Mirka udělat konfety.
Když se prach usadil, situace byla následující:
1. Hlídaný objekt: Naprosto nedotčen.
2. Narušitel (Mirek): Visí za zbytek rukávu na větvi starého dubu a tiše se modlí k bohům, které doteď neuznával.
3. Psi: Naďa a Baryk se vrátili ke spánku. Goro si s gustem olizuje tlapu a tváří se, že ten kus modrého v jeho tlamě tam byl odjakživa.
Ponaučení z tréninku. Trénovat pracovního kavkazáka na hlídání je jako učit sopku, aby soptila. Nemusíte ji to učit, stačí u toho nepřekážet.
Když se Mirek konečně vymotal z trosek svého obleku, zeptal se majitele: „Tak co, dostane Goro pochvalu?“ Majitel se podíval na psa, pes se podíval na majitele. Pes lehce zavrčel, což v kavkazštině znamená: „Jdi mi pro ty klobásy, než si začnu vybírat mezi tebou a tou kůlnou.“
„Dostane jedničku s hvězdičkou,“ konstatoval majitel. „A ty, Mirku, si běž koupit nový skafandr. Tenhle už vypadá, že prošel skartovačkou na průmyslový odpad.“
2026
Pracovní probuzení v Lištičce K9
V chovatelské stanici pracovních kavkazských psů Lištička K9 vládla až skoro do konce ledna hluboká zimní letargie. Život psů se skládal převážně z přeměny v zasněžené pahorky, které občas polohlasem zavrčely na kolemjdoucí sýkorku. Zima už trvala dlouho a konec byl ještě v nedohlednu, ale obyvatelé začali čím dál tím víc už myslet na jaro, a atmosféra se změnila.
Ranní hlášení u kotce č. 1
Baryk, veterán se sebevědomím malého diktátora, svolal ranní poradu skrze mříže kotců. „Tak poslouchejte, vy chlupatí amatéři,“ bafnul Baryk a z tlamy mu vyletěl obláček páry. „Cítíte to? To není jen uzená krkovice dvounožců. To je už pach vzdáleného jara. A víte, co to znamená?“ Goro, roční puberťák, kterému nohy rostly rychleji než mozek, nadšeně vyskočil: „Budeme na jaře honit zajíce? Budeme zase vykopávat ty krtiny, co nám loni zakázali?“
Baryk si povzdechl a podíval se na oblohu. „Ne, Goro. Znamená to, že dvounožci už teď vytáhnou ty divné věci. Rukávy. Figuranty. A nesmí se hned sežrat.“
Velké línání: Operace „Všudechuchvalec“
Než však mohl začít zase trénink, přišla první zkouška: Velké línání v předzvěsti jara. V chovatelské stanici to vypadalo, jako by se tam právě odehrála bitva polštářů s fatálním koncem.
„Dívejte se na mě,“ postěžovala si Naďa, elitní fena, která vždy budila respekt už jen svou výškou. „Vypadám jako oškubané kuře. Ten můj hlavní dvounožec mě včera tři hodiny trápil tím kovovým kartáčem. Prý ze mě vyčesal dalšího psa. Kde je? Chci ho vidět! Jestli je na mém území, tak ho sežeru!“
„Buď ráda,“ zamumlal Baryk, který měl na zádech chuchvalec chlupů velikosti dospělého králíka. „Můj dvounožec si koupil fukar. Snažil se mě vyfoukat. Tak jsem se na něj podíval tím svým pohledem číslo čtyři – ‚Snědl jsem už jednoho a udělám to znovu‘ – a on toho nechal. Ale jaro přijde. Svaly jsou ztuhlé, musíme se připravit.“
První trénink: Strategie „Líný lev“
Když konečně na pozemek dorazil figurant Mirek, v chovatelské stanici to zahučelo jako v úlu plném velmi naštvaných včel. Mirek byl statečný muž, který se živil tím, že si nechal okusovat ruce v tlustém ringovém obleku.
Goro byl první na řadě. „Jdu na něj! Jdu na něj!“ štěkal a narážel hlavou do branky. „Klid, mladý,“ krotil ho Baryk. „Kavkazák neběhá jako ti vyšinutí němečtí ovčáci, co vypadají, že jedou na kofeinové injekce. My jsme strategičtí. My ho necháme přijít blíž. My ho psychicky zlomíme tím, že budeme vypadat, že spíme, a pak – cvak – máme ho.“
Trénink začal. Goro vyrazil s nadšením, ale v polovině cesty ho zaujala zamrznutá louže, kterou bylo potřeba důkladně prozkoumat. Mirek tam stál, mával rukávem a provokoval. „Goro, ty ostudo!“ zařvala Naďa. „To je vetřelec! Má na sobě tu divnou smradlavinu!“ Goro si vzpomněl na svou čest, odlepil nos od ledu a s řevem se vrhl na Mirka. Výsledek byl sice poněkud chaotický – místo na rukáv se pokusil vyskočit Mirkovi na hlavu (což u 60kilového kavkazáčka je pokus o vraždu) – ale dvounožci vypadali spokojení.
Večerní bilance
Večer, když slunce zapadlo a stanice utichla, leželi unavení psi ve svých kotcích.
„Nebylo to špatné,“ uznal Baryk a kývl směrem ke Gorovi. „Ten pád, co jsi předvedl, když jsi zakopl o vlastní tlapu, byl celkem uvěřitelný manévr. Figuranta to rozhodně zmátlo.“ „Díky, šéfe,“ zívl Goro. „Příště mu utrhnu celou ruku a přinesu ji až sem.“ „To nedělej,“ zamumlala Naďa. „Už takhle máme málo místa kvůli těm chlupům. Ale těším se na zítřek. Prý budeme trénovat hlídání objektu. To mi jde nejlíp. Budu sedět a tvářit se, že jsem skála. A když se někdo přiblíží, prostě na něj hluboce zakašlu.“
Jaro ještě nepřicházelo. Sezona zatím zdaleka nezačala, ale chundelaté komando bylo připraveno ukázat světu, že nejlepší obranou je nový pořádný kožich, hluboký hlas a schopnost vypadat nebezpečně i během odpoledního šlofíka.
2026
Masakr v Chlupaté Lhotě: Německá preciznost vs. Kavkazský hlad (
video)
Sobotní dopoledne na cvičišti v Chlupaté Lhotě slibovalo nevšední zážitek. Konal se zde historicky první (a zřejmě i poslední) srovnávací závod v obraně. Na jedné straně stáli němečtí ovčáci – vyžehlení atleti s ambicemi na olympijské zlato. Na straně druhé se v mírném oparu ranní rosy převalovali kavkazští psi – chlupaté tektonické desky s výrazem někoho, kdo právě posnídal traktoristu a hledá, čím by si vyšťáral zbytky zpod dásní.
Jako první nastoupil německý ovčák Rex. Rex byl vzorný. K maketám vybíhal s aerodynamikou stíhačky F-16. Každý jeho oběh byl geometricky přesný, jeho štěkot u figuranta připomínal kulometnou palbu v rytmu metronomu. Rozhodčí si uznale zapisoval body.
Pak přišel na řadu Igor. Igor byl kavkazáček vážící osmdesát kilo, který vypadal spíš jako vycpaný medvěd, kterého někdo omylem polil oživovacím lektvarem. „Revír!“ zavelel psovod Karel. Igor se na něj podíval. Pak se podíval na maketu. Pak se podíval na rozhodčího s výrazem: „Vážně po mně chceš, abych běhal kolem těch překližek, když ten chlap v tom hadrovém obleku stojí támhle a smrdí jako strach a levná paštika?“ Igor nikam neběžel. Igor se rozhodl pro strategii geostacionární družice. Zůstal stát a jen velmi pomalu, až hrozivě, začal vrčet. Zvuk to byl tak hluboký, že figurantovi v maketě číslo šest praskly brýle a rozhodčímu se rozvázaly tkaničky.
Disciplína druhá: Zadržení figuranta
Tady šlo do tuhého. Figurant Tonda, navlečený do ochranného ringa, které mu dávalo vizáž Michelinova panáčka po těžké depresi, vyběhl na plac. Němečtí ovčáci předvedli krásné zákusy. Letěli vzduchem jako chlupatá torpéda, zakousli se do rukávu, drželi, a když psovod zavelel „Pusť!“, s mírným zklamáním, ale disciplinovaně, pustili.
Pak byl vypuštěn Buran. Buran byl kavkazák, kterého psovod držel na dvou horolezeckých lanech a vypadal u toho, jako by se pokoušel ukotvit ropný tanker v bouři. „Drž!“ Buran se rozběhl. Země se třásla. Figurant Tonda zaujal obranný postoj, ale v očích měl výraz člověka, který právě spatřil blížící se lavinu. Buran neřešil rukáv. Buran řešil problém v jeho celistvosti. Ignoroval nabízenou paži, čapl Tondovu druhou ruku, rovněž chráněnou ringem, Tondu povalil a zalehl. Ozvalo se jen tlumené „křup“ – nebyly to kosti, jen se pod tou vahou vytlačil vzduch z Tondových plic i z jeho posledních zbytků sebevědomí. Když psovod zařval „Pusť!“, Buran se jen nechápavě ohlédl. V jeho očích bylo jasně čitelné: „Pustit? Tohle je moje kořist. Teď ho odtáhnu do křoví, tam ho naporcuju a z jeho helmy si udělám misku na vodu. Jdi si hrát s těma prckama z Německa, tohle je práce pro chlapy.“
Závod musel být předčasně ukončen, když se třetí kavkazák v pořadí, jménem Azamat, rozhodl, že nebude kousat do figuranta, ale že prostě sežere rozhodčímu auto, protože mu blokovalo výhled.
1. Němečtí ovčáci: Vyhráli pohár za disciplínu, eleganci a sportovní chování.
2. Kavkazští ovčáci: Vyhráli Tondovo auto, Tondovy kalhoty a právo veta nad celým okresem.
Figurant byl převezen na traumatologii, kde se pokoušel vysvětlit, že ho nenapadli medvědi grizzly na amfetaminu, ale jen „pejsci“. Rozhodčí odešel do předčasného důchodu a psovodi kavkazáčků strávili zbytek večera tím, že se snažili své hafánky přesvědčit, že figurant není forma biostravy.
V Chlupaté Lhotě je od té doby klid. Nikdo tam nekřičí, nikdo tam neběhá a pošťáci házejí dopisy do schránek pomocí upravených luků ze vzdálenosti minimálně padesáti metrů.
Kronika Nového Věku: Den, kdy padla Chlupatá Lhota (Z kolektivního zápisu kavkazáčků)
To, co dvounozí nazývali závodem, my jsme vnímali jako urážku majestátu. Přivedli nás na louku, která páchla po umělých hnojivech a strachu těch malých, nervózních čoklů, kterým říkají němečtí ovčáci. Ti psi byli ostudou psovité šelmy. Voněli po šamponu a granulích, co nemají duši. Běhali za míčky jako retardovaná štěňata a nechali si poroučet od svých dvounožců.
Buranův Zápis: Rozdrcení iluze
Když jsem ležel na tom muži v legračním tlustém obleku – Tondovi, myslím – cítil jsem, jak pod mou hrudí vibruje jeho panika. Bylo to opojné. Mnohem lepší než ta vysušená hovězí kůže, kterou mi dvounožec strká jako odměnu.
Tonda nebyl figurant. Tonda byl metafora. Byl to zhmotněný lidský arogantní omyl, že mohou kontrolovat přírodu píšťalkou. Držel jsem ho u země ne proto, že bych ho chtěl sežrat (i když ta myšlenka tam byla), ale proto, že jsem potřeboval zlomit jeho vůli. Cítil jsem, jak mu pod mou vahou praskají ty směšné plastové výztuhy obleku. Slyšel jsem, jak jeho dech chrčí jako rozbitý měch. Můj dvounožec tahal za vodítko. Cítil jsem jeho zoufalství přes tu tenkou šňůru. Kdybych chtěl, škubnu hlavou a ten horolezecký úvaz ho vystřelí na oběžnou dráhu. Ale nechal jsem ho. Potřeboval jsem svědka mého triumfu. Tonda pode mnou přestal klást odpor. Přijal svou roli potravy. To se mi líbilo. Svět se vrátil do správných kolejí.
Azamatův Zápis: Chuť kovu a anarchie
Zatímco Buran filozofoval nad drcením lidských žeber, já jsem měl praktičtější problém. To plechové zvíře na čtyřech gumových kolech – figurantova Škoda Octavia – mi clonilo ve výhledu na horizont. A horizont je můj. Všechno, na co dohlédnu, je moje.
Rozhodl jsem se ten problém vyřešit dentálně. Přední nárazník chutnal po soli ze zimního posypu a levném plastu. Maska chladiče kladla jen symbolický odpor. Bylo uspokojivé slyšet křupání kovu a řinkot skla. Byl to zvuk skutečného světa, ne to ubohé "Haf haf" těch německých šampónů. Když jsem se prokousal k chladiči a vytryskla horká, sladce vonící kapalina, figurant začal vydávat zvuky jako postřelený zajíc. Výborně. Další, kdo pochopil hierarchii. Tohle auto už nikam nepojede.
Igorův Zápis: Nastolení nového řádu
Když nás nakonec naložili zpátky do aut – což byl proces připomínající stěhování menšího ledovce – atmosféra se změnila. Už jsme nebyli "účastníci". Byli jsme dobyvatelé. Můj dvounožec, který se obvykle snaží tvářit jako alfa samec, řídil s rukama křečovitě sevřenýma na volantu. Věděl, že vzadu neveze psa, ale osmdesátikilový sud střelného prachu s vlastním názorem na silniční pravidla. Když jsme projížděli Chlupatou Lhotou, rozhodl jsem se, že je třeba zanechat trvalý dojem. Stáhl jsem okénko – stačilo do něj třikrát tvrdě udeřit hlavou, sklo se vysypalo ven – a vystrčil jsem hlavu do večerního vzduchu. Zhluboka jsem se nadechl a zařval. Nebyl to štěkot. Bylo to vyhlášení války tichu. Byl to zvuk, který vycházel z hlubin Kavkazu, zvuk padajících lavin a trhané kořisti. Zvuk tak hluboký, že v okruhu tří kilometrů popraskaly okenní tabulky v kurnících a místní farář, který právě večeřel, spolkl lžíci.
V ten moment Lhota pochopila. Hra skončila.
Od toho dne je v Chlupaté Lhotě klid. Ale není to klid míru. Je to klid strachu. Je to ticho, které nastává, když predátor vstoupí do lesa.
Ti němečtí ovčáci odjeli s poháry, které pro ně znamenají všechno a pro nás jsou jen potenciálními miskami na vodu. My jsme zůstali.
V noci teď přeskakujeme dvoumetrové ploty našich zahrad – ne proto, abychom utekli, ale abychom vykonali inspekci našeho nového panství. Značkujeme si území nejen močí, ale i strženými ploty a převrácenými popelnicemi. Místní kočky se odstěhovaly do vedlejšího okresu. Pošťáci se naučili házet zásilky z jedoucího auta. Občas, když je měsíc v úplňku, se sejdeme na návsi, tam, kde stávalo figurantovo auto. Buran, Azamat a já. Sedíme v kruhu a jen tiše vrčíme. Vibrace našich těl udržuje vesnici v bdělosti. Vědí, že jsme tady. Vědí, že jejich pravidla už neplatí. Vědí, že Chlupatá Lhota už patří jen kavkazskému hladu. A ten hlad nikdy zcela nezmizí.
Zatímco kavkazští psi vnímali sobotu jako začátek nové éry dominance a syrového masa, němečtí ovčáci na celou akci nahlíželi jako na vrcholovou sportovní událost roku, kterou jim parta „chlupatých nezaměstnaných z hor“ totálně zkazila. Zde je hlášení z tábora německých ovčáků:
Operace „Čistý Rukáv“: Hlášení ze štábu Německé šlechty (Zápisy do deníku elitního týmu GSD – German Shepherd Division)
08:00 – Příprava a seřízení
Ranní rosa. Ideální teplota pro maximální výkon plic. Rex, Hans a já jsme provedli synchronizované protažení zadních končetin. Srst máme vykartáčovanou do aerodynamického lesku. Pánové vypadají nervózně, ale my víme své: Disciplína je svoboda. Máme v hlavě nahrané nejnovější verze zkušebních řádů. Dnes budeme zářit.
10:00 – Disciplína první: Revír (Rexovo hlášení)
Vyběhl jsem na první maketu. Bylo to krásné. Cítil jsem, jak mi vítr obtéká uši. Každá otočka měla přesně 45 stupňů, přesně jak jsme to drilovali na cvičišti v Brandýse. U figuranta jsem spustil štěkot v rytmu 120 úderů za minutu.
Analýza: Figurant voněl po strachu, což je v pořádku.
Odměna: Dostal jsem balónek. Svět je v rovnováze.
Pak přišel ten... ten kavkazák Igor. Nechápu to. On neběhal. On tam jen stál jako špatně postavená chlupatá kůlna. Žádná geometrie, žádná dynamika. Když začal vrčet, rozkmital mi vnitřní ucho takovým způsobem, že jsem na chvíli zapomněl, kde mám aport. To není sport, to je akustická agrese!
11:30 – Disciplína druhá: Zadržení (Hansovo hlášení)
Byl jsem vypuštěn. Letěl jsem jako šíp. Můj zákus do rukávu byl učebnicový – plná tlama, stisk fixovaný na střední část paže. Když psovod zařval „Pusť!“, okamžitě jsem uvolnil stisk. Proč? Protože jsem civilizovaný! Protože pravidla dělají psa psem!
Potom vypustili kavkazského Burana. To, co následovalo, nebyla kynologie. To byl pokus o vraždu v přímém přenosu. Buran ignoroval rukáv! OPAKUJI: IGNOROVAL RUKÁV! Ten idiot šel přímo po těžišti figuranta. Žádný sportovní duch, žádný respekt k výstroji. Viděl jsem, jak Tonda (figurant) zmizel pod tou horou sádla a chlupů. My jsme se na sebe s Rexem podívali a v očích jsme měli jediné: „Má ten medvěd vůbec licenci IGP-3?“ Nemá. Je to amatér. Nebezpečný, hladový amatér.
13:00 – Totální kolaps systému (Hromadný záznam)
Závod byl zrušen poté, co ten třetí kavkazák – Azamat – začal demontovat figurantovo vůz pomocí čelistí.
1. Rex: „Pane, proč ten pes jí tu Škodovku? V té příručce psali, že se kouše do ringa, ne do metalízy!“
2. Hans: „Podívej se na ty lidi, pane. Oni pláčou. To není v plánu. Měli bychom jim přinést balónek, aby se uklidnili.“
Figurant utekl do lesa. My jsme stáli v perfektní řadě, u nohy, ocas v úhlu 45 stupňů dolů, a sledovali jsme tu apokalypsu. Ti kavkazáci nejsou psi. Jsou to organické demoliční stroje, které nemají žádné pochopení pro krásu precizního obratu čelem vzad.
16:00 – Cesta domů (Závěrečné shrnutí)
Sedíme v transportních boxech a jedeme domů. Máme poháry. Máme diplomy. Máme čisté svědomí. Ale když pán zastavil na pumpě a vedle nás zastavil náklaďák, všichni jsme podvědomě nadskočili. Každý zvuk, který připomíná hluboké vrčení, v nás vyvolává potřebu zkontrolovat, jestli nám někdo nežere auto.
Vyhráli jsme na body, ale oni vyhráli na psychologický teror.
Plán na zítra: Budeme aportovat balónek 400x za sebou, abychom vytěsnili vzpomínku na to, jak Azamat vyplivl přední světlomet přímo k nohám starosty.
Zde je oficiální protokol, který se figurant Tonda (nyní pacient na lůžku č. 4, oddělení traumatologie) pokouší sepsat pro pojišťovnu. Pero drží v levé ruce, protože pravá je stále znehybněna v sádře, která má tvar kavkazského špičáku.
Protokol o pojistné události č. 666
Předmět: Žádost o plnění z titulu „Práce ve vysoce rizikovém prostředí“ a „Střet s nezvladatelnou přírodní silou“.
Poškozený: Antonín Rukávník, atestovaný figurant 1. třídy.
Popis incidentu (vlastními slovy):
Všechno to začalo tak slibně. První půlka dopoledne byla balzámem na duši. Němečtí ovčáci mě kousali přesně podle tabulek. Hans mě chytil za levý rukáv, stiskl s elegancí chirurga a na povel mě pustil, přičemž mi ještě stihl olíznout helmu, jako by se omlouval za narušení mé osobní zóny. Cítil jsem se jako sportovec. Cítil jsem se bezpečně. A pak přišla ta... věc. Kavkazák Buran. Když psovod odepnul to lano, kterým se normálně kotví zaoceánské parníky, svět ztichl. Buran na mě neběžel. On se ke mně začal přibližovat jako tektonický zlom. V jeho očích jsem neviděl touhu po rukávu. Viděl jsem tam touhu po mém rodném listě. Snažil jsem se mu nabídnout levou paži v ringu. Buran se na ten rukáv podíval s hlubokým opovržením, jako by mu někdo nabízel veganský párek na zabijačce. Místo toho se rozhodl pro strategii „gravitační kolaps“.
Záznam z lékařské zprávy:
Pacient vykazuje známky „vylisování“. Hrudní koš připomíná harmoniku po přejetí válcem. V uších mu stále zní hluboké basové vrčení o frekvenci, která rozkládá molekuly betonu.
Detaily útoku:
Když mě kavkazák Buran zalehl, přestal jsem existovat jako člověk a stal jsem se součástí podloží cvičiště v Chlupaté Lhotě. Slyšel jsem, jak psovod křičí „Pusť!“. Buran na to reagoval tak, že si na mém obličeji (přes helmu) začal brousit spodní čelist. Cítil jsem, jak se mi do hrudi otiskuje vzor jeho obojku. V tu chvíli jsem uviděl také Azamata. Stál asi deset metrů ode mě a systematicky odstraňoval dveře u mého auta. Ne kousáním. On je prostě odšrouboval pohledem a pak do nich udělal díru. V tu chvíli jsem pochopil, že moje pojištění nepokrývá útok medvěda v psím převleku ani demolici motorového vozidla šelmou.
Psychické následky. Od té doby mám následující obtíže:
Ailurophobia v obráceném gardu: Bojím se čehokoliv, co má více než 10 kilo a srst.
Nespavost: Kdykoliv zavřu oči, vidím Buranův vnitřní monolog o tom, že moje ledvinka chutná po mátových žvýkačkách.
Fobie z Chlupaté Lhoty: Navrhuji, aby byla obec vymazána z map a okolí bylo zaminováno.
Požadavek na odškodnění:
Žádám o proplacení nového ringo-obleku (ten starý byl Buranem označen jako „ubrousek“), nové sady sebevědomí a doživotní rentu v podobě granulí, které budu osobně pálit v rituální peci, aby se k těm bestiím nikdy nedostaly.
Vyjádření lékaře:
Pacient Antonín T. je stabilizovaný, ale při zaslechnutí slova „kavkazák“ se pokouší vlézt pod nemocniční postel a předstírá, že je mrtvý kámen. Doporučuji lázeňskou léčbu v oblasti, kde se nevyskytují žádní psi větší než čivava.
Zde je zápis z mimořádného zasedání obecního zastupitelstva obce Chlupatá Lhota, které se konalo v místní hospodě „U Zlomeného Rukávu“ (protože v radničním sále Azamat v sobotu odpoledne vysadil dveře i s panty).
Zápis z mimořádné schůze zastupitelstva obce Chlupatá Lhota č. 13/2024
Přítomni: Starosta Jarolím, místostarosta v šoku, pokladník s tikem v oku a zbytek obce (skrytý za barovým pultem).
Program: Jak přežít do příštího úplňku a co s tou Škodovkou.
Bod 1:
Rekapitulace škod a diplomatický incident. Starosta Jarolím konstatoval, že historicky první srovnávací závod v obraně skončil tak trochu jinak, než sliboval leták.
Škody na majetku: Figurantova Octavia byla pojišťovnou prohlášena za „objekt po totální demolici výbušninou“, přestože Azamat použil pouze své řezáky.
Zdravotní stav personálu: Figurant Tonda je v pracovní neschopnosti. Obec mu zaslala dárkový koš, který ale musel být zanechán 50 metrů od nemocničního pokoje, protože šustění celofánu v Tondovi vyvolává panické ataky připomínající zvuk trhaného ringa.
Bod 2:
Nová vyhláška o doručování pošty. Vzhledem k tomu, že pošťák pan Svoboda odmítá vstoupit do katastru obce bez obrněného transportéru, zastupitelstvo schvaluje nákup tří sportovních luků a sady šípů s přísavkami. Listovní zásilky budou od pondělí nastřelovány přímo na okna adresátů. Balíky do ruky budou shazovány z dálkově ovládaných dronů (pokud je Buran nesestřelí výskokem, což už dvakrát trénoval).
Bod 3:
Změna statutu obce. Zastupitelstvo jednohlasně schválilo změnu názvu obce na „Kavkazská Lhota – Území nikoho“.
Dále byl přijat nový komunikační kód s místní psí populací:
Když Azamat sedí uprostřed návsi, obec se uzavírá.
Když Igor vrčí u transformátoru, vypíná se elektřina, aby měl pes klid na meditaci.
Když Buran zívne, všichni obyvatelé musí povinně odevzdat jednu flákotu masa na práh svého domu.
Bod 4: Turistický ruch
Plánovaný projekt „Cyklostezka přátelství“ se ruší. Místo ní bude vybudována „Úniková zóna s vysokým napětím“. Obecní pokladník podotkl, že jediní turisté, kteří teď do obce jezdí, jsou milovníci adrenalinových sportů a lidé, kteří chtějí vidět „ty medvědy, co žerou auta“.
Obec Chlupatá Lhota se tímto vzdává jakýchkoliv ambicí na pořádání kynologických akcí. Příští ročník závodu v obraně se bude konat výhradně virtuálně v prostředí Minecraftu, kde nehrozí, že Azamat sežere serverovnu.
Zapsal: Starosta Jarolím (vlastní krví, protože mu Buran sežral propisku i s rukou, tedy skoro).
Na kopci nad Lhotou sedí tři chlupaté siluety. Igor: „Slyšels to? Už nám nekupují ty suché granule. Prý bude svíčková.“ Buran: „Vidíš, stačilo jen trochu přitlačit na Tondu. Dvounožci jsou učenliví, když mají strach o podvozek.“ Azamat: „Příště si vezmu tu starostovu Dacii. Má měkčí plasty.“
A v dálce, hluboko v údolí, se ozvalo tiché, disciplinované „Haf!“ německého ovčáka Rexe, který právě v obýváku v Brandýse vzorně aportoval papuči. Kavkazáčci se na sebe podívali, sborově si odplivli a šli se podívat, jestli už pošťák natahuju tětivu.
Redakce časopisu Moderní Šelma (čtvrtletník pro psy, kteří neaportují, a majitele, kteří se modlí) vyslala svého nejodvážnějšího – a pravděpodobně i posledního – redaktora Mgr. Hynka Trpělivého, aby pořídil exkluzivní rozhovor s hlavní hvězdou masakru v Chlupaté Lhotě. Rozhovor probíhal na zahradě u Azamata. Hynek seděl v pronajatém obrněném transportéru, zatímco Azamat ležel na hromadě trofejí (které dříve bývaly kapotou Octavie) a znuděně si čistil drápy o kus gumového těsnění.
Moderní Šelma (MŠ): Azamate, gratulujeme k... no, k tomu, co se v sobotu stalo. Celý kynologický svět je v šoku. Jak byste své vítězství zhodnotil vlastními slovy?
Azamat: (hluboké zamručení, které rozvibrovalo skla v transportéru) Vítězství? To slovo implikuje, že tam byla nějaká soutěž. Ale tam žádná nebyla. Byla tam jen skupina vyžehlených chlupatých kalkulaček z Německa a my. Já jsem nevyhrál závod. Já jsem jen ukončil jednu velkou trapnost.
MŠ: Narážíte na německé ovčáky? Ti si odvezli poháry za eleganci a disciplínu...
Azamat: (přeruší ho suchým, hrdelním smíchem) Poháry? Jsou lesklé, to se jim musí nechat. Buran v něm teď má naložené maso. Ale víte, co je problém těch vašich „atletů“? Jsou to psi na dálkové ovládání. Jejich dvounožec, kterému říkají Pán, pískne a pes skočí. Pán řekne „Aport“, pes přinese kus dřeva. Kdyby pán řekl „Skoč do mixéru“, ten německý ovčák by se ještě ve vzduchu ptal, jestli má nastavit správný úhel ocasu pro fotku. Jsou to otroci systému. My jsme systém.
MŠ: Mnoho lidí šokoval váš přístup k disciplíně „Revír“. Proč jste se rozhodl sežrat figurantovi auto místo hledání figuranta?
Azamat: Podívejte, ten figurant Tonda tam byl, cítil jsem ho. Smrděl levným deosprayem a blížícím se infarktem. Ale ta Škoda Octavia... ta tam prostě neměla co dělat. Stála v mém zorném poli. Blokovala mi výhled na Tondu, o kterém jsem uvažoval jako o dezertu. Tak jsem tu překážku odstranil.
MŠ: Odstranil? Vy jste mu vykousl chladič a zrcátka jste použil jako párátka.
Azamat: To byla jen... demontáž. Chtěl jsem vědět, jestli je jejich technika stejně křehká jako jejich psi. Je. Plech chutná jako špatně uvařená konzerva a ty dráty uvnitř příjemně brní na dásních. Figurant by mi měl poděkovat. Teď má kabriolet. Sice mu chybí motor, ale ten vzduch uvnitř je teď mnohem svěžejší.
MŠ: Co říkáte na obvinění figuranta Tondy, že jste „psychopati na amfetaminu“?
Azamat: Tonda je dramatik. Buran ho převážně jen zalehl, aby ho uklidnil. Kdyby ho chtěl sežrat, tak tady dneska neděláte rozhovor se mnou, ale s Buranovým trávicím traktem. My kavkazáci máme v sobě klid hor. Neplýtváme energií na zbytečné běhání. My čekáme. A když přijde čas, prostě tu věc, co nás štve, vymažeme z reality. To není agrese. To je optimalizace prostředí.
MŠ: Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chystáte se na mezinárodní dráhu?
Azamat: Mezinárodní dráha mě nezajímá, pokud tam nejsou lepší auta k jídlu. Slyšel jsem, že v krajském městě parkuje primátor s Audi A8. Prý je to celohliník. To by mohlo být zajímavé na skus, takové dietnější. Ale jinak? Budu dál hlídat Lhotu. Pošťák už pochopil, že balíky se házejí z katapultu, a starosta mi slíbil, že k vánocům dostanu tu jeho Dacii.
MŠ: Poslední otázka: Co byste vzkázal Rexovi, Hansovi a dalším německým ovčákům?
Azamat: Hoši, ty vaše balónky jsou fajn. Opravdu. Ale až vám dojde, že ten rozhodčí ani váš pán nejsou bozi, ale jen pomalí dvounožci s kapsou plnou levných pamlsků, přijďte za námi. Naučíme vás, jak chutná svoboda... a nárazník od Octavie.
Poznámka redakce:
Rozhovor musel být předčasně ukončen, protože Azamat začal upřeně hledět na pneumatiky našeho transportéru a poznamenal, že vypadají docela křupavě. Redaktor Hynek Trpělivý je v pořádku, jen se od té doby při pohledu na psa většího než křeček nekontrolovaně třese.
2026
Jak se do Lištičky dostali psi kavkazští
Příběh o tom, jak se v jedné drsné chovatelské stanici stala biologická (a logistická) chyba, která přerostla všem přes hlavu.
Chovatelská stanice pracovních středních kníračů černých Lištička byla v kynologických kruzích pojmem. Název sice zněl něžně, ale realita byla jiná. Majitelé, paní Eva s manželem Karlem, chovali knírače tak ostré, že se jich bál i vlastní stín.
Jednoho březnového večera našel Karel u brány krabici. V ní se choulilo malé, rezavé klubíčko s bílou špičkou ocasu a obrovskýma ušima. „No podívejme,“ zabručel Karel. „Někdo nám tu nechal lištičku. Skutečnou lištičku do stanice Lištička. To je osud.“ Eva sice namítala, že ta liška má nějak podezřele silné tlapy, ale Karel byl v rauši. Rozhodl se, že z téhle skutečné lištičky udělá první pracovní lišku v Evropě. Dostala jméno Foxy.
Fáze 1: Divná metamorfóza
První týdny šlo všechno hladce. Foxy žrala granule pro štěňata velkých plemen s takovým nadšením, až se Karlovi zdálo, že slyší, jak jí rostou kosti. „Ta liška je ale dravá,“ liboval si Karel, když Foxy ve třech měsících bez mrknutí oka zlikvidovala masivní dubovou nohu od stolu. „A podívej, jak jí houstne kožich! To je ta divoká genetika.“
Fáze 2: Liška, co se nevejde do nory
V pěti měsících začala být situace podezřelá. Foxy už nebyla ani zdaleka rezavé klubíčko. Byla to koule o váze třiceti kil, která měla místo liščího štěkání hlas jako rozjetý parník. Když se pokusila „po liščím“ skočit na gauč, gauč pod její vahou prostě rezignoval a rozlomil se vejpůl.
„Karle,“ řekla jednoho dne Eva, sledujíc Foxy, jak právě s lehkostí přeskakuje dvoumetrový plot, aby sousedovi vysvětlila, že jeho sekačka dělá moc velký hluk. „Ta liška má šedivou hřívu a pohled jako nájemný vrah z Kavkazu. Jsi si jistý, že je to liška?“ „Je to jen... dobře živená liška!“ trval na svém Karel, i když mu v hloubi duše vrtalo hlavou, proč má jeho liška 45 kilo a tendenci hlídat teritorium tak zarputile, že pošťák už tři týdny háže dopisy z jedoucího auta prakem.
Fáze 3: Velké odhalení
Vrchol přišel na bonitaci pracovních psů. Karel se rozhodl, že Foxy ukáže světu. Když ji vyvedl z dodávky, nastalo hrobové ticho. Foxy teď vážila 75 kilogramů, měla hlavu jako menší medvěd a její kožich připomínal neprůstřelnou vestu z ovčí vlny. „Co to je?“ vydechl rozhodčí a instinktivně o krok ustoupil. „To je naše Lištička,“ zahlásil hrdě Karel. „Skutečná liška. Trochu víc vyrostla, asi ty vitamíny.“ Rozhodčí si nasadil brýle, podíval se na Foxy, která právě jedním pohledem donutila tři přítomné knírače, aby se tvářili, že jsou jenom dekorativní sochy, a pak se podíval na Karla. „Pane Karle, tohle není liška. Tohle je kavkazský ovčák. A to ještě zřejmě ten typ, co v horách snídá vlky a obědvá turisty.“
Epilog
Karel se sice chvíli červenal, ale nakonec přiznal barvu (která byla u Foxy spíše vlkošedá než rezavá). Ukázalo se, že v útulku, odkud krabice pravděpodobně pocházela, došlo k záměně štěňat. Chovatelská stanice Lištička si svůj název ponechala i nadále. Dnes je vyhlášená tím, že v ní žije největší kavkazská liška na světě a spousta jejích kavkazích potomků. Foxy je spokojená – má se svými dětmi vlastní pozemek, který hlídá tak efektivně, že nad ním i ptáci létají ve vyšších letových hladinách.
A Karel? Ten už raději žádná zvířata v krabicích nepřijímá. Bojí se, že by v nich mohl najít křečka, ze kterého by se do podzimu vyklubal hroch.
2026
Velká chlupatá revoluce: Den, kdy se vesnice Lhota osrstila
Všechno to začalo osudovou chybou pana Kropáčka. Pan Kropáček je majitelem chovatelské stanice Kavkazský hrom a shodou okolností také člověkem, který věřil, že jeho nová automatická brána na fotobuňku je chytřejší než deset kavkazských ovčáků s kombinovaným IQ středně velkého traktoru. Nebyla. Když se brána zasekla v poloze „otevřeno“ kvůli prolétajícímu motýlovi, smečka vycítila příležitost. Bojar, vůdce smečky a pes o velikosti menšího poníka, jen krátce houkl na ostatní a deset chlupatých kolosů se vydalo vstříc dobrodružství.
Infiltrace hospody U Zlatého soudku
První zastávkou byla místní nálevna. Štamgast pan Hušbauer právě zvedal půllitr k ústům, když se ve dveřích objevil Bojar, následován Carevnou, Drobečkem (80 kg čisté svaloviny) a dalšími sedmi mraky. V hospodě nastalo ticho, které by se dalo krájet. Pan Hušbauer ztuhl. Bojar k němu přistoupil, položil mu hlavu na rameno – čímž pana Hušbauera téměř přimáčkl k lavici – a hlasitě si vzdychl. Bojarův dech, připomínající směs syrového masa a čerstvého sena, vmetl Hušbauerovi kšiltovku do obličeje. „Oni... oni nás sežerou,“ zašeptal výčepní Tonda. V tu chvíli ale Carevna našla pod stolem zapomenutý balíček slaných tyčinek. S elegancí demoliční koule ho rozbalila a začala hlasitě chroustat. Ostatní psi se přidali. Místo masakru se konala hromadná prosba o utopenec. Když psi zjistili, že Tonda nemá dostatečné zásoby pro deset medvědů, uraženě odkráčeli, přičemž Bojar na odchodu ocasem smetl z police tři sklenice na víno.
Teror v mateřské školce
Zpráva o deseti medvědech na útěku se šířila vesnicí rychleji než drby o nové pošťačce. Paní učitelka v mateřské školce okamžitě vyhlásila stav obležení. Jenže zapomněla na nízký plot. Když tam smečka vtrhla, děti nezačaly křičet strachy. Pro ně to nebyla smečka krvelačných bestií. Pro ně to byly obří plyšové hračky, které někdo zapomněl vyfouknout. Než se učitelka stačila vzpamatovat, Drobeček ležel na zádech, čtyři děti mu lezly po břiše a zbytek smečky se snažil vejít do plastového domečku pro panenky. Největší škodu utrpěl místní kolotoč, který se pod vahou dvou kavkazanů, kteří chtěli zjistit, jak funguje odstředivá síla, ohnul do tvaru moderního umění.
Setkání u řeznictví
Kolem poledne smečka dorazila k řeznictví paní Horákové. Paní Horáková, žena, která se nebála ani finančního úřadu, vyšla ven s koštětem. „Tak dost, vy chlupatý bestie!“ vykřikla. Psi se zastavili. Deset párů hnědých očí se na ni podívalo s tak upřímným výrazem hladu a smutku, že by to obměkčilo i kámen. Bojar zapanáčkoval. Představte si osmdesátikilového psa, jak se snaží balancovat na zadních nohách a přitom vypadat roztomile. Vypadalo to spíš jako pokus o vzlet raketoplánu, ale účel to splnilo. Paní Horáková vzdychla a hodila jim věnec buřtů, které měly být v akci. „Ale mazejte domů, nebo z vás udělám předložky před postel!“
Epilog: Návrat domů
Když pan Kropáček konečně smečku našel, seděli všichni na návsi u kašny. Byli špinaví od písku, voněli po buřtech a vypadali nesmírně spokojeně. Místní policista, který se celou dobu schovával v autě, jen nahlásil do vysílačky: „Objekty zajištěny. Ztráty na životech nulové. Ztráty na uzeninách totální.“ Lhota se z toho dne vzpamatovávala týden. Od té doby se ve vsi neříká „utéct jako pes“, ale „udělat si kavkazský výlet“. A pan Kropáček? Ten si pořídil novou bránu. Bez fotobuněk. Na řetěz. Který mu Bojar pravděpodobně při příští příležitosti přerve.
POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY
Obvodní oddělení Lhota Č. j.: LHT-007-CHLUP-2024
ÚŘEDNÍ ZÁZNAM O MIMOŘÁDNÉ UDÁLOSTI
Datum incidentu: 14. května 2025
Čas události: 09:15 – 13:45 hod.
Místo incidentu: Obec Lhota (v celém rozsahu)
Zúčastněné osoby (pachatelé): Smečka deseti (10) jedinců plemene kavkazský ovčák, souhrnná hmotnost cca 850 kg. Majitel: p. Kropáček, majitel chovatelské stanice Kavkazský hrom
I. Popis situace a prvotní hlášení
V 09:20 přijal operační důstojník telefonické hlášení od p. Hušbauera (místní občan), který silně rozrušeným hlasem tvrdil, že „do hospody přišli medvědi a chtějí pít na sekeru“. Na místo byla okamžitě vyslána hlídka v počtu dvou strážníků. Hlídka se po příjezdu k hostinci U Zlatého soudku rozhodla situaci monitorovat z bezpečí služebního vozu (vůz Škoda Octavia), neboť z objektu vycházely zvuky připomínající drcení kostí (později identifikováno jako chroustání slaných tyčinek).
II. Chronologie postupu smečky
-
Hostinec (09:30–10:15): Smečka vnikla do objektu. Došlo k psychickému traumatu štamgastů. Ztráty: 4 balení slaných tyčinek, 1 balení utopenců (později zjištěno, že zmizely i s cibulí). Majetková škoda: 3 rozbité sklenice způsobené máváním ocasu vůdce smečky (subjekt „Bojar“)
-
Mateřská škola (10:45–12:00): Smečka překonala oplocení školky. Hlídka v souladu s předpisy nevyrušovala subjekty při hře, neboť hrozilo riziko, že by se pětileté děti mohly pokusit psy odvést domů jako „nové pejsky“. Došlo k totální destrukci dětského kolotoče (únava materiálu pod váhou 170 kg živé váhy na jedno sedadlo).
-
Řeznictví u paní Horákové (12:30–13:15): Došlo k pokusu o vydírání. Majitelka řeznictví byla donucena k výdeji věnce špekáčků v akci (0,5 kg na hlavu). Podle svědků jeden z pachatelů „seděl a koukal tak smutně, že mu nešlo odolat“.
III. Zajištění pachatelů
Zadržení proběhlo u obecní kašny ve 13:30. Smečka nekladla odpor, neboť u většiny členů nastala fáze postprandiální somnolence (poobědový útlum). Hlídka asistovala majiteli, p. Kropáčkovi, při naložení subjektů do transportního vozu.
IV. Výsledek šetření a škody
-
Ztráty na životech: 0
-
Zranění: 1 (p. Hušbauer si při útěku na stůl lehce podvrtl kotník)
-
Majetková škoda: 1x kolotoč (neopravitelný), 3x sklenice, 5 kg uzenin
-
Stupeň ohrožení: Nízký
V. Závěr
Incident byl uzavřen jako přestupek proti veřejnému pořádku a nedostatečnému zabezpečení zvířat. Majiteli byla udělena bloková pokuta v maximální výši, kterou p. Kropáček bez protestů zaplatil, zatímco ho vůdce smečky Bojar olizoval v oblasti uší.
Zapsal: nstržm. Jaroslav Opatrný
Schválil: kpt. Bc. Karel Ostrý, velitel oddělení
Chlupatá sláva: Když se z hlídačů stanou celebrity
Týden po slavném útěku se pan Kropáček konečně odhodlal vyjít se svými psy na vodítku (respektive na deseti horolezeckých lanech) na běžnou procházku. Doufal v nenápadnost. Místo toho ho na návsi čekal transparent: „VÍTEJTE, NAŠI CHLUPATÍ HRDINOVÉ!“
Syndrom celebrit
Ukázalo se, že obyvatelé Lhoty trpí něčím, co místní lékař nazval „akutní potřebou drbat obří psy“. Bojar už nebyl „ten nebezpečný pes od vedle“, ale „ten laskavý obr, co ušetřil pana Hušbauera“. Kdykoliv se smečka objevila na obzoru, okna se otevírala a z nich létaly kousky sýra, patky chleba a v jednom případě i celý pečený králík (kterého paní Nováková nechtěně upustila, když se snažila Bojarovi zamávat). Smečka rychle pochopila, že nemusí nikoho z vesničanů sežrat. Stačilo se jen smutně podívat skrz plot a Lhoťané začali organizovat sbírku uzenin.
Nová pracovní místa
Protože pan Kropáček přišel o reputaci „majitele nejdrsnějších hlídačů v kraji“, musel vymyslet nový byznys plán. Zejména poté, co zjistil, že Carevna se každé ráno podhrabává pod plotem, aby mohla doprovodit děti do školky jako čestná stráž.
Vznikly následující služby:
-
Mobilní stín: V létě si místní důchodci pronajímali Drobečka. Ten si prostě lehl vedle jejich lavičky a díky své rozloze vytvořil příjemný stín pro tři osoby.
-
Lhoťanský carousel: Starosta rozhodl, že místo opravy rozbitého kolotoče pořídí pro děti sedla. Děti se teď projíždějí po návsi na hřbetech psů, zatímco psi vypadají, že konečně našli své pravé poslání – být velmi pomalými a velmi chlupatými autobusy.
Závěr sezóny
Letošní hody ve Lhotě byly poprvé v historii bez incidentů. Nikdo se totiž neodvážil dělat výtržnosti, když u každého stolu s pivem seděl jeden kavkazský pes a bedlivě sledoval, jestli náhodou někomu neupadne kousek klobásy. Lhota se stala první vesnicí na světě, kde kriminalita klesla na nulu.
2026
Kavkazský pes nakupuje (video song)
Byl to čtvrtý den „Velké bílé tmy“. Chalupa Karla a Evy na samotě připomínala spíše iglú, ze kterého občas vykoukl komín. Zásoby došly. Poslední kousek tvrdého sýra padl k snídani a v mrazáku zbyl jen ledový klid a jeden osamělý hrášek.
„Karle, auto je pod metrovou závějí. Rolba projede nejdřív v dubnu. Máme hlad,“ prohlásila Eva a významně se podívala na Barona.
Baron nebyl pes. Baron byl kavkazský pes. Sedmdesát kilo svalů, srsti a výrazu, který říkal: „Jsem potomek vlkobijců, ale momentálně mě nejvíc zajímá ten tvůj uherák.“
„Je to naše jediná naděje,“ povzdechl si Karel. „Je silný a cestu do vsi zná poslepu. Ale je tu jeden problém. Jakmile mu paní v koloniálu naloží do brašen špekáčky, nedonese domů ani provázek.“
Fáze 1: Strategické překrmení
Karel a Eva se rozhodli pro riskantní plán. Aby Baron nesežral nákup, musí být v takovém stavu potravní komatu, že se na jídlo nebude moct ani podívat. Obětovali poslední železnou rezervu, obří flákotu hovězího, kterou Karel schovával na horší časy (které právě nastaly), a kilo psích granulí zalitých vývarem. Baron na ně koukal s nedůvěrou, ale jako správný profesionál se úkolu zhostil se ctí. Po deseti minutách hlasitého mlaskání se pes svalil na bok a usnul. „Musíme ho nechat tři hoďky v klidu, aby si neuhnal torzi“, pravila moudře Eva. „Jo,“ zašeptal Karel. „I potom ho jídlo bude vyloženě urážet.“
Fáze 2: Výstroj a instruktáž
Na Barona připevnili speciální postroj se dvěma bytelnými brašnami. Do levé dali peněženku, do pravé seznam:
-
Dva chleby
-
Kilo mouky
-
Vejce (PROSÍM BALIT DO BUBLINKOVÉ FÓLIE!)
-
Láhev rumu (pro zachování duševního zdraví majitelů)
- Zeleninu (na polévku)
- Plátek Ementálu
-
A PÁR BUŘTŮ PRO KURÝRA (jako bonus na cestu zpět)
„Barone, běž! Do vsi! K paní Novákové!“ zavelel po třech hodinách Karel a otevřel dveře. Do světnice vtrhl mráz a pes, poháněn setrvačností a vidinou klidu od majitelů, vyrazil do bílé tmy.
Fáze 3: Čekání a halucinace
Uběhly další tři hodiny. Karel si začal představovat, jak chutná vlněný svetr, a Eva se snažila vyvařit vodu z prázdného sáčku od čaje. „Určitě se někde zas přejedl a teď spí v příkopu,“ lamentovala Eva. „Nebo ho v tomhle sněhu sežrali vlci,“ dodal Karel. Pak se zamyslel. „Vlastně lituju ty vlky, jestli potkali Barona s plným břichem a špatnou náladou.“ Najednou se ozvalo dunivé BUM! do dveří. Pak škrábání, které znělo, jako by se do chalupy dobýval bagr.
Fáze 4: Návrat hrdinského kurýra
Karel rozrazil dveře. Stál tam Baron. Vypadal jako obří sněhová koule, ze které koukaly jen dvě hnědé oči a růžový jazyk. Brašny měl obalené námrazou, ale byly plné!
„Přežil! On to dokázal!“ jásala Eva. Opatrně psa odstrojili. Baron se s těžkým povzdechem svalil ke kamnům a okamžitě usnul, přičemž ze spaní vydával zvuky připomínající startující traktor.
Výsledek mise
-
Chleby: Přežily, jen byly trochu vylisované.
-
Mouka: V pořádku
- Zelenina: v pořádku
- Ementál: Přežil bez úhony
-
Rum: Zachráněn (Karel si okamžitě nalil léčebnou dávku).
-
Vejce: Šest z deseti přežilo, což je u kavkazského psa v hlubokém sněhu považováno za světový rekord.
-
Špekáčky: Zůstaly v brašně! Baron se jich ani nedotkl.
Když Karel vytáhl lístek od paní Novákové, pochopil:
„Ahoj Karle, posílám nákup. Baron u mě v krámě vypadal, že každou chvíli vybuchne nebo se pozvrací. Nabízela jsem mu ty buřty, co píšeš, ale jenom se na ně smutně podíval, zelený v obličeji, a radši si lehl na dlaždice. Příště ho tak netrapte, chudáka! P.S. Rum jsem mu radši přivázala k obojku, aby se nerozbil.“
Karel se podíval na spokojeně chrápajícího psa. „Vidíš, Evi? Funguje to. Příště mu před nákupem dáme ještě tu vánočku, co jsi pekla minule a nedala se jíst. To pak přinese i pečené sele a ani si nelízne.“
Tady je zápis z Baronova deníku, který se našel o pár dní později zahrabaný pod jeho pelechem, napsaný neumělou tlapou.
Deník Barona, strážce samoty a potomka vlkobijců
Záznam: Den Velkého Bílého Ničeho (asi středa, těžko říct)
Ráno. Podezřelá hojnost. Něco se děje. Mí dvounozí svěřenci, Karel a Eva, se chovají nanejvýš podivně. Obvykle jsou s příděly toho dobrého (čti: masa, co nevypadá jako hnědé kuličky) dost skoupí. Dnes ráno? Hostina. Karel přede mě položil kus hovězího, který byl větší než moje hlava. Zavětřil jsem past. Že by se mě snažili vykrmit pro vlky? Ne, na to mě mají moc rádi. Možná je to oběť mé vznešenosti? To zní pravděpodobněji. Sežral jsem to. Všechno. A pak ještě tu hromadu granulí zalitou vývarem, co přistála vedle. Moje hrdé kavkazské břicho se napnulo k prasknutí. Cítil jsem se jako chlupatý sud plný spokojenosti. Můj jediný plán na dalších osm hodin bylo ležet na zádech a funět.
Dopoledne. Zrada a postroj. Byl jsem zrazen. Po pár hodinách, co jsem upadl do zaslouženého potravního kómatu, přišel Karel s postrojem. Nesnáším postroj. Znamená to práci. Když mi ho zapínali, musel Karel povolit řemeny o dvě dírky. Viděl jsem mu na očích, že je na můj bachor pyšný. Pak mi na boky připnuli ty prázdné plandavé věci (brašny). Karel otevřel dveře. Venku nebylo nic. Jen bílá, studená smrt. „Barone, běž! Do vsi, nakoupit!“ zavelel. Podíval jsem se na něj. To myslíš vážně, dvounožče? Mám v sobě půl vola. Můj žaludek se houpe jen když mrknu. A ty mě posíláš do závějí? Ale jsem profesionál. S těžkým povzdechem, který zněl jako vypouštění parní lokomotivy, jsem se zvedl a vykročil do bílé tmy.
Mise. Cesta utrpení. Tohle nebyla chůze. To bylo brodění se v tekutém betonu. Sníh mi sahal skoro až po hrudník. Moje přeplněné břicho fungovalo jako sněžný pluh. Každý krok byl boj mezi gravitací, únavou a tím hovězím, které se ve mně převalovalo jako loď na rozbouřeném moři. Cestou jsem cítil stopy zajíce. Normálně bych ho prohnal, jen pro formu. Dneska jsem si jen pomyslel: „Běž si, ušáku. Kdybych tě chytil, už bych se nevešel do baráku.“
Cíl. Koloniál u paní Vonící po šunkách. Dorazil jsem do vsi. Paní Nováková mě uvítala s nadšením. V krámě to vonělo božsky. Pak se stalo něco nemyslitelného.
Vytáhla věnec špekáčků. „Na, Barone, dej si za odměnu!“ Ztuhnul jsem. Můj mozek křičel: ANO! ŠPEKÁČEK! Můj žaludek ale řekl: Jestli to spolkneš, okamžitě vrháš. Poprvé v životě jsem se podíval na uzeninu s odporem. Musel jsem vypadat hrozně, protože paní Nováková zbledla a rychle buřty schovala. Místo toho jsem si lehl na studené dlaždice, abych zchladil ten vnitřní reaktor.
Zatímco jsem trpěl, nakládala mi do brašen věci. Byly těžké. Cítil jsem mouku (nuda), zeleninu (nuda) a chleba (nuda). A pak udělala tu největší potupu. Uvázala mi na obojek skleněnou láhev. Cinkalo to při každém kroku. Vypadal jsem jako bernardýn-alkoholik po flámu. Moje důstojnost byla v troskách.
Návrat. Hrdina přichází. Cesta zpátky byla peklo. Byl jsem těžší o nákup a ten cinkající nesmysl na krku mě rozčiloval. Byl jsem si jistý, že mě sledují vlci. Kdyby zaútočili, prostě bych si na ně lehl a udusil je svou váhou. Když jsem konečně uviděl komín naší chalupy, sebral jsem poslední síly. Rozběhl jsem se (čti: zrychlil jsem valivý pohyb) a narazil do dveří. BUM! OTEVŘETE, NESU VÁM VEJCE!
Karel otevřel. Byl jsem doma. Sundali ze mě tu tíhu. Všichni jásali. Eva mě hladila. Karel si vzal tu cinkající láhev a vypadal šťastně.
Závěr dne: Doplazil jsem se ke kamnům. Jsem hrdina. Zachránil jsem smečku před hladem, i když jsem sám málem prasknul ve švech. Moje mise je splněna. Teď budu spát tři dny.
P.S. Zaslechl jsem slovo „vánočka“. Jestli mi ji zítra dají, přísahám, že se odstěhuju k vlkům.
Text písně k příběhu naleznete v článku Songy.
2026
Kavkazí trojka, Zrzka a srnec
Lednové dny ubíhaly a sněhu v horách přibývalo. Liška Rezka, kavkazští psi Baryk, Achát a Tara tvořili sehraný tým, ale pravá zkouška jejich spojenectví měla teprve přijít.
Rezka nebyla obyčejná liška. Už od léta, kdy ji jako opuštěné mládě našel starý bača u cesty, patřila do rodiny, kterou by si nikdo jiný nedokázal představit. Jejím světem nebyla nora v kořenech stromů, ale rozlehlý dvůr hlídaný třemi obry – kavkazskými psy.
Bylo už po polovině ledna a údolí zasáhla sněhová bouře, která trvala tři dny. Když se vítr konečně utišil, vše bylo pohřbeno pod metrovou vrstvou bílého prachu. Rezka, která díky své lehkosti dokázala po krustě sněhu téměř létat, si všimla něčeho podezřelého u dolní brány pastviny. Vydala pronikavé, krátké štěknutí – signál, který se psi naučili brát vážně. Achát, nejrychlejší ze psů, vyrazil první, prorážeje si cestu sněhem jako živý sněžný pluh. Baryk a Tara ho následovali s rozvahou starých válečníků. U plotu narazili na vetřelce. Nebyl to však vlk. Ve sněhu tam ležel mladý, vyčerpaný srnec, který v hlubokých závějích uvízl a při pokusu o útěk si poranil nohu. Kolem něj už kroužili dva hladoví toulaví psi z vesnice, kteří cítili snadnou kořist.
Toulaví psi zavrčeli, když spatřili Rezku. Považovali ji za snadný předkrm. Ale v ten moment se za liškou zvedla stěna šedé a černé srsti. Baryk vystoupil vpřed a z hloubi jeho hrudi se ozvalo vrčení, které rozvibrovalo vzduch. Nebylo to varování, byl to rozsudek. Toulaví psi okamžitě pochopili svůj omyl. Stačil jeden pohled na tři obry, kteří stáli v polokruhu kolem malé lišky, a s kňučením zmizeli v lese.
Rezka se k srnci přiblížila opatrně. Srnec byl paralyzován strachem, ale liška udělala něco, co psy překvapilo. Začala mu jemně olizovat zasněžený čenich, přesně tak, jak to dělala Barykovi každé ráno. Její klid se přenesl i na zraněné zvíře.
Bača, kterého přivolal Barykův hluboký štěkot, brzy dorazil se sáněmi. S pomocí psů, kteří mu uvolňovali cestu, se podařilo srnce naložit a odvézt do stodoly. Toho večera seděla smečka na svém obvyklém místě. Rezka byla hrdá. Ukázala svým velkým bratrům, že i malý tvor může odhalit nebezpečí dřív, než se stane neštěstím. Baryk ji nechal, aby se mu uvelebila přímo pod bradou. „Dnes jsi byla naše oči, maličká,“ zdálo se, že říká jeho mírný pohled.
Zima byla stále krutá, ale v tomto dvoře, kde liška vládla srdcím kavkazských obrů, bylo teplo, které žádný mráz nedokázal zlomit. Z odvěkých nepřátel se stali strážci, kteří společně chránili život v celém údolí.
2026
REPORTÁŽ: Mrazivý vzduch a horká krev. Jak Lištičky K9 uzavřely rok 2025 (122. LD CCOC K9)
Prosincové slunce se opírá do ojíněné trávy cvičiště ZKO Dobříš, ale nenechte se mýlit – teplota se drží proklatě nízko. Zatímco většina lidí doma balí dárky, tady na place vibruje vzduch čistým adrenalinem. Jsme na posledním tréninku sezóny a Lištičky K9 v doprovodu svých psovodů se chystají dokázat, že pro ně slovo "překážka" neexistuje.
Disciplína jako tichý dialog
Trénink nezačíná chaosem, ale absolutním soustředěním. První blok patří poslušnosti. Je fascinující sledovat tu proměnu – pes, který před chvílí hravě poskakoval, se v momentě nástupu na plac mění téměř v precizní stroj.
„Ke mně!“ zazní povel. V tu ránu se tmavý stín odděluje od horizontu. Země pod nohama skutečně duní. Je to ten typ rychlosti, při kterém nestíháte ostřit fotoaparát. Během vteřiny pes brzdí těsně před psovodem a usedá do perfektní pozice. Žádné váhání, jen čistá radost z vykonaného úkolu.
Poté běh: Stopky v rukou trenérů neúprosně cvakají – dnes jde o každou setinu, dnes se bojuje o osobní rekordy.
Adrenalin stoupá, když se skupina přesouvá k technickým překážkám. „Áčko“ – vysoká šikmá stěna – vypadá pro laika děsivě, ale pro psy z CCOC K9 je to jen další herní prvek. Vybíhají ho s takovou lehkostí, jako by popírali gravitaci. Ještě náročnější je však kladina. Tady končí čistá síla a nastupuje chirurugická přesnost. Sledujeme psa v plném běhu, jak s naprostou jistotou kopíruje úzký profil dřeva. Ani jedno zaváhání, ani jeden chybný krok. Je to ukázka dokonalé rovnováhy a vzájemné důvěry mezi člověkem a zvířetem.
Test nervů a pevných čelistí
Vrchol odpoledne přichází s figurantem. Atmosféra houstne. Psi, kteří byli doteď klidní, okamžitě napínají svaly. Jejich pohled je upřený na jediný cíl. „Prásk! Prásk!“ Výstřely proříznou chladné ticho. Čekáte úlek? Kdepak. Lištičky K9 ani nehnou brvou. Jsou to profesionálové, zvyklí na hluk i tlak.
Jakmile figurant vyrazí z úkrytu, následuje bleskový zákrok. Zákus je plný a pevný – přesně takový, jaké definuje špičková pracovní kynologie. V tu chvíli vidíte tu obrovskou sílu, která je však pod kontrolou psovoda.
Generace zítřka. Malí pozorovatelé
U okraje cvičiště, pod ochranou stromů, probíhá jiný druh výuky. Štěňata, budoucí naděje týmu, sledují své starší kolegy. S nastraženýma ušima a jiskrou v očích nasávají atmosféru. Je to škola hrou – učí se klidu psovodů i odvaze dospělých psů. Pokud je pravda, že příklady táhnou, pak v CCOC K9 rostou budoucí pracovní šampioni.
Tečka za rokem 2025
Jakmile se slunce začne sklánět k obzoru, dynamika ustupuje pohodě. Psi, příjemně unavení a s vyplazenými jazyky, odpočívají u svých pánů. Psovodi probírají úspěchy roku, sdílejí zkušenosti a plánují, co dál. Byl to rok dřiny, ale výsledek stojí za to. I když teď přichází zimní odpočinek, nikdo zde nepochybuje o tom, že s prvním jarním sluncem se Lištičky z CCOC K9 vrátí v plné síle. Pro tuhle komunitu totiž trénink není povinnost – je to životní styl.
Tip reportérky: Pokud se chystáte na lednový trénink, nepodceňujte zahřátí. Svaly vašich parťáků jsou v mrazu náchylnější ke zranění. Pořádný warm-up před startem a cool-down po výkonu je základem pro to, aby Vaši psi do sezóny 2026 vykročili zdraví a silní!
2025
Volání mrazu
V obývacím pokoji je příjemně. Teploměr ukazuje stabilních 22 stupňů Celsia. Z krbu sálá teplo, vzduch voní kávou a domovem. Pro člověka ideální zimní večer. Pro padesátikilového kavkazského psa je to však malé utrpení. Leží na podlaze, co nejdál od krbu. Jeho mohutný, huňatý kožich, evoluční zázrak stvořený k přežití vánic na strmých horských svazích, teď funguje jako nechtěná péřová bunda v sauně. Pes těžce a rytmicky oddychuje, jazyk má vyplazený daleko z tlamy. Každý výdech je horký povzdech. Jeho oči, obvykle klidné a ostražité, teď těkají po místnosti a fixují se na jediný bod: prosklené dveře na terasu.
Za sklem je jiný svět. Bílé, ledové ticho. Teploměr za oknem ukazuje nemilosrdných -15 stupňů Celsia. Mráz kreslí na okraje tabulí složité obrazce a venku se sem tam zvedne vítr, který zvíří prašan. To je jeho svět. To je pravý domov.
Už to nevydrží. Zvedne se. Ten pohyb je na tak velkého tvora překvapivě rychlý. Zamíří ke dveřím. Je slyšet netrpělivé kňučení, vysoké a naléhavé, které vůbec nesedí k jeho hlubokému hrudníku. Čumákem zběsile strká do kliky a do škvíry u podlahy, nasává ten slabý závan ledového vzduchu, který proniká těsněním. Nepomáhá to, a tak nastupuje hrubá síla. Obrovská tlapa s drápy jako hřebíky začne drásat sklo a rám dveří. Pes se celou vahou do dveří opře. Chce ven. Náruživě, zoufale. Potřebuje cítit, jak ho mráz hladí po srsti, potřebuje se zchladit ve sněhu, potřebuje hlídat své ledové království.
Uvnitř je +22, vězení z tepla. Venku je -15, svoboda. A kavkazský pes se jí dožaduje s veškerou svou mohutností. Rytmické bum, škráb, kňučení – to se nedalo ignorovat věčně. Zvuk padesáti kilogramů zoufalé svaloviny narážející do trojskla přehlušil i praskání krbu. Do obývacího pokoje vešel Petr. V ruce držel hrnek čaje a na sobě měl jen lehké tričko – to si mohl dovolit díky těm dvaadvaceti stupňům. Když uviděl obrovského psa přilepeného na skle, okamžitě pochopil. To nebylo běžné žadonění o vyvenčení. Tohle byla nouzová situace. Viděl, jak se psovi zrychleně zvedají boky, jak mu z tlamy stoupá pára i v té vyhřáté místnosti, jak se mu oči lesknou čistou touhou po chladu. Ten huňatý kožich, který byl venku požehnáním, byl v zimním čase uvnitř téměř prokletím.
"No jo, ty můj ledoborče, už jdu," zamumlal Petr a položil hrnek. Jakmile se přiblížil ke dveřím, pes ustoupil o krok vzad. Ne z poslušnosti, ale aby udělal místo pro otevření cesty ke svobodě. Celé jeho tělo se třáslo nedočkavostí. Ocasem bičoval tak silně, až to dunělo. Petr sáhl na kliku, zhluboka se nadechl, připraven na tepelný šok, a stiskl ji. Ozvalo se suché křupnutí. To povolila tenká vrstva námrazy, která zvenčí svírala těsnění dveří. Petr dveře jen pootevřel. To stačilo. Do pokoje vtrhl ledový vzduch jako neviditelná facka. Místností se prohnal závan mrazu, který okamžitě srazil vlhkost vzduchu do jemné mlhy. Pro psa to byl ten nejkrásnější parfém na světě. Neváhal ani vteřinu. S mohutným odrazem zadních nohou vystřelil, rošířil mezeru, téměř Petra porazil a doslova vystřelil na zasněženou terasu.
Venku nastala okamžitá proměna. Horké, těžké oddychování ustalo. Nahradily ho hluboké, čisté nádechy, které plnily jeho plíce ledovým kyslíkem. Pes se nezastavil. Rozběhl se doprostřed zasněžené zahrady, kde byla vrstva prašanu nejhlubší. Tam sebou plácl na zem. Převalil se na záda, všechny čtyři tlapy trčely k temné obloze, a začal se v té ledové peřině freneticky válet. Vydával u toho zvuky, které byly směsicí vrčení a čiré radosti. Bylo to jako ponořit se do studené vody po dlouhém běhu, ale ozdravující.
Petr, který už stál ve dveřích a drmotal zuby, ten výjev chvíli sledoval. Viděl, jak se obrovské zvíře chladí v minus patnácti stupních, jako by to byla jen vlažná koupel. "Blázne," řekl s úsměvem a rychle zavřel dveře, aby udržel drahocenné teplo uvnitř.
Venku pes konečně vstal. Oklepal se, až sníh létal vzduchem jako bílý oblak. Pak si sedl doprostřed zahrady, čelem k temnému lesu za plotem. Jeho silueta byla v bílém sněhu hrozivá a majestátní. Z tlamy mu stoupaly pravidelné obláčky páry.
Už mu nebylo horko. Byl klidný. Byl na stráži. Byl doma.
2026
Lištička oslavila 47 let!
47 let síly, věrnosti a respektu. Slavíme!
Neuvěřitelných 47 let uplynulo od chvíle, kdy jsme se rozhodli spojit náš život chovatelsky napřed se středními černými knírači, od roku 1985 s kavkazskými psy.
Nebyla to vždy snadná cesta – tito psi, a zvláště ti pracovního typu, pro který jsme se rozhodli, vyžadují obrovské srdce a pochopení. Za
tu dobu prošly našima rukama desítky štěňat, která vyrostla v neohrožené ochránce a věrné společníky. Viděli jsme generace úžasných psů, radovali se ze sportovních úspěchů a především jejich reálných praktických zásahů, které také byly, ale největší odměnou pro nás vždy bylo vidět naše odchovy ve spokojených a zodpovědných rodinách.
Těchto 47 let není jen o nás. Je to stejnou měrou i o vás – majitelích psů z Lištičky. Děkujeme vám za důvěru, kterou jste nám dali, a za péči, kterou našim milovaným Lištičkám věnujete.
Děkujeme také našim veterinářům, přátelům chovatelům a dalším spolupracujícím, zkrátka všem, kteří nás na této dlouhé cestě podporovali. Těšíme se na další roky s kavkazáčky po boku.
Jedeme s nadšením dál!
2026
Pozor, ledovka!
Třináctého ledna 2026 připomínala Praha jedno velké, naleštěné kluziště. Meteorologové už od rána varovali před extrémní ledovkou, která pokryla chodníky zákeřnou vrstvou ledu. Většina rozumných lidí zůstala doma u horkého čaje.
Jana však nebyla z většiny lidí. Byla to majitelka Arguse. Argus byl kavkazský pes, sedmdesátikilový kolos z chlupů a svalů, který svou paní hmotnostně převyšoval skoro dvojnásobně. Když se Argus rozhodl, že potřebuje vyvenčit, meteorologické výstrahy ho nezajímaly.
Vydali se tedy alespoň na krátkou procházku, nemohli jinak, než z kopce. Jana šla opatrně, našlapovala jako baletka na skle, ruce mírně rozpažené pro rovnováhu. Vodítko, které ji spojovalo s Argusem, bylo napnuté jako struna. Pes kráčel vedle ní s majestátním klidem tanku, jehož pásy si s ledem hravě poradí. Jeho obrovské tlapy měly trakci, o které se Janiným zimním botám mohlo jen zdát.
„Pomalu, Argusi, pomalu,“ šeptala Jana spíš pro sebe. Chodník před nimi se leskl jako zrcadlová dráha pro sebevrahy. Jana udělala chybu. Na zlomek vteřiny přenesla váhu na patu. Svět se otočil vzhůru nohama. Jana vykřikla, když jí nohy vyletěly do vzduchu. Gravitace zafungovala okamžitě. Dopadla na záda a začala se sunout dolů. V ten moment se napnuté vodítko změnilo v tažné lano. Argus, překvapený náhlým trhnutím, ztratil rovnováhu. Pokusil se zapřít všemi čtyřmi, ale fyzika byla neúprosná. Sedmdesát kilo živé váhy se přidalo k Janiným necelým padesáti. Vznikla chlupato-lidská lavina. „Argusí, stůůůj!“ ječela Jana, zatímco nabírali rychlost. Byli nezastavitelní. Argus se chvíli snažil brzdit drápy, což vydávalo příšerný skřípavý zvuk, ale nakonec rezignoval a svezl se na bok, vypadaje jako obří huňatý koberec letící z kopce.
O kus níž šel starší pán s aktovkou. Slyšel křik, otočil se, a spatřil blížící se zkázu. Nestihl ani uskočit. Jana mu podrazila nohy a Argus ho dorazil svou masou. Pán přistál měkce do Argusova kožichu a stal se součástí jedoucího chumle. Další na řadě byla paní Nováková s manželem, kteří se vraceli z velkého nákupu. Měli plné ruce tašek. Když do nich narazila trojice klouzajících těl, tašky vyletěly do vzduchu jako konfety. Chaos dosáhl vrcholu. Po ledu se kutálely pomeranče, plechovky s fazolemi cinkaly o zmrzlý asfalt, role toaletního papíru se rozmotávala a vytvářela bílou cílovou pásku. Manželé Novákovi se přidali k nedobrovolné jízdě, paní křečovitě svírajíc Argusův ocas. Argus, ačkoliv byl v nezvyklé pozici a klouzal po břiše, neztratil své instinkty. Přímo před jeho čenichem přistál balíček z řeznictví, který vypadl z jedné z tašek paní Novákové. Voněl po vepřovém. Pes neváhal. Za jízdy chňapl po balíčku a sevřel ho v tlamě. Byla to kořist uprostřed bitvy.
Hromada těl – Jana, pán už bez aktovky, paní Nováková, pan Novák a obří pes s kradeným vepřovým – se blížila ke konci svahu. Přímo pod nimi byla frekventovaná silnice, kde i přes varování jezdila auta. Jana zavřela oči a čekala náraz. Slyšela troubení a skřípění brzd. Pak všechno utichlo.
Zastavili se. Jana otevřela jedno oko. Jejich ledová jízda skončila před hranou obrubníku. Řidič auta, bledý jako stěna, který jako zázrakem ubrzdil na namrzlé vozovce, svíral volant. Nastalo hrobové ticho, přerušované jen oddechováním čtyř lidí ležících na hromadě. „Jste někdo zraněný?“ zeptala se Jana slabým hlasem. Pan Novák si narovnal brýle. „Zdá se, že ne. Jen má důstojnost utrpěla vážné trhliny.“ Paní Nováková se posadila uprostřed rozsypaného nákupu. „Moje maso,“ vydechla a ukázala na psa. Všichni se podívali na Arguse. Obří kavkazáček seděl na kraji chodníku, tvářil se naprosto nevinně a s gustem přežvykoval maso. Obal od řezníka ležel vedle něj. Když spolkl poslední sousto, podíval se na Janu a spokojeně olízl čenich, jako by chtěl říct: „Trochu divoká procházka, ale ta svačina za to stála.“
Řidič SUV stáhl okénko. „Jste v pořádku?“ zavolal třesoucím se hlasem. Jana se pomalu zvedala, oprášila si led z kabátu a podívala se na tu spoušť, kterou způsobila její bota na kousku ledu. „Ano,“ odpověděla a cítila, jak se jí vrací barva do tváří. „Myslím, že jsme všichni v pořádku. Jen... dlužíme tady paní půl kila vepřového.“
2026
Výuka hlídání
Slunce se pomalu sklánělo nad vysoký plot střeženého areálu a vrhalo dlouhé stíny na betonovou plochu. Uprostřed stáli dva mladí kavkazští psi, v jejichž očích se mísila hravost s rodícím se instinktem ochránce. Před nimi stál Baryk, starý veterán s jizvou na čenichu a srstí barvy bouřkového mraku. Jeho hlas nezněl jako štěkot, ale jako hluboké zahřmění.
„Dívejte se mi do očí,“ zavrčel Baryk. „Lumpa, který vstoupí na naše území, čeká strach. Pokud budete zmateně pobíhat a štěkat na každý stín, ztratíte moment překvapení.“
Ukázal hlavou k figurantovi v ochranném obleku, který se právě vynořil zpoza skladu.
Pravidlo č. 1: Žádné zbytečné emoce.
Pravidlo č. 2: Území je svaté. Kdo nemá klíč, je cíl.
Pravidlo č. 3: Analýza hrozby
Mladý Arlan vyrazil vpřed, připraven se zakousnout. Baryk ho jedním rázným pohybem těla zastavil. „Zpět! Vidíš, co má v ruce?“ Baryk ukázal na dlouhou tyč, kterou figurant svíral v ruce. „Kavkazský pes neútočí slepě. Musíš vědět, kde má lump slabinu. Musíš ho srazit k zemi svou vahou. Jsi skála, která se utrhla ze svahu.“
Pravidlo č. 4: Rozhodující úder
Baryk dal povel a figurant začal utíkat směrem k hlavní bráně. „Teď!“ zařval starý pes. Mladí psi vyrazili. Baryk je sledoval a v duchu opravoval jejich chyby. Arlan a Tara běželi ze stran, aby odřízli únikovou cestu. Vyvinuli psychologický tlak - nízké, hrdelní vrčení, ze kterého tuhne krev v žilách. Když figurant zakopl, psi ho nezasypali chaotickým kousáním. Zastavili se těsně u něj, vycenili zuby a jediným hlubokým „haf“ mu dali jasně najevo: Pohneš se a končíš.
Závěrečné hodnocení starého Baryka
Baryk přistoupil k ležícímu figurantovi a pak se podíval na své žáky. V jeho pohledu byla znát mírná spokojenost. „Likvidace lumpa neznamená ho roztrhat,“ vysvětlil Baryk tónem, který nepřipouštěl odpor. „Naším úkolem je zajistit, aby už nikdy nechtěl překročit náš práh. My jsme zákon tohoto území. Jsme ochráncem, soudcem i vykonavatelem trestu pro lumpa.“ Mladí psi hrdě zvedli hlavy. Výcvik skončil, ale jejich skutečná služba teprve začne.
Noc nad střeženým areálem byla tichá, ale vzduch byl těžký vlhkostí a pachem blížícího se deště. Mladí psi odpočívali, když náhle Baryk, spící na vyvýšeném místě u hlavní haly, prudce zvedl hlavu. Jeho nozdry se zachvěly. Cizí pach. Kov, pot a levný tabák.
Baryk nevydal ani hlásku. Místo toho prošel kolem psů a tichým, vibrujícím zavrčením probudil Arlana a Taru. Ti okamžitě pochopili. Je třeba reálného zákroku.
U zadního plotu, tam, kde byla slepá zóna kamer, se krčily dvě postavy. „Lumpové,“ blesklo Arlanovi hlavou. V rukou drželi pákové kleště a v batohu měli neznámý náklad. „Taro, levou stranou podél palet. Arlane, ty za mnou středem. Žádný štěkot, dokud nebudou na dosah,“ zavelel Baryk s tvrdým pohledem. Vetřelci právě prostříhali pletivo a jeden z nich proklouzl dovnitř. Cítil se vítězně. Netušil však, že tři stíny se pohybují naprosto synchronizovaně s jeho kroky. Arlan se plížil nízko u země, jeho šedá srst splývala s betonovými panely. Tara oběhla halu a čekala u jediné únikové cesty, kterou lupiči měli. Baryk kráčel přímo proti nim, klidný a děsivý jako blížící se lavina.
Když lupič rozsvítil baterku, aby se zorientoval, světelný kužel dopadl přímo na Barykovu mohutnou hruď. Muž ztuhl. Před ním nestál pes, ale sedmdesátikilová hradba svalů s očima, které v odrazu světla žhnuly jako dva uhlíky. „Dělej, utíkej!“ zaječel druhý zloděj, který byl ještě venku. Ten uvnitř se pokusil o švihnutí kleštěmi, aby si udělal prostor. To byla Arlanova chvíle. Vzpomněl si na Barykovu lekci o váze. Vyrazil jako pružina. Nepotřeboval kousat, vrazil celou svou vahou do boku muže. Ten vyletěl do vzduchu, dopadl na tvrdou zem a okamžitě si vyrazil dech.
Než se druhý lump stačil otočit k útěku, Tara mu zatarasila cestu zvenčí. Stačilo jedno jediné, hluboké vyštěknutí, které se rozlehlo celým údolím. Muž upustil kleště a padl na kolena s rukama nad hlavou.
O deset minut později už areál křižovaly majáky ochranky. Zloději, bledí a třesoucí se, byli odváděni v poutech. Jeden z nich se stále díval na Arlana, který seděl dva metry od něj a upřeně ho sledoval. Baryk přistoupil k Arlanovi a krátce mu olízl ucho. Bylo to nejvyšší vyznamenání, jaké mohl mladý pes od učitele dostat. „Dnes jste nebyli jen psi,“ zabručel Baryk, když se vraceli ke svým miskám. „Dnes jste byli tou zdí, kterou nikdo nepřekoná. Teď se nažerte a odpočiňte si. Zítra budeme zase trénovat.“
Tu noc byl už klid.
2026
Zpráva o narušení perimetru atakujícími jednotkami
Datum: Sobota, čas neurčitý (slunce bylo vysoko, pak nízko)
Místo: Hlídaný sektor A1 (hlavní zahrada), u plotu autor: Kazbek, vrchní bezpečnostní důstojník, kavkazský pes o váze 71 kg živé váhy, toho času línající.
ÚVOD DO SITUACE
Den začal standardně. Ranní obhlídka perimetru neodhalila žádné významné anomálie, pouze přetrvávající pach sousedovic kočky na severní straně plotu. Pach byl neutralizován mým vlastním, strategicky umístěným značením. Vzduch byl čistý, viditelnost dobrá. Moje srst je v letní fázi stále příliš hustá, což způsobuje mírný diskomfort a zvýšenou potřebu ležet ve stínu tújí a funět.
Kolem 14:00 hodin lidského času jsem zaznamenal zvýšenou aktivitu pána a paní. Začali vynášet z domu předměty, které nemají žádnou obrannou hodnotu – plastové židle a stůl. Tím narušili můj výhled na branku. Zavrčel jsem na židli, aby věděla, kde je její místo. Neuhla.
INCIDENT – INVAZE
V 15:30 došlo k masivnímu narušení bezpečnosti. Před brankou zastavily dva plechové stroje. Z nich se vyrojilo přibližně osm narušitelů. Okamžitě jsem přešel do stavu nejvyšší pohotovosti. Zaujal jsem pozici u brány, naježil hřbetní linii a spustil varovný štěkot 4. stupně (hluboké dunění vycházející z hrudního koše, které rezonuje v zemi). Mým cílem bylo psychologicky zlomit nepřítele dřív, než vstoupí.
Bohužel, pán selhal ve vyhodnocení hrozby. Místo aby narušitele zahnal, otevřel bránu a vydal příkaz: „Kazbeku, na místo! Ti jsou hodní!“ Tento příkaz je v přímém rozporu s mou pracovní náplní. Nikdo cizí, kdo smrdí levným parfémem a cizím psem, není "hodný". S těžkým srdcem a ještě těžším povzdechem jsem ustoupil na své "místo" – strategickou vyvýšeninu pod ořešákem, odkud mám přehled o celém bojišti.
JÁDRO KONFLIKTU. GRIL
Narušitelé se rozprostřeli po mém teritoriu. Šlapali po trávě, kterou jsem včera kontroloval. Dva malí narušitelé (lidská mláďata, extrémně hlučná a nepředvídatelná) začali běhat v kruzích. Sledoval jsem je periferním viděním. Kdyby se oddělili od stáda, jsem připraven je zahnat zpět, ale pán by se zase zlobil.
Pak to přišlo. Pán zapálil kovovou bestii, které říká gril. Vzduch se naplnil pachem syrového masa. Krkovice, kuřecí křídla, klobásy. Moje soustředění dosáhlo maxima. Slintání se zvýšilo o 400 %. Na mých tlapách se vytvořily malé loužičky.
Nastalo největší dilema dne. Mým úkolem je chránit zdroje (maso) před narušiteli. Zároveň ale nesmím narušitele zlikvidovat, protože pán si to nepřeje. Musel jsem tedy ležet, sledovat, jak cizí lidé berou do rukou moje potenciální jídlo, a jen tiše trpět. Jeden z narušitelů, muž s pachem piva, se ke mně přiblížil. Natáhl ruku. „Ten je ale krásnej, můžu si ho pohladit?“ zeptal se pána. Pán zaváhal. Správně. Podíval jsem se tomu muži do očí. Můj pohled říkal: Vážím víc než ty a moje hlava je větší než tvoje. Mám 42 zubů a vteřinu, než ti ukážu, jak fungují. Zkus mě pohladit a tvá ruka skončí jako má hračka. Muž ruku stáhl. „Radši ne, vypadá přísně,“ řekl. Moudré rozhodnutí. Respekt byl obnoven.
ZÁVĚR A HODNOCENÍ
Invaze trvala pět hodin. Pět hodin nepřetržitého monitoringu, stresu a čichání klobás, které jsem nedostal.
Když narušitelé konečně odjeli, zkontroloval jsem bránu. Zamčeno. Pán ke mně přišel. V ruce držel něco malého, scvrklého a černého. Byla to připálená patka klobásy, která spadla do popela. „Na, Kazbeku. Byl jsi hodný,“ řekl. Spolkl jsem to bez kousání. Bylo to urážlivě málo, ale lepší než nic.
REPORTÉRSKÉ SHRNUTÍ
Lidské chování je nelogické. Dobrovolně si zvou do teritoria hrozby a krmí je nejlepšími kusy kořisti. Moje práce je nevděčná. Jsem unavený. Jdu spát před vchodové dveře, abych zajistil, že pán v noci neudělá další hloupost. Zítra musím celý pozemek znovu označkovat. Smrdí to tu cizinou.
Konec hlášení.
2026
Autostop. Byl to sen
Slunce pražilo na zaprášenou okresní silnici někde v jižních Čechách. Vzduch se tetelil horkem a ticho narušoval jen blížící se zvuk motoru, který zněl jako rozzuřený traktor křížený s vysavačem.
Byla to stará, otlučená Lada Niva vojensky zelené barvy. Auto samo o sobě nebylo tak zvláštní, ale jeho posádka ano. Za volantem seděl Boris. Sedmdesátikilovy kavkazský pastevecký pes. Jeho mohutné tlapy zabíraly téměř celou šířku volantu a hlavu měl mírně nakloněnou na stranu, jak se soustředil na udržení vozidla v přímém směru. Jeho výraz byl smrtelně vážný, jak se na řidiče sluší. Na místě spolujezdce trůnil Igor, jeho bratr. Byl o něco světlejší a momentálně měl většinu hlavy vystrčenou z okénka. Dlouhý jazyk mu vlál ve větru jako růžová vlajka a sliny vytvářely na dveřích auta abstraktní umění. Igor byl navigátor a vrchní ochutnávač vzduchu.
Jízda probíhala relativně hladce, pomineme-li fakt, že Boris měl občas problém trefit správný pedál, aniž by zmáčkl oba najednou, což vedlo k zajímavým cukavým manévrům. Pak ho uviděli. U krajnice stál člověk. Byl to mladík s velkým batohem, na hlavě kšiltovku a palec pravé ruky zdvižený v univerzálním gestu stopaře. Vypadal unaveně a zpoceně. Boris zavrčel hlubokým basem, který rezonoval celou karoserií Lady. Znamenalo to: „Vidím objekt.“ Igor vtáhl hlavu dovnitř, otřel si sliny o palubní desku a krátce štěkl. „Potenciální zdroj šunky.“ Boris zpomalil. Brzdy zanaříkaly a Niva zastavila pár metrů od stopaře a zvířila oblak prachu.
Mladík, říkejme mu třeba Petr, si s úlevou oddechl. Popoběhl k autu, připravený nasadit svůj nejmilejší úsměv a poděkovat hodnému řidiči. Očekával staršího pána v rádiovce nebo místního zemědělce. Petr se naklonil k okénku spolujezdce, které se s vrzáním pomalu stahovalo dolů. „Dobrý den, mockrát děkuju, potřeboval bych hodit směrem na…“ Petrova slova zamrzla v hrdle. Úsměv se mu změnil v křečovitou grimasu hrůzy. Zevnitř auta na něj nezíral člověk. Zíraly na něj dvě obrovské, chlupaté hlavy připomínající medvědy.
Igor, který seděl blíž, se k Petrovi naklonil a zhluboka, táhle k němu přičichl. Bylo to, jako by vás očichával vysavač nastavený na maximální výkon. Petr cítil pach psí srsti, starého čalounění a nedávno sežrané konzervy. Boris za volantem ani nehnul brvou. Jen upíral na Petra své malé, tmavé oči, ve kterých se zračila tisíciletá moudrost strážců stád a lehká netrpělivost řidiče, který má zpoždění. Nastalo ticho. Dlouhé, tíživé ticho. Petr nevěděl, co dělat. Měl utéct? Měl omdlít? Měl předstírat, že je strom? Igor přerušil ticho. Vydal zvuk, který byl něčím mezi zívnutím a netrpělivým zamručením, a tlapou velikosti dezertního talíře plácl do dveří. Boris pak udělal něco nečekaného. Pustil jednou tlapou volant a kývl mohutnou hlavou směrem k zadnímu sedadlu. Byla to jasná nabídka. Nastup si, člověče. Ale žádné prudké pohyby. Petr, stále v šoku a neschopen racionálního uvažování, udělal tu nejšílenější věc ve svém životě. Otevřel zadní dveře a vsoukal se na zadní sedadlo, které bylo pokryto vrstvou chlupů tak silnou, že by se z ní dal uplést svetr pro slona. Zabouchl dveře.
Boris spokojeně zavrčel, zařadil jedničku (což znělo, jako by v převodovce drtil kamení) a Lada Niva se s cuknutím rozjela. Igor znovu vystrčil hlavu z okna. Petr na zadním sedadle seděl ani nedutal, svíral svůj batoh a přemýšlel, jestli se mu tohle všechno jen nezdá. Asi po kilometru jízdy se Igor otočil dozadu a upřel na Petra významný pohled. Pak pohledem střelil k Petrovu batohu. Petr pochopil. Třesoucími se prsty rozepnul batoh a vytáhl svůj oběd – velký sendvič se šunkou a sýrem. Opatrně ho podal dopředu.
Igor sendvič elegantně převzal do zubů a jedním hltem ho spolkl. Pak se spokojeně olízl a znovu se věnoval větru.
Zdálo se, že jízdné bylo zaplaceno. Cesta pokračovala v tichém, surrealistickém klidu.
2026
Příběh o moudrém kavkazském pasteveckém psovi, který předává své zkušenosti další generaci. Dědictví hor
Nad kavkazskými štíty se líně převalovala ranní mlha. Starý Bari, obrovský kavkazský pes s hřívou jako lev, stál nehybně na okraji pastviny. Vedle něj se v mokré trávě povalovala dvě malá štěňata – Argo a Luna. Dnes je nečekala jen hra, dnes měla začít jejich první výcviková lekce.
Bari hluboce nasál chladný vzduch. Pro člověka to byl jen vítr, pro něj to byly novinky z celého údolí. Štěňata se snažila napodobovat jeho vážný postoj, ale Luna stále padala na nos, jak se snažila očichat každou sedmikrásku. Bari tlumeně zavrčel – nebylo to varování, ale výzva k soustředění. Ukázal čenichem směrem k hustému smrkovému lesu. Tam, před několika hodinami, prošel „narušitel“ – pastevec, který schoval kus sušeného masa, aby prověřil jejich bdělost. Bari vyrazil kupředu. Jeho pohyby byly navzdory velikosti tiché a úsporné. Zastavil se u starého pařezu a kouskem tlapky odhrnul listí. Argo přiskočil a začal vehementně nasávat pach. (Pachová stopa není jen jedna linka. Je to mrak, který se drží při zemi.) Starý pes ukázal hlavou dál. Stopa nekončí u pařezu, tam se jen „zalomila“.
Štěňata brzy pochopila pravidla hry. Argo se držel nosem nízko u země, zatímco Luna chytře využívala závanů větru, které pach přinášely z dálky. Bari je sledoval s otcovskou hrdostí. Věděl, že jednou nebudou hledat jen pamlsky, ale vycítí vlka nebo medvěda dřív, než se přiblíží ke stádu.
Po půl hodině usilovného soustředění se Argo zastavil u hromady kamenů. Začal nadšeně hrabat a vítězně vytáhl plátěný pytlík. Luna se k němu okamžitě přidala a začali se o kořist přetahovat. Bari k nim přistoupil, jemně je oba olízl mezi ušima a pak se zahleděl k obzoru. První stopa byla za školáky. V jejich žilách kolovala krev ochránců, a dnes udělali první krok k tomu, aby se stali skutečnými králi Kavkazu.
Uběhlo první léto a podzim obarvil svahy Kavkazu do ruda. Argo a Luna už nebyli malými štěňaty – jejich postavy zmohutněly a srst jim zhoustla tak, že by v ní zmizela celá lidská dlaň. Bari cítil, že nastal čas na nejtěžší zkoušku. Jedné noci se prostě zvedl a odešel k salaši, přičemž nechal své potomky u stáda samotné.
Nad horami visel úplněk, který ozařoval hřbety spících ovcí jako bílé balvany. Noc byla nezvykle tichá. Ani cvrčci nehráli. Argo stál na vyvýšeném pahorku, jeho uši se natáčely za každým šustnutím. Luna obcházela protější stranu ohrady. Učili se pracovat jako tým – jeden jako maják, druhý jako pohyblivý stín.
Najednou to přišlo. Pach, který znali z rokle, byl zpět. Ale tentokrát nebyl jeden. Vlčí smečka. Vlci věděli, že starý Bari je pryč. Viděli jen dva nezkušené mladíky. Začali se stahovat v kruhu. Vlk alfa se ukázal přímo proti Argovi, aby odlákal jeho pozornost. Dva další vlci se kradli z boku, tam, kde byla ohrada nejnižší. Argo nespustil oči z alfy. Cítil, jak se mu v hrudi zvedá prastará síla jeho předků. Nevyrazil však dopředu. Vzpomněl si na Bariho lekci: „Ochránce neopouští ty, které chrání.“ Když se jeden z vlků pokusil přeskočit ohradu, Luna vyrazila z temnoty jako blesk. Nebyl to štěněcí útok, byla to lavina svalů a odhodlání. Srazila vlka k zemi dřív, než se stihl dotknout jediné ovce. Ve stejný moment Argo vypustil své první skutečně bojové zařvání. Nebyl to štěkot, byl to hřmot hor. „Tady vládne rod Bariho!“ ozývalo se údolím. Vlci zaváhali. Ti dva mladí psi se ukázali být nebezpečím. Stáli tam, bok po boku, hlavy nízko, připraveni k boji na život a na smrt. Vlci pochopili, že cena ovce by byla příliš vysoká. S tichým zavytím se stíny vlků rozplynuly v lese.
Když první sluneční paprsky zasáhly pastvinu, objevil se na stezce Bari. Nepřišel na pomoc, celou dobu je sledoval z dálky, skrytý ve stínu skal. Viděl všechno.
Nepřišel s hlasitým vítáním. Jen k nim přistoupil, otřel se svým mohutným ramenem o Arga a pak o Lunu. Byl to nejvyšší projev uznání. Ten den už Argo a Luna nebyli štěňaty. Stali se z nich skuteční kavkazští pastevečtí psi – strážci, kteří nikdy nespí.
2025
První lednové ráno v Jizerských horách vypadalo jako z pohlednice, ale klid netrval dlouho. Na kraji lesa u chaty „U Zmrzlého kusu“ se shromáždila smečka pěti kavkazských psů – obrovských huňatých horalů, z nichž každý vážil skoro tolik co dospělý chlap. Jejich majitel, svérázný Brůna, si právě utahoval tkaničky u bot. Věřil totiž starému heslu: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ A protože chtěl mít rok plný pohybu a svobody, nehodlal sedět u televize.
Když se ozvalo ostré hvízdnutí, smečka vyrazila. Mezi obrovskými tlapami kavkazanů se mihl rezavý blesk. Byla to Bystrouška, liška, která před lety jako sirotek našla u Brůny útočiště a smečka ji vzala mezi sebe. Byla to bizarní scéna: pět „medvědů“ a jedna mrštná liška, všichni v plném trysku letěli zasněženým lesem.
První obětí novoročního odhodlání se stal pan Novák s rodinou. Vyrazili na klidnou procházku, aby vyvětrali kocovinu z oslav.
„Podívej, drahá, jaká idylka,“ začal pan Novák, když vtom se ze zatáčky vyřítil mrak sněhu. Obrovská bílo-šedá masa svalů a chlupů, která se řítila přímo na ně. Mezi těmi „příšerami“ kličkovala liška a vesele poštěkávala. Za nimi se zjevil rozesmátý Brůna a hulákal: „Uhněte z cesty, trénujeme na celý rok!“ Pan Novák v mžiku zapomněl na kocovinu a s nečekanou hbitostí vyskočil na nejbližší smrk. Jeho žena se snažila schovat za turistický rozcestník, zatímco děti nadšeně tleskaly, protože si myslely, že jde o natáčení nové pohádky.
Smečka nikoho nesežrala – kavkazani byli vychovaní a liška měla v hlavě jen to, jak předběhnout nejstaršího psa, Baryka. Prohnali se kolem skupiny běžkařů, kteří se v úleku svalili do závěje jako kuželky, a u krmelce vyděsili partu myslivců, kteří si zrovna chtěli připít na zdraví lesa. Pohled na smečku psů, kteří vypadají jako grizzlyové, a vedoucí lišku v čele, jim vzal slova z úst.
„Říkám vám, chlapi,“ šeptal později jeden z myslivců v hospodě, „ten vaječňák byl letos nějakej silnej. Viděl jsem vlky velký jako telata, jak závodí s liškou o medaili.“
Když se smečka vrátila k chatě, všichni byli vyřízení, ale šťastní. Brůna se svalil do křesla a psi padli kolem něj jako hromady vyprané vlny. Liška se jim stočila mezi tlapami.
Brůna si spokojeně otevřel pivo a podíval se do kalendáře. Pokud heslo „Jak na Nový rok, tak po celý rok“ skutečně platí, čeká ho dvanáct měsíců absolutního chaosu, děsu v očích turistů a nekonečného běhu lesem. A přesně tak to měl rád.
Brůna zrovna dopíjel pivo, když se u jeho chalupy ozvalo rázné zaklepání. Psi ani nezvedli hlavy, jen nejstarší Baryk líně pootevřel jedno oko. Byl to strážmistr Svoboda, místní policista, který měl na starosti pořádek v revíru. Vypadal, že se právě pokoušel o rekord v běhu do vrchu, a jeho uniforma byla mírně pocuchaná od větví.
„Brůno! Vylez ven!“ křikl Svoboda a snažil se popadnout dech. „Mám na stanici čtyři hlášení o útočných medvědech a jedno svědectví o poblázněné lišce se vzteklinou, co vede smečku vlků!“ Brůna vyšel na zápraží s nevinným výrazem v tváři. „Á, pan strážmistr! Šťastný nový rok přeju. Nechcete kalíšek na zahřátí? Jak se říká: jak na Nový rok...“
„...mě trefí šlak, Brůno!“ skočil mu do řeči policista. „Pan Novák je doteď na tom smrku u Křížku! Odmítá slézt, dokud mu písemně nepotvrdím, že ty tvoje obludy už jsou doma. A běžkaři? Ti nahlásili, že se po lese pohybuje biologická zbraň převlečená za psy.“
Brůna se podíval na pět chlupatých kopců masa, které spokojeně si pochrupovaly na dvoře. „Ale jdi, Svobodo. Vždyť se jen proběhli. A Bystrouška,“ ukázal na lišku, která zrovna Barykovi olizovala ucho, „ta nikoho nenapadla. Ta jen dělala vodiče.“
Svoboda se podíval na lišku, pak na psy a pak zpátky na Brůnu. „Ty máš lišku, co bydlí s kavkazany. To mi nikdo neuvěří. Musím to sepsat.“ Vytáhl blok, ale když se podíval na ty obrovské pesany a představil si, jak ho pronásledují lesem, ruka se mu trochu zachvěla. „Hele, Brůno,“ ztišil hlas Svoboda, „uděláme dohodu. Já do hlášení napíšu, že šlo o optický klam způsobený lomem světla na novoroční jinovatce a zbytkovým alkoholem v krvi svědků. Ale ty mi slíbíš, že zítra...“
„Zítra jdeme znovu,“ usmál se Brůna šibalsky. „Přece nechceš, abychom zbytek roku jen seděli doma, když jsme to tak pěkně načali.“ Policista si povzdechl, schoval blok a mávl rukou. „Víš co? Dej mi ten kalíšek. Jestli tě mám celej rok nahánět po lesích, tak na to musím mít pořádnej základ.“
A tak se stalo, že první lednový večer skončil u Brůny na chalupě celkem v klidu. Strážmistr popíjel režnou, liška mu usnula na botě a kavkazani dál snili svůj sen o nekonečném běhu zasněženou krajinou. V Jizerských horách se zkrátka vědělo, že s Brůnou a jeho smečkou nebude tenhle rok rozhodně nuda.
2025
Představme si noc na okresní silnici kdesi na Vysočině.
Scéna: Interiér vozu, noc
Stará, otlučená Škoda Felicia se kymácí ze strany na stranu po prázdné silnici. Zevnitř se ozývá hlasitý ruský hardbass, konkrétně skladba „Tri Poloski“.
Za
volantem sedí BORIS. Kavkazský ovčák o váze asi 80 kilo. Je tak obrovský, že hlavu má vraženou do stropního polstrování a volant drží oběma předními tlapami, přičemž se snaží zaostřit. Na čumáku má nakřivo nasazené sluneční brýle, i když je půl druhé ráno. Je totálně na šrot.
Na sedadle spolujezdce je ELIŠKA, liška obecná. Je namotaná do bezpečnostního pásu, v jedné tlapce svírá skoro prázdnou lahev vodky „Jelzin“ a nekontrolovatelně škytá.
Eliška: (škyt) „Borisi, ty chlupatá obludo... (škyt) přidej! Tenhle song je... je... boží! Vrrrr!“
Boris (hlubokým, chraplavým hlasem, který zní jako když se startuje traktor): „Drž tlamu, Eliško. Snažím se... snažím se udržet rovinu. Ta cesta se hejbe. Přísahám, že se hejbe.“
Boris prudce trhne volantem doleva, protože se mu zdálo, že vidí na silnici obří veverku. Auto málem skončí v příkopu.
Eliška: „Juchú! To je jízda! Seš lepší řidič než ten jezevec minulej tejden. Ten to napálil do kurníku.“
Náhle se za nimi rozblikají modré majáky. Zvuk sirény prořízne noc.
Boris: „Boha jeho! Fízlové! Do boudy!“
Eliška (zpanikaří a snaží se schovat pod palubní desku, ale zasekne se jí ocas): „A je to v prdeli. Borisi, dělej něco! Sežer techničák! Rychle ho sežer!“
Boris: „Nesežeru techničák, je zalaminovanej! Klid. Zachovej klid. Jsem... jsem profesionál. Vypadám střízlivě?“
Boris se narovná, čímž promáčkne střechu Felicie ještě víc, a nasadí "seriózní výraz", což v jeho podání vypadá, jako by měl mrtvici.
Auto s kvílením brzd zastaví u krajnice.
Scéna: Venku u auta, policejní kontrola
Z policejního auta vystoupí strážmistr NOVÁK. Je unavený, má za sebou dlouhou noční směnu a těší se do postele. Dojde k okénku řidiče Felicie a zaklepe.
Okénko se stahuje dolů bolestivě pomalu a trhavě. Zevnitř se vyvalí oblak pachu, který by porazil vola – směs levného alkoholu, mokrých psích chlupů a něčeho, co voní jako týden stará zdechlina bažanta.
Strážmistr Novák (zakasle a snaží se nedýchat nosem): „Dobrý večer, pane řidiči, silniční kontrola. Předložte mi prosím doklady od vozidla a váš řidičský...“
Novák se zarazí uprostřed věty. Rozsvítí baterku a posvítí dovnitř.
Zírá na něj obrovská, huňatá hlava kavkazského ovčáka ve slunečních brýlích. Pes se snaží usmát, což odhalí tesáky schopné překousnout pneumatiku.
Boris: „Vrrraf. D-dobrý večer, p-pane orgáne.“ (Pokusí se zasalutovat tlapou, ale místo toho si srazí brýle z nosu). „J-j-jaký je problém? Jeli jsme... jeli jsme podle předpisů. Všechno v cajku, haf.“
Strážmistr Novák nevěřícně zamrká. Podívá se na spolujezdce. Zpod palubní desky vykukuje rezavý čumák a dvě skelné liščí oči.
Eliška (vykoukne nahoru a opile zamrká): „Jé, pěknej uniforma. Nemáš cigáro, fešáku? (škyt) My jsme jenom... jeli z tahu. Boris je skvělej řidič, fakt. Jenom trochu... líná.“
Novák pomalu skloní baterku. Promne si oči. Znovu se podívá. Pes za volantem tam pořád je.
Strážmistr Novák: „Já se asi zbláznil. Řekněte mi, že se mi to zdá. Vy jste... pes.“
Boris (uraženě zavrčí): „To je diskriminace! Jsem kavkazský ovčák, s rodokmenem! Mám právo řídit... asi. Kde je ten papír... Eliško, kde je ten papír, co jsme ukradli tomu myslivcovi?!“
Eliška: „Myslím, žes ho poblil na tý benzínce.“
Strážmistr Novák (zhluboka se nadechne, ignoruje absurditu situace a přejde do autopilota): „Pane... řidiči. Vyzývám vás k provedení dechové zkoušky. Cítím z vás alkohol.“
Novák podá Borisovi dýchací přístroj.
Boris: „To je hračka? Kousací?“
Strážmistr Novák: „Ne! Fouknout! Hluboký nádech a plynule foukat, dokud neřeknu dost.“
Boris vezme náustek do obrovské tlamy. Ozve se zvuk, jako když se vypouští pneumatika traktoru, proložený vrčením a slintáním. Přístroj zapípá.
Novák se podívá na displej. Oči se mu rozšíří.
Strážmistr Novák: „Čtyři celé osm promile?! Vždyť byste měl být mrtvý! I na psa je to smrtelná dávka!“
Boris (pokrčí rameny, což rozhoupe celé auto): „Ruská výchova. A měli jsme... dobrý základ. Špekové knedlíky.“
Eliška: „A tu zdechlinu u silnice! Ta byla uleželá!“
Strážmistr Novák už toho má dost. Vytáhne vysílačku.
Strážmistr Novák: „Dispečink, tady Novák. Potřebuji posilu na kilometr 42. Mám tu... mám tu opilého řidiče.“
Dispečink (z vysílačky): „Rozumím. Je agresivní?“
Strážmistr Novák: „Ne, je... je chlupatý. A štěká. A jeho spolujezdkyně je liška, která po mně chce cigarety.“
Dispečink: „Nováku? Vy jste zase pil ve službě?“
V tu chvíli Borisovi dojde trpělivost.
Boris: „Seru na to. Eliško, drž se!“
Boris dupne tlapou na plyn. Felicia sebou škubne, motor zařve, auto poskočí dopředu, málem přejede Novákovi nohu a vystřelí do tmy.
Eliška (vyje z okýnka): „Chyť mě, jestli to dokážeš, fízleeee! Juchúúú!“
Novák stojí osamoceně na silnici v oblaku výfukových plynů a dívá se za mizejícími červenými světly, ze kterých se ozývá vzdalující se štěkot a hardbass.
Pomalu zvedne vysílačku k ústům.
Strážmistr Novák: „Dispečink... zrušte tu posilu. Já... já jdu domů. Zítra podávám výpověď.“
2025
Jak pan Karel prodával štěňata
Panu Karlovi, chovateli kavkazských pasteveckých psů, právě zazvonil telefon. Už po desáté za tento týden. Karel ví, že jeho štěňata jsou roztomilé chlupaté koule, ale také ví, že z nich vyrostou obrovští terminátoři s vlastní hlavou. Tady je záznam tří typických hovorů:
Zájemce č. 1: Pan "Hledám dárkový předmět"
Telefon: „Dobrý den, viděl jsem inzerát na ty medvídky. Dcera má osmý narozeniny a miluje plyšáky. Kolik stojí ten nejsvětlejší?“
Karel: „Dobrý den. No, ten plyšák bude mít v dospělosti sílu stisku jako hydraulické nůžky. Máte zkušenosti s pastevci?“
Zájemce: „Ale prosím vás, my měli jorkšíra! A tohle je tak chlupatý, to bude určitě mazel.“
Karel: „Pane, kavkazák není mazel. Je to samostatně uvažující jednotka, která v noci hlídá teritorium. Pokud k vám přijde na zahradu pošťačka, tak ji neuvítá vrtěním ocasu, ale pravděpodobně ji přinutí k přehodnocení její životní dráhy... ze stromu.“
Zájemce: „Takže... na tu oslavu s deseti dětmi to není dobrý nápad?“
Karel: „Jen pokud chcete, aby ta oslava byla poslední věcí, kterou vaši sousedé uvidí. Zkuste raději v hračkářství sekci Lego.“
Zájemce č. 2: Paní "Chci jen doplněk k k vile."
Zájemce: „Dobrý den, stavíme moderní vilu v satelitu a potřebujeme něco reprezentativního za plot. Máme tam ten nízký, designový, asi metr dvacet vysoký...“
Karel: „Metr dvacet? To ten pes přeskočí při ranním protahování. Kavkazák potřebuje pevný plot, nejlépe s podezdívkou a ostnatým drátem nahoře.“
Zájemce: „Ale to by nám zkazilo estetiku! My chceme, aby vypadal hezky na Instagramu. Budeme štěňátku dávat mašličky.“
Karel: „Paní, pokud mu dáte mašli, tak se na vás pravděpodobně podívá s takovým opovržením, že se raději sama zamknete v koupelně. Je to ostrý pracovní pes. Pokud k vám někdo strčí ruku přes ten váš designový plot, tak ji už pravděpodobně nikdy neuvidí v celku.“
Zájemce: „Oni jsou agresivní?“
Karel: „Nejsou agresivní. Jsou efektivní. Pro ně je každý, kdo není rodina, cíl. Chcete psa, nebo zatykač?“
Zájemce č. 3: Pan "Horal z Beskyd"
Zájemce: „Dobrý den, chci psa na hlídání ovcí v Beskydech. Máme tam problém s vlky a toulavými psy. Jsem pořád venku, v noci spím v maringotce.“
Karel (Konečně pookřeje): „No sláva! Takže hledáte parťáka, co se nebojí konfrontace a zvládne být 24/7 venku v mrazu?“
Zájemce: „Přesně. Chci někoho, kdo mě nesežere, když mu sáhnu do misky, ale sežere kohokoliv, kdo mi sáhne na ovce.“
Karel: „Výborně. Ale varuju vás, když ten pes řekne, že se někam nejde, tak se tam prostě nejde. Máte autoritu?“
Zájemce: „Mám 110 kilo a křičím tak, že padá listí ze stromů.“
Karel: „Dobře. Přijeďte se podívat. Ale vezměte si s sebou starý kabát. Štěňata si ráda hrají na lov na medvěda a vaše lýtka jsou ideální cíl.“
Ponaučení Karla pro zájemce:
Kavkazský pes není pes. Je to životní styl, ochranka a svérázný filozof v jednom kožichu. Pokud nejste připraveni na to, že váš pes bude mít na věci jiný názor než vy, pořiďte si raději morče. To vás aspoň nepovalí, když uvidí veverku.
Pan Karel pozval na prohlídku onoho rázného horala z Beskyd (zájemce č. 3), ale k jeho překvapení se u brány objevil i pan „Dárkový předmět“ (zájemce č. 1), který se rozhodl, že Karel určitě jen přeháněl, a že dceruška toho medvídka prostě musí mít.
Před vysokou, dvojitou branou z poctivého železa stojí pan Novák (horal) a pan Sladký (tatínek s dárkem). Zpoza plotu se ozve zvuk, který připomíná startování náklaďáku v mrazu. Nízké, vibrující zavrčení, ze kterého tuhne krev v žilách.
Pan Sladký: „Slyšel jste to? To mají sousedi puštěnou cirkulárku?“
Pan Novák: „To nebyla pila, příteli. To někdo právě přepočítal vaše kosti.“
V tu chvíli se u mříží objeví Grom. Otec štěňat. Je to hora plavorezavé srsti, která má místo hlavy chlupatý balvan a oči barvy starého jantaru, ve kterých se zračí absolutní nedostatek smyslu pro humor.
Karel vychází z domu: „Stůjte v klidu! Hlavně nešermujte rukama. Grome, klid, jsou to jen... návštěvníci. Zatím.“ Grom neštěká. Jen tam stojí, svaly pod srstí napnuté jako struny, a upřeně sleduje pana Sladkého, kterému právě v kapse zazvonil mobil s melodií z Ledového království.
Pan Sladký (třesoucím se hlasem): „On... on je nějaký velký, že? V tom inzerátu ta fotka u štěněte vypadala menší.“ Karel: „Štěně má osmnáct kilo, Grom má sedmdesát. Grome, sedni!“ Grom si sedne. Pomalu. Ne proto, že musí, ale proto, že se rozhodl Karlovi udělat radost. Země pod ním skoro zaduní.
Karel: „Tak co, pane Sladký? Chcete si ho pohladit? Má rád lidi, kteří voní po strachu, připomíná mu to lov na divočáky.“ Pan Sladký couvá k autu: „Víte... já si uvědomil, že dcera vlastně chtěla... chtěla akvárium. Rybičky. Rybičky nevrčí. Rybičky vás nesežerou, když jim sáhnete na hračku.“ Karel: „Moudrá volba. Jen pozor na piraně, ty jsou proti Gromovi pořád ještě amatérky.“
Pan Sladký naskočí do auta a odjíždí dřív, než stačí Karel zavřít bránu. Na místě zůstává pan Novák z Beskyd. Ten přistoupí k plotu, sundá si klobouk a podívá se Gromovi přímo do očí.
Pan Novák: „Teda, ty jsi pěknej kus hovada. Přesně takovýho potřebuju. Máš rád ovčí sýr?“ Grom jednou krátce a hluboce bafne, což v překladu znamená: „Pokud je ho hodně, můžeme o tom diskutovat.“
Karel zvesela: „Vidíte to? Normálně se usmál. Pojďte dál, pane Nováku. Štěňata jsou na dvoře. Právě se pokoušejí rozmontovat starou škodovku, tak je musíme zastavit, než se dostanou k motoru.“
Pan Novák: „Beru tohle. Jestli jsou po tátovi, tak u mě v Beskydech neprojde ani myš, aniž by se mu nemusela nahlásit.“ Karel spokojeně pokýval hlavou. Věděl, že tohle štěně nepůjde na Instagram, ale do opravdové služby.
A Grom? Ten se naposledy podíval za mizejícím autem pana Sladkého a pak se šel s aristokratickým klidem vyčůrat na Karlovu nejdražší tuji. Být kavkazákem totiž znamená, že vám patří svět – nebo aspoň všechno, na co dočůráte.
2025
Jak se blížil poslední den v roce, klid se začal vytrácet. V údolí už občas bouchla první petarda. Kavkazani, ač jsou to neohrožení obránci, nemají rádi hluk, který nedává smysl.
Na Silvestrovské dopoledne přišla liška naposledy v tomto roce. Boran ji uvítal krátkým zavrtěním ocasu. Všichni tři společně sledovali západ slunce. Liška jako by věděla, že se blíží noc plná hluku, do které se psi nebudou chtít zapojit.
Když
padla tma a první rachejtle osvětlily oblohu, liška zmizela hluboko v bezpečí své nory pod kořeny starého smrku. Boran a Sira se uchýlili do své zateplené boudy, kde se k sobě přitiskli. Věděli ale, že až se ráno probudí do nového roku a hluk utichne, jejich zrzavá kamarádka se zase objeví u plotu, připravená na další společné dobrodružství v bílých horách.
2025
Neobvyklé přátelství
Tento příběh se odehrává v zasněžených horách, v čase, kdy se dny krátí a noc přebírá vládu nad horami. Je to období mezi dárky pod stromečkem a prvními rachejtlemi nového roku – čas klidu, mrazu a nečekaných přátelství.
Na samotě u lesa žili dva kavkazští pastevečtí psi, obrovský Boran a jeho moudrá družka Sira. Vypadali jako dva huňaté balvany, které někdo zapomněl na zasněženém dvoře. Štědrý den už byl za nimi – dostali každý pořádnou flákotu masa a teď spokojeně trávili, zatímco jejich páni uvnitř chalupy popíjeli čaj. Zatímco lidé odpočívali, v lese za plotem se pohnul stín. Byla to liška Bystrouška, jejíž kožich zářil v měsíčním světle jako vyhasínající uhlík. V zimě je v lese málo jídla a vůně vánočních dobrot ji přitáhla až k plotu. Boran zvedl svou masivní hlavu. Cítil ji. Jindy by jeho hluboký štěkot roztřásl okenní tabulky, ale dnes bylo něco jinak. Možná to bylo to vánoční kouzlo, nebo prostě jen plný žaludek. Boran jen líně vyfoukl obláček páry z nozder. Sira pootevřela jedno oko a pozorovala lišku, která se opatrně přiblížila k plotu. Liška se zastavila. Viděla ty dva obry, kteří by ji jedním stisknutím čelistí dokázali zlomit, ale cítila z nich klid. Sira tlapou odhrnula kousek své večeře, kterou si schovala „na horší časy“ – velkou morkovou kost se zbytky masa, a prostrčila ji plotem.
Dny mezi svátky utíkaly v podivuhodné harmonii. Každé odpoledne, když se začalo stmívat, se liška vracela. Liška s neuvěřitelnou mrštností kličkovala kolem plotu a psi, ač jsou to obři, se snažili udržet tempo. Vypadalo to jako tanec dvou medvědů a jednoho plamínku. Často se stávalo, že Boran a Sira leželi na jedné straně plotu a liška se schoulila do klubíčka na té druhé, jen pár desítek centimetrů od nich. Společně naslouchali praskání mrazu v okolních stromech. Lidé si všimli, že psi jsou neobvykle tiší, a tak jim přilepšovali zbytky cukroví a masa. Psi se o tyto dary (samozřejmě tajně) dělili se svou zrzavou návštěvnicí.
V horách platí zákon přežití, ale o Vánocích se i ten největší hlídač může stát nejlepším hostitelem.
2025
V srdci zasněžených hor, tam, kde mráz kreslí na okna a měsíc svítí jasněji než jinde, žil velký kavkazský pes jménem Bax. Bax byl strážce zimního lesa a hrdý otec osmi neposedných štěňat.
Právě na Štědrý večer se Bax rozhodl pro tradiční rodinnou fotografii. Štěňata, čerstvě vykoupaná v prachovém sněhu, dostala červené vánoční čepičky. Srovnat je do řady byl úkol hodný hrdiny, ale nakonec se to podařilo. Štěňata seděla jako přibitá, očka jim svítila očekáváním a na nosíky je studil mráz. Když už se zdálo, že je vše připraveno, ozvalo se tiché křupnutí sněhu. Zpoza osvětleného smrku se vyhoupl huňatý zrzavý ocas. Byla to liška jménem Jiskra. V lese se o ní vědělo, že je samotářka, ale v tuhle magickou noc nikdo nechtěl být sám. Bax, místo aby začal štěkat, jen moudře pokýval hlavou a udělal Jiskře místo v řadě. Jiskra se nesměle usadila mezi dvě štěňata, která ji okamžitě přijala za svou. I když neměla čepičku, její ohnivý kožich zářil v měsíčním světle jako ta nejkrásnější vánoční ozdoba.
V tu chvíli se zastavil čas. Hory v pozadí ztichly, dárky ve sněhu čekaly na rozbalení a nad nimi bděl velký kulatý měsíc. Nebyla to jen fotka rodiny – byl to důkaz, že o Vánocích je v srdci dost místa pro každého, i pro tuláka z hlubokého lesa.
2025
Štědrý večer roku 2025 na Liškárně (Jak ho viděla AI. Vše tak bylo, jen liška chyběla.)
Dům na samotě u lesa působil v temné prosincové noci jako nedobytná pevnost. Nebyl to žádný starý barák, ale moderní, bytelné stavení, které budilo respekt. Venku letos nepadal sníh; zmrzlá tráva křupala a holé větve stromů se černaly proti noční obloze.
V rohu prostorného obývacího pokoje tiše bzučel server a na stěně visel monitor rozdělený na několik sekcí. Kamery zabíraly celý pozemek. Na jedné z nich se mihl obrovský stín. Byla to smečka kavkazských ovčáků, která neúnavně patrolovala kolem plotu. Jejich huňaté kožichy je chránily před zimou a jejich hluboký štěkot občas prořízl ticho noci, aby lesní zvěři připomněl, kdo je tady pánem. Uvnitř však vládlo teplo a klid. Karel seděl v křesle a jedním okem sledoval monitory, zatímco druhým kontroloval Zrzku. Domácí liška právě seskočila z pohovky a kradla se k vánočnímu stromečku, kde ji lákaly lesklé řetězy. U krbu ležel Bor – jediný pes, který měl to privilegium trávit Štědrý večer uvnitř s rodinou, zatímco jeho bratři hlídali venku.
„Už je tady,“ prohodil Karel, když na monitoru uviděl známá světla auta blížící se k bráně. Psi venku se srotili u vjezdu, ale jakmile poznali zvuk motoru a pach, jejich hrozivé vrčení se změnilo v očekávání. Kája vystoupil z auta do mrazivého večera, poplácal nejbližšího huňáče po masivní hlavě a zamířil ke vchodu.
„Čau naši! Tak jsem to stihnul,“ zavolal Kája, když za sebou zavřel těžké bezpečnostní dveře a zul si boty. „Ahoj Kájo!“ Eva vykoukla z kuchyně s úsměvem. „Načasování máš perfektní, zrovna to nesu na stůl.“ Zasedli k večeři. Vůně smažených řízků a bramborového salátu okamžitě přebila chlad, který Kája přinesl zvenku. Bor se zavrtěl pod stolem a Zrzka vyskočila na volnou židli, odkud pozorovala dění svýma bystrýma očima.
Karel pozvedl sklenku. „Tak, rodino. Nejdřív to nejdůležitější. Evi, všechno nejlepší k svátku. Jsi náš generál i naše srdce,“ řekl a podal jí dárek. Kája se přidal s gratulací a Eva, ačkoliv to slyšela každý rok, se znovu dojatě usmála.
Večeře proběhla v naprosté pohodě. Bylo fajn být spolu, v bezpečí, daleko od ruchu města. Když dojedli, Karel vstal: „Dojdu dát klukům ven výslužku.“ Vzal velkou mísu s masem a vyšel na chvíli do tmy, zatímco Eva s Kájou a zvířaty přešli ke stromečku. Rozbalování dárků bylo klidné a radostné. Žádný shon, jen šustění papíru a spokojené oddechování Bora, který dostal novou pískací hračku (kterou mu Zrzka okamžitě začala závidět). Kája dostal vybavení do bytu, Karel technickou vychytávku k systému kamer a Eva svou oblíbenou kosmetiku.
Zbytek večera už jen seděli v obýváku. Na monitorech občas problikla silueta psa střežícího jejich klid, venku panoval mrazivý klid bez jediné vločky a uvnitř bylo všechno tak, jak má být. Rodina byla pohromadě, liška spala stočená do klubíčka a všichni věděli, že tady, na samotě u lesa, je svět naprosto v pořádku.
2025
Pracovním psů kavkazským... Měsíce míjejí, léta ubíhají.
Vzešel si z lůna hor. Býval si hrdým tvorem, mocným predátorem, svobodným ochráncem stád před nenasytnými šelmami a veškerými zlosyny. Lidé Tě zušlechtili do podoby nekompromisního, tvrdého strážce a ochranitele všeho, co vydobyli. Jako takový jsi byl pln silné, nezdolné vůle, nenávisti ke všemu zlu.
Dnes Tě nutí do bezduchého pohybu v kruzích výstav, k ležení u gauče a na něm, nutí Tě mluvit slovy mazlíčků, k odmítání Tebe samého.
Zmuž se! Vytrvej, nepolevuj! Vyčkej času, kdy budou Tvoje původní vlastnosti znovu opěvovány, opět budou váženy. Ceněn bude Tvůj silný chrup, Tvá chrabrost, neochvějná věrnost, vždy ochotné podání ochranitelské tlapy slabým.
Sláva a čest kavkazským psům pracovním!
2024
video 766
Dnes slaví Vulkaan a jeho sestra Vedettka své třetí narozeniny. Přeji jim pevné zdraví a mnoho sportovních úspěchů.
MsA. cMs. Vedette Lištička (CCOC) je těsně před splněním podmínek pro získání vrcholného pracovního titulu Master of Performance CCOC, který dosud žádná fena nezískala. Je velmi šikovná a má skvělé majitele.
Vulkaan s Vedettkou jsou potomky pracovních psů velmi ostrých povah. V jejich rodokmenu figuruje např. TBP. TBE. Bátorfia-Örzö Grisa, TBP. TBE. Evdokim iz Russkoj Provincii, TBP. MsE. JCh. Yaromir Solnechny iz Imperii Anny, TBP. Cesare z Brosikova, TBP. I´am Liška Lištička.
Vulkaana jsem si přivezla v lednu. Bylo hodně sněhu a docela chladno. Měla jsem pro něj na spaní připravený kotec s krásnou boudou, vystlanou dřevitou vlnou. Ovšem Vulkaanovi byla bouda ukradená a považoval ji za něco zbytečného. Později z ní zbyly jen třísky. :-) Takže jsem si toho malého broučka nastěhovala domů, kde již bydlela třináctiletá Sanynka. Vulkaan mě totálně ignoroval a spíš si zkoušel dovolovat, než aby se mnou kamarádil. Ve dne spal, v noci se Sany dělali neskutečný bordel. Než jsem si Vulkaana přivezla, Eva mi říkala, že je to velmi vážný a přísný pes, že se nebude chtít se mnou hned tak mazlit. No, a měla pravdu, ostatně jako vždy.
Trvalo mi docela dlouho, než jsme si s Vulkaanem k sobě našli cestu. Nebylo to vždy jednoduché. Naše první procházky dopadly ve výsledku na výbornou, oba jsme se vždy vrátili domů. :-) Vulkaan s úsměvem na rtech a já lehce potlučená, s natrženým meniskem, několika modřinami, i nějaká ta jizvička se dodnes najde. Dnes zvládáme chodit na procházky společně i se Zorinkou. Jen pro představu: Zora váží přes 50 kg, Vulkaan kolem 70 kg, já 0 kg. :-) Dnes se vracíme z procházek s úsměvem na rtech všichni tři, já bez jakýchkoliv odřenin a šrámů. Nebyla to však snadná cesta. Vulkaan je velmi ostražitý a ostrý pes, hlídá si mě na každém kroku.
Při volbě chovatelské stanice jsem měla štěstí. Chovatelská stanice Lištička (CCOC) má vůbec ty nejlepší psy s pracovními povahami, ovšem každý pes je originál! Já chtěla přesně takového psa s povahou jako má Vulkaan. Jeho neoblbnete, ten pes mě má načtenou a zná mě snad lépe než se znám já sama. Co mě ale velmi potěšilo, když mi náš veterinář, který zná Vulkaana od miminka, řekl: "Važte si toho, že máte takového psa, který má ještě původní přírodní a velmi přirozené vlastnosti, takové psy dnes už nenajdete." A já ho našla. U Evy, která je pro mě tou nejpovolanější osobou v chovu a výcviku pracovních kavkazanů.
Lenka Čápová, 2021
MultiMs. Vulkaan Lištička (CCOC) dnes slaví své druhé narozeniny. Přeji mu pevné zdraví a hodně zábavy v životě. A to myslím, že ani doteď se u nás nenudil.
Vulkaan je kavkazský pastevecký pes pracovního typu. Když jsem hledala psa na hlídání, chtěla jsem psa, který by byl schopný za mě a mou rodinu položit i svůj vlastní život, tak ošklivá já jsem. :-) Ovšem to jsem netušila, že si domů přivedu psa, který mi změní moje kynologické myšlení natolik, že si budu připadat jako úplné tele. :-) (Než jsem si pořídila Vulkaana, myslela jsem si, že o psech vím téměř vše.)
Vulkaan byl u nás asi týden a už na mě zkoušel typické kavkazí chování, zkoušel co se dá, a já si v tu chvíli říkala „a do prdele“ :-), co s ním budu dělat?! Volala jsem celá zhroucená paní chovatelce, že její odchovanec nás chce všechny převychovat, a to již v jeho třech měsících. Ještě než jsem si ho přivezla domů, byla jsem několikrát upozorněna, že Vulkaan je komplikovaný pes, který potřebuje citlivý, stručný a hlavně nedrsný přístup. Já jsem citlivá, myslím, že hodně. Naše společná procházka s Vulkaanem trvala asi 15 minut. Vyšli jsme za dům, potkali jsme zajíce, a já zorala skoro celé pole! Psovi jsem nic neřekla, ale brečela jsem jak malé dítě. Když mě viděl manžel, zeptal se: „Co to bylo? Zajíc nebo srna?“
Czech Caucasian Ovcharka Club K9 mi změnil život. Hlavně lidé, kteří ten klub tvoří. Nikdy by mě nenapadlo, že JÁ budu mít kavkazana, natož pracovního typu. Právě díky členům tohoto klubu a mojí citlivosti jsme to s Vulkaanem zvládli. A troufám si říct, že spolu tvoříme relativně vyrovnaný pár, Vulkaan a já. Moje veliké poděkování patří panu Zbyňku Lhotákovi, paní Petře Lhotákové a především paní Evě Červené, majitelce chovatelské stanice Lištička (CCOC), ze které Vulkaan pochází. Bez nich bych byla „v háji“.
Stručně: poslední návštěva na veterině s Vulkaanem. :-) Přišli jsme do čekárny, paráda, nikdo tam není, tak je Vulkaan v klidu. Po pěti minutách je to ale „v hajzlu“. Přišel chlap s ďábelským jorkem (na stříhání). Bylo mi ho líto. Jorka, ne chlapa. Také nesnáším stříhání. :-) Chlap odešel, tak super, zase sami. Život je ale nevyzpytatelný. Nahrnulo se tam několik hlučných páníčků s docela fajn pejsky. Říkala jsem si „pohoda, to dáme“, ale v tu samou chvíli jsme z venku uslyšeli mňoukat kočku. No to je průser! (Vulkaan totiž kočky nesnáší.) Vešla paní s přepravkou, v níž byla ukrytá mňoukající kočka, a doprovázel ji pes v zimní bundě, ozdobené kožíškem. Pro Vulkaana to byl neuvěřitelný zážitek! Poprvé viděl psa v bundě, a on dokonce mňouká.
A to jen zlomek ze života s Vulkaanem. Příští měsíc má narozeniny Zora, to se teprve pobavíme. :-)
Narozeniny slaví i Vulkaanova sestra MsA.cMs Vedette Lištička (CCOC), přejeme jí pevné zdraví a mnoho sportovních úspěchů.
Lenka Čápová, 2020
5. Velký Liščí den (23.3.2013) aneb udílení Fox Awards 2013
Řečeno slovy klasika: „Žádám opakování ceremoniálu!“
A protože je jasné, že až do příštího Liščího dne se na jednom místě jenom těžko sejde dvaadvacet kavkazáků a ještě o deset víc jejich páníčků, musí nutně dojít k opakování ceremoniálu v jejich nepřítomnosti.
Nebojte, poháry za vítězství se vracet nebudou! Kdo vyhrál, vítězství si bezpochyby zasloužil a trofej může hrdě vystavit. Opakování slavnostního ceremoniálu se týká pouze doplnění ocenění, protože organizátoři měli oči jenom pro chlebíčky a spousta výkonů jim přímo na místě unikla. Na základě protestu některých účastníků byl k nápravě využit videorozhodčí, elektronická tužka i jestřábí oko.
Na Dobříši jsme se sice potkali v průběhu čtvrtého jarního dne, ale kdo nezvolil vrstvení oblečení stylem termotriko, termomikina, mikina, bunda, mohl mít v panujících minusových teplotách problém s dostáním se do tempa. O rozehřátí se sice kromě čaje s rumem postaraly už malé Lištičky, které se ve složení Norbert (alias Nero), Maršál, Lupin a Grácie proháněly zleva doprava, zprava doleva a pak zase zpátky, ale lezavo bylo, ne, že ne. Jestřábí oko v tomto případě odhalilo, že Grácie si počínala jako skutečná dáma a mladším drzounům uštědřovala jednu výchovnou lekci za druhou. Dostali, co se do nich vešlo, a někteří z nich (Maršál) ještě víc.
Po nástupu zbytku liščí smečky a jejích hostů se o něco oteplilo, především díky kadenci soutěží, kdy jeden vrcholový výkon stíhal druhý. Hodnocení exteriéru, handlingy, povahové soutěže a především speciality Lištiček – „Nejhbitější Lištička“, kdy (ač nezvítězil) čaroval Kavkaz, který bravurně překonával překážky do té doby pro kavkazáka považované za nepřekonatelné a „Ukaž, co umíš“. Vzhledem k teplotě se tentokrát páníčci ani příliš nevymlouvali na hnutá záda, bolavá kolena a celkově fyzickou nezpůsobilost a především soutěže „Nejhbitější Lištička“ se zúčastnili v hojném počtu. Při běhu se psem byla nejdůležitější zvolená taktika, většina vsadila na čtyři zabírající tlapy a nechala se táhnout. Obecně platilo, že psi v cíli znechuceně kroutili palicemi a špitali si vzdorně o tom, kolik vteřin díky tomu nemehlu na druhém konci šňůry ztratili. Velký dík za tuto soutěž patří liščí guru Evě Červené, která se obětavě chopila časomíry, takže se, kromě toho, že s časy švindlovala, opět nemohla aktivně zúčastnit.
Co se týče počtu ocenění, stali se nejúspěšnějšími Norbert Lištička (nejlepší štěně, handling své kategorie a Nej sympaťák), Frol Pes do kapsy (nejlepší junior, handling své kategorie a super povaha 2. stupně) a Regent Lištička (nej pes, handling své kategorie a k tomu BOB). Celkem se vyhlásilo 15 vítězů, jejich jména již buď znáte, nebo je snadno najdete na webových stránkách Lištiček. Pojďme raději rovnou k nutnému opakování ceremoniálu, nebo lépe řečeno k jeho doplnění.
Fox Awards 2013
Cena Terence Hilla, aneb Šťastný Luke
Zpočátku nesmělý, v závěru nekompromisní střelec, který zlikviduje všechno, co se pohybuje v jeho blízkosti. K tomu pochopitelně dech beroucí suverénní úsměv a houf nově získaných fanynek.
Vítězem se stává... Norbert Lištička! Sympaťák dne si počínal hodně odvážně, přestože měl start před tolikerým obecenstvem vlažnější. Do správné provozní teploty však čtyřměsíčního hrdinu dostal hned první dvounožec, který se rozhodl, že mrkne, zdali má sestouplé kulky. Nemrknul...
Cena Roberta Rosenberga, aneb do 18 let nevhodné
Bezkonkurenčně nejlepším plemeníkem dne se stala Grácie Lištička. S velkou chutí a láskou se vrhala především na Forta Lištičku a Kavkaze Lištičku. Zepředu, zezadu, bylo jí to jedno. Velká gratulace majitelům k liberálně pojaté výchově. Varování: Pokud se budou podobné excesy opakovat, bude nutné z příštích Lištiček vyloučit štěňata.
Cena Alexandra Dumase, aneb Muž se železnou maskou
Fort Lištička dokázal „popocházet“ po cvičáku, aniž si jednou jedinkrát sundal protivný košík. Páníček se poučil – kde selhávají brutální metody, přišel čas na výcvikovou metodiku obecně známou pod termínem „piškotky“. Prosba na výrobce piškotů: Mohli byste, prosím, upravit tvar tak, aby se lépe protáhl škvírou v košíku? Děkuji.
Cena Humphreyho Bogarta, aneb Casablanca
Kdo neviděl něžný výraz v očích Regenta Lištičky ve chvílích, kdy láskyplně mrkal na paničku, neuvěří. Jako pravý gentleman metal blesky na každého konkurenta, který se ocitl v jejich blízkosti, ale stačilo něžné slůvko a zlostný výraz okamžitě zjihl. Takhle vypadá skutečná kynologická romantika.
Cena Jeana-Paula Belmonda, aneb Profesionál
Z Jardy (v rodokmenu se píše Black and White Lištička) se stává těžká váha. Vítězství v super povaze 4. stupně a vyhlášení nejlepším pracovním psem dne by mělo mluvit za vše. Jarda kouše hodně, Jarda kouše dlouho, Jarda kouše rád. Figurant Roman by však měl zvážit, jestli by neměl svůj tradiční výkřik „Já už nemůžu, sundejte ho ze mě“, raději obměnit. Až jednou nebude opravdu moci, bude Jardův páneček opět v klidu přihlížet s cigárem v koutku a usmívat se.
Cena Charlieho Sheena, aneb Mladé pušky
Měsíc před svými prvními narozeninami opanoval Frol Pes do kapsy snad všechno, co mohl – exteriér, handling i super povahu 2. stupně. Buďte si jistí, že tenhle pes do kapsy nepatří. Je to fešák a přitom se nespoléhá jenom na svojí hezkou tvářičku. Což by opět nejlépe ze všech potvrdil zmiňovaný a figurující Roman.
Cena Jana Hřebejka, aneb Pelíšky
Tak krásný pelíšek jako Lupin Lištička neměl s sebou nikdo jiný! A že si ho uměl před dalšími dotěrnými nenechavci z říše kavkazího potěru setsakramentsky uchránit. Navíc další názorný důkaz toho, jak může mít kavkazáček srdce i oči jenom pro paničku.
Na koho se nedostalo, dostane se příště. Opět se uvidíme 27. dubna!
Martin Záruba, 2013
4. Velký Liščí den (17.3.2012)
Tak kde začít? Když už jsem nechal uvrtat do sepsání reportáže z březnového Velkého liščího dne, nezbude, než se s tím chlapsky popasovat. Proto slibuji, že půjde o reportáž originální, exkluzivní a patřičně kontroverzní. A začnu hned omluvou za prodlení.
V rámci originality jsem se chystal promlouvat očima našeho nezvedence Forta Lištičky, který shodou zvláštních okolností získal pohár za NEJ štěně a NEJ sympaťáka. Nebojte, nezpychl. Sotva po návratu z Žižic vyskočil z auta a zakousl se do tety Tosky Lištičky, dostal nakládačku šampion nešampion. Takže zpátky „z lustru na zem“ a znovu tvrdá práce, minimálně na tom vodítku by se mohl naučit. Každopádně posílá svému věrnému fanklubu pozdrav z Kozích Hor a slibuje, že žádné trofeje ho nezmění. Páneček s paničkou sice trochu doufali, že by mohly, ale jak prohlásila Eva Červená: „Oni ti se zatočenýma ocáskama jsou vždycky největší magoři... Jé, já vám to neřekla? Ale to nevadí, však vy ho zvládnete.“
Nebojte, očima Forta Lištičky promlouvat nebudu. Už jenom proto, že jeho skoro šestnáctitýdenní mozeček zatím funguje na principu: žrádlo, kousnout, víc žrádla, ještě víc žrádla, kousnout, kousnout, podrbat, kousnout, žrádlo – bylo by to tedy příliš jednotvárné. Při pročítání předchozích reportů ze Žižic jsem navíc zjistil, že můj skvělý nápad mělo přede mnou už asi tak sto padesát lidí.
Nebudu se rozplývat ani nad řízky s domácím bramborovým salátem, byť to měl být hlavní motiv. Ano, při pročítání předchozích reportů jsem zjistil, že můj skvělý nápad mělo přede mnou už sto čtyřicet devět lidí (na toho sto padesátého evidentně buď nevyzbylo, nebo šlo o nenapravitelného vegetariána). Hlavně by to bylo i nespravedlivé, protože jsem se na vlastní chutě přesvědčil o tom, že v Žižicích mají neméně skvělé klobásy.
Budu k vám tedy promlouvat očima člověka, který v podstatě vůbec neví, o co jde. A zkusím se zabývat pejsky, kteří mi svou krásou a naturelem zvedají tepovku, ale kterým v podstatě vůbec nerozumím. Doufám, že je to dostatečné alibi.
Žižice, 17. března 2012. To jsou základní data 4. Velkého Liščího dne. Pro ty, kteří mají problémy s kalendářem, byl to ten víkend, kdy zaútočilo jaro, takže v Žižicích bylo naprosté azuro, kavkazáci u úvazů plazili jazyky a vzpomínali na minusové teploty. Jejich páníčci postupně odkládali bundy a mikiny, v závěru končili jen s krátkým rukávem (jednou z výjimek byl figurant Roman Šonský a buďte si jistí, že pobyt v ringové vestě mu při obranách nikdo nepřál).
Jako obvykle se sešly Lištičky i jejich odchovy, celý den pak měla pod palcem „Liščí guru“ Eva Červená a program byl opravdu nabitý – handling, soutěže o NEJ v jednotlivých kategoriích, nácvik obrany, povahové soutěže. Začínalo se chvíli po jedenácté, končilo po šesté...
Hned na samém začátku dostal pohár Winner Lištička za své už čtvrté vítězství v celoroční pracovní soutěži. Eva Červená v hecu poprosila majitele, aby dali s Winnerem šanci příště taky někomu jinému, jenže Winner to vzal bohužel doslova – zatrucoval si a zbytek dne prostávkoval.
V handlingu postupně vítězili (vlastně vítězilY, protože šlo o ženský, kluci asi nemají na přehlídky buňky) Energy Lištička (štěňata), Adora z Javorového ranče (junioři) a Top Lištička (open). Mezi štěňaty se střetávali jen Fort s Energy, ale jinak byla konkurence prvotřídní. Po handlingu přišla soutěž NEJ. Mezi štěňaty to vyšlo na Forta, nejhezčím juniorem se stal Black and White, Nej fenou se stala Top a Nej psem Kavkaz. Tady je jasně vidět, že kluci sice nemají buňky na výstavní molo, ale zase mají šarm a charisma...
Bylo toho hodně, uhnaní byli úplně všichni, ale skutečně běhat se přitom teprve začínalo. A sice při soutěži o Nejhbitější Lištičku. To v praxi znamenalo běh s kavkazákem na vodítku na čas, obodování výsledků a následná možnost vylepšit si případný bodový handicap na překážkách. Zatímco běh probíhal ve stylu sprintujících páníčků a za nimi plandajících a brzdících kavkazů (tip pro soutěžící: použijte dvacetimetrovou stopovačku a časy budou ještě lepší :-), tedy v případě, kdy vlečený kavkazák udrží směr a neodtáhne vás někam do polí), překážky teprve ukázaly tu správnou hbitost. Tady si neodpustím jednu vsuvku s Fortem Lištičkou – mimo soutěž jsme si vyzkoušeli přeskok nejnižší překážky a Fort to pojal ve stylu čistokrevného pastevce, proč poskakovat jako kůzle, když se dá překážka ve stylu těžkotonážního tančíku jednoduše povalit? Z toho kluka zkrátka jednou něco bude. Už na třech a půl měsících se nebojí použít hlavu, a to doslova.
Ale zpátky k soutěži, po započítání časů a jejich bodových úprav došlo k tomu, že byli hned dva vítězové. Jenže pohár je jenom jeden... Co s tím? Naštěstí se v Žižicích sešlo dostatek zdravě škodolibých lidí, takže se odhlasoval „rozstřel“ ve stylu divokého západu. Pistolník proti pistolníkovi. Muž proti muži. A Mirek i Ivo bojující za úspěch Gigi Zlaté studánky, respektive Winnera Lištičky se zachovali jako skuteční chlapi a přestože je tížil v žaludku oběd, absolvovali dráhu okořeněnou překážkami. Sice o fous, ale vítězem se stal vítěz – tedy Winner.
Nácvik obran nemá smysl příliš popisovat. Chvílemi to ale bylo o strach. Především o osud traktoristy, který v pravidelných intervalech jezdil kolem cvičáku a zdálo se, že je bestiemi zaujatý natolik, že s traktorem spadne ze stráně.
Sluníčko pálilo, figurant Roman se nechával ožužlávat jako cukrátko, psi i čubiny řvali jako pominutí. Prostě sobotní žižická idylka, při které se místní zamykají i se slepicemi v horních patrech domů. Vyhecovaná nálada přinesla klasické mouchy, jako jeden přervaný obojek a jedna drobná bitva mezi sestrami z Javorového ranče.
Bojovalo se ale hlavně o ceny, jenže v Žižicích se scházejí natolik rozumní lidé, nebo svoje ambice dokáží aspoň tutlat, že atmosféra a nálada byla i tak skvělá. Nic na tom nezměnily ani povahové soutěže, kdy se v jednotlivých kategoriích o pohárky zasloužili Czech Nufira (1. stupeň), Jupiter Lištička (2. stupeň) a skvělý Charzo z Azgiru (5. stupeň a vyhlášení nejlepším pracovním psem dne) - jeho reakce při přepadení v hodně hlučné hospodě byla super. Pokud se chystáte na rušnější večírek a bojíte se o svojí bezpečnost, vezměte s sebou Charza, on už to tam vyčistí.
Zapomněl jsem na něco a na někoho? Určitě na spoustu věcí, ale nejlepší bude, když sami dorazíte na příští Lištičky a o všem dění se přesvědčíte. Zapomněl jsem taky na nejodvážnější štěně v podání Energy a soutěž „Ukaž, co umíš“, při které doslova excelovali ukázkou poslušnosti Tellus Lištička s páníčkem.
Slíbil jsem reportáž exkluzivní, originální a patřičně kontroverzní. Jestli jste to protrpěli až sem, zkusím splnit aspoň to první – řízky s bramborovým salátem byly skutečně více než exkluzivní :-)
Martin Záruba, 2013
3. Velký Liščí den (28.5.2011)
Z mého pohledu...
Kde začít ?
O přípravách nemá cenu psát, však to všichni znáte nejlíp, jak jsou páníčci nervozní před jakoukoliv akcí, kdyby týden, dva, ale u nás minimálně měsíc před drnčí neustále telefony, panička vysedává u počítače a pořád si s někým dopisuje, konzultuje, radí se, na mě se usmívá, ale nic mi nechce prozradit, mám se nechat překvapit. Tak jo, dělám, že nic a čekám, čím mě ta moje panička překvapí.
Ráno ti naši celkem brzy vstali, na to, že je sobota, panička mě šupne do auta se šibalským úsměverm, že dnes něco príma zažiju, tak tedy jedeme a jedeme a jedeme… Hmmm, cesta je fakt daleká, ale musím říct, že cestou byla jediná starost těch mých lidí, jestli se mi dobře leží, jestli mě nebolí bříško, jestli se mi nechce čůrat, jestli bych se nechtěl projít nebo napít voděnky… dělá mi to moc dobře u srdíčka, ale nejsem přece žádnej rozmazlenej kluk, abych cestu nepřečkal a vymýšlel si, jsem kavkazák a umím být nejen trpělivý, ale i ohleduplný a taktní a tak jen tiše s napětím čekám, kam pojedeme a co tak velkého se bude dít ?!
No, konečně, už jsme na místě, před velikým cvičištěm, na kterém jsem ještě nikdy nebyl, asi jsme tu první, tak jsme si rozdělili úkoly: páneček zaparkuje auto a my s paničkou se jdeme projít, protáhnout se a trošku se poohlídnout po okolí.
Jenže to už se pomaloučku sjíždějí další auta, plná kavkazáčků, různého věku a z různých konců republiky, dokonce i z Belgie dojeli (to musím uznat, že to měli asi opravdu dál, než já).
No těch krásných kavkazích feneček, co se přijelo podívat, až se mi z nich hlava zatočila, a z „kavkazího potěru“ jsem měl radost největší, byli všichni moc krásní, baculatí, očepýření a všech možných barev, prostě radost se koukat.
Panička mi pošeptala, že je to překvapení pro mě, že jsou to všechno moji příbuzní, že je to můj velký den a den všech Lištiček, který se slaví už 3.rok a že si dnes všichni užijeme spoustu legrace a soutěží, do kterých mě okamžitě (ovšem pochopitelně s mým souhlasem) běžela přihlásit. No přece tu nebudu jen tak sedět, když program dne je tak pestrý a každý si může vybrat podle svého gusta.
Tak jo a jdeme na to... Jsem přihlášený do soutěže Povaha II.stupně a tu taky s přehledem vyhrávám!!! Jupí, panička je šťastná a já taky, když vidím, že je na mě tak strašně pyšná. Taky soutěžím o Nej psa, tady se vybírá nejpěknější exteriérový jedinec, a si představte, že vyhrávám - já, Idol Lištička, jsem vyhlášený NEJ PSEM 3.Velkého Liščího dne. O paničce ani mluvit nebudu, její rozzářená očenka mluví za všechno a tak se jí ani neptám, jestli má radost, protože vím, že má a děsně obrovskou!
A korunu mému soutěžení dala Soutěž o NEJ sympaťáka, kterou jsem opět vyhrál já. Panička říkala, že jsem musel dostat spoustu hlasů i od majitelů jiných pejsků od Lištiček, o to je to prý cennější. No já tomu nerozumím, ale když to říká moje panička, tak je to zcela jistě pravda, no ne?!
A pro mě a naše lidi se bohužel blížil konec…. museli jsme domů, ostatní zůstávali, program byl v plném proudu, jenže nedá se nic dělat, čekala nás dlouhá cesta domů.
Panička se šla rozloučit se všemi novými kamarády, předlouho se loučila s paní Evou – Největší Lištičkou, naposledy si zašpitala narychlo s paničkou Regenta a se všemi, kteří přijeli, tak jako my, strávit překrásný den, v kruhu takřka „rodinném“.
Páneček s námi jel jako o závod, takže jsme po půlnoci dorazili domů. A mě se zdály tu noc ty nejkrásnější kavkazí sny, plné kavkazích príma kluků a krásných kavkazích slečen, kavkazích naducaných miminek……. prostě kavkazích Lištiček.
A taky vám řeknu jedno malé tajemství, je jedno, jestli Velký nebo Malý, hned na ten příští Liščí sraz jedu zase, to mi panička už dnes slíbila a že jsem ji vůbec, ale naprosto vůbec nemusel přemlouvat, to si teda pište !!! Přísahám na můj chlupatý pupík, že nelžu, tak v říjnu zase ahoj všechny LIŠŤIČKY, já nebudu chybět určitě!
Idol Lištička, 2011
O Polárce a její babičce Ašiře
Polárka není slečna chladná či snad dokonce mrazivá, jak by se patřičně slušelo, to rozhodně nikoliv - naše mladá dáma je navzdory svému studenému jménu žhavá a divoká, nespoutaná a značně svévolná. Polárka je zkrátka pravá kavkazská Lištička, a to každým coulem: kožich barvy nezaměnitelně liščí, bujaře osrstěný ocas, rychlost, bystrost, vynalézavost a škodolibost - to je naše milovaná zrzavá holčička.
Maminka Vanilka se věnovala své jediné dcerce dlouho a s plným nasazením, snášela s porozuměním její miminkovské rozmary, její dětskou urputnost a svévolnost, byla aktivní účastnicí jejích rozpustilých her. Urputné dovádění matky a dcery nabylo po čase takových rozměrů, že život Polárky se zdál být ohrožen. Obrovská maminka dravých pohybů a střemhlavé rychlosti se zdála být potenciálním nebezpečím pro rostoucí dcerku. I nabídla se zcela dobrovolně a nadšeně babička Polárky Aša - úctyhodná prošedivělá dáma pokročilého věku -, že výchovu vnučky převezme naplno do svých tlap, by mladičkou rošťandu uchránila před fyzickým ohrožením a na straně druhé dodala malé slečně kapku dosud chybějícího smyslu pro disciplínu.
Lišče Polárka změnu přijalo s úsměvem, nastává svoboda a zlaté Liščí časy, však všichni známe babičky a jejich vnoučátka! Jak hluboce se Polárka mýlila, babička nastolila režim nekompromisní, a jala se důsledně vytýkat vše nesplněné a povrchně provedené. Nezbedná Polárka obdržela několik pohlavků a jako bystré Liščátko se obratem přeměnila v poslušnou, uctivou a oddanou holčičku, jen radost pohledět. Aša byla výsostně spokojena a její pedagogické ego nabylo náležitých rozměrů. Ovšem odměny pro pilnou žačku je rozhodně třeba! A adekvátní odměna pro stále hodňoučkou Polárku? Jen zběsilé dovádění! A tak je z usedlé důstojné dámy divoce lítající, skotačící a poněkud značně rozverná babička, kterou vnučka jen velmi těžko předčí v lotrovinách :-).
Ašenko a Polárko, ještě mnoho krásných společných her!
2010
Byl to podraz, vážení! Aneb jak bylo na 2. Velkém Liščím dnu (10.7.2010)
Všechno začalo v sobotu, 10.7.2010 ráno. Přišel páníček, a že se jede na slezinu do Žižic, dokonce na řízek říkal - a že to bude príma. Počkali jsme na paničku, až přijde z práce, šoupli mě do “fára” a hurá. Chvíli bylo dobře, ale ouvej, bříško se tlačí krkem ven, ještě, že nevyskočilo celé. Dokonce i spát se teď nechá. Žižice - konečná!
Šup ven, ani rozkoukat mě nenechají. Chvíli sedím a pak mně to došlo - podraz - žádná slezina! Setkání to je, ale ty řízky cítím! A jde se na průzkum, chyťte si mě. Rovnou za nosem - tam, kde to nejvíc voní. Míjím již přítomné lidi i s hafany a jsem tady. Paráda. Sedí tady nějaká paní. Nasadím šibalský kukuč, zavrtím ocáskem a je moje. Drbání za ouškem já ráda a ta mňamka co jsem dostala - hmmmhm. Prý je Sojková, ale věřte jim. Copak sojky chodí oblečené? Jejda, už mě lapli a jsem venku. Navlékli mi obojek i s vodítkem - a - ztratila jsem nožičky! Ležím pod stolem a sleduji cvrkot. Všichni se zdraví, vítají a honem povídají, co je nového. Však to byla doba, co se neviděli. Někteří dokonce celé tři týdny. No jo, ale co se vlastně bude dít? Počkáme. Přichází další účastník, Rusty mu říkají, ale on tvrdí, že je Jupiter. Taky se nadšeně netváří. Prý problémy s bříškem, jenom ta úleva přišla druhou stranou. A taky v autě!
Hele, něco se začíná dít. Asi šéfová. Všechny vítá a vysvětluje o jaká veškerá “Nej” se bude soutěžit, a jak, a kdy. Říkala, že je Červená a zahajuje “Velký Liščí den” a všem přeje dobrou zábavu a štestí. Čert ví, jak to ale je. Červená - to určitě. Slamák klobouk, hnědé triko, černé džíny, po červené ani památky a lišky tady taky nikde nejsou. Zato okolo plotu jsou uvázaní moji noví kámoši - kavkazáci. Před nimi tancuje chlapík navlečený do takového divného pytle a oni mu ho chtějí svléknout, někteří mu sice pouze nadávají, ale legrace to je. Asi to byla jenom nějaká seznamka, protože to pojede naostro a doopravdy. To se tedy těším a jsem zvědavá, jak to dopadne. Stupeň II, IV, V. Tak nevím. Chlápek v pytli, zpocený jak myš. Není divu, hic je jako v “p”- v pekle vážení, v pekle! Kámoši vypadají opravdu naštvaně, koušou jako o život a ten chlap nic, ani píp! To já když rafnu paničku do paty, i sousedi slyší, jak ječí. Šmankote, co je to za randál v té hospodě? A co to tam provádí s těmi psy? Jdou dovnitř do toho kraválu a na cestě zpátky jsou alespoň o deset centimetrů vyšší.
Konečně je klid. Hlavu na misku s vodou, ta chladí, a chvilku si schrupnu. Představte si, ti blázni běhají v tom vedru dokola, občas se zastaví, ukazují zuby a podobně a lidi říkají - nej tenhle a nej tamten.
Kam mě to vlečete v takovém vedru? Nevíte, že jsem ztratila nožičky? Ví! Koukejte na můj majstrštyk - liščí límec. Fakt. Aha, chtěli mi ukázat ten kousací pytel, co se tady povaluje, zblízka. Hele, nedávají bacha. A zdrhám pod stůl, do chládku. Nepovedlo se. Ještě do hospody, do tmy se mám kouknout. Tak jo. Na krajíček. Copak kdybych taky vyrostla. Tůdle! A mám klid. Pod stolem je tak krásně.
A vyhlašují se výsledky. Zrovna říkají moje jméno a taky Rustyho. Největší sympaťáci setkání! To nás tedy měli vidět v těch autech, však víte. Chudák Rusty. Panička ho vyfaulovala na sirky. Jenom jestli to není další podraz na mě. Potřebují totiž, aby vám někdo napsal, jak to tady úplně přesně a doopravdy bylo.
Zdraví vás Nej-sympaťák setkání, očitý svědek a účastník Gamera Nufira, stáří 7 týdnů (vlastně teď již 8)
Gamera Nufira, 2010
Osmého řízek nebyl! A
neb neexistující reportáž z 1.Velkého Liščího dne (16.5.2009)
Otázka: Žižice, řízek s bramborovým salátem, kavkazák a lištička, kde je spojení?
Pro nezasvěcené je odpověď záhadou a předmětem tápání. Ne však pro Kraopáka. Aha, zase. Co je to Kraopák? Kraopák je slangový výraz pro člena KRAaOP - Klubu ruských a asijských ovčáckých psů. Kraopák vám odpoví, že Žižice je vesnice asi 8 km od Slaného, vedle silnice směrem na Mělník a vedle této silnice je “cvičák” místních kynologů. Cvičák rozhodně nepatří k největším, ale servis, který poskytuje, mohou závidět pejskaři na desítkách jiných, větších. Tady se konají každý měsíc přátelská setkání členů jmenovaného klubu, a nechají se již počítat na desítky. Při počtu, kterého dosahují, se přece jenom chybička vloudí, a organizace zaskřípe. Vrcholem každého setkání je totiž místní specialita - řízek s bramborovým salátem.
Tedy - mimo jiné občerstvení. Takže, pokud zaslechnete otázku: jedeš na řízek? Nejedná se o energetickou bombu, kterou tázaný konzumuje, ale o účast na dalším setkání Kraopáků. No, a ten řízek osmého nebyl. Kavkazák je samozřejmě kavkazský pastevecký pes, jedno z plemen chovaným pod KRAaOP. A lištička? Tak na to je ještě brzy.
Utekl týden, je šestnáctého a jsme tady zase. Perfektní servis místních pejskařů opět funguje. Nabídka je opravdu pestrá: klobásy, párečky, dršťková polévka, řízek s bramborovým salátem, pro děti sladkosti, alkoholické i nealkoholické nápoje. Tedy jako jindy - normálně. Na rozdíl od jiných setkání se však venku pod přístřeškem objevují dokonce dorty, pro děti pastelky a čtvrtky a organizace je přece trochu jiná.
Poměrně hodně neznámých tváří, určitě ne členů klubu. Schází tady i zástupci jiných plemen. Kavkazáci, kam se podíváš. Není to však nic divného. Toto setkání je pouze pro zvané. Část účastníků mluví dokonce německy. Obvyklé představování, potřásání rukou a zanícené debaty přeruší oficiální, slavnostní zahájení. Následuje seznámení s programem a už to jede. Pro zájemce - nácvik obran nebo pouze konzultace s figurantem. Nácviky ve výstavním kruhu, a samozřejmě debatní kroužky s naprosto jednoznačným tématem - můj nejúžasnější kavkazák. Mezi tím dětičky kreslí - jak jinak - kavkazáky. To aby nezlobily, když si dospělí hrají s pejsky. Pro získání delšího volna mají slíbeny čokoládové odměny a také je získají. To je jasné.
Od rána počasí nic moc, ale v tuhle chvíli se již na nás všechny sápe sluníčko, což zvedá i tak dobrou náladu všem zúčastněným. Končí nácviky a jede se naostro. Nejprve soutěže ve výstavním kruhu o všechna “Nej” v kategoriích - dorost, junior, dospělák psi, feny. Současně samozřejmě soutěž diváků o “Nej” kavkazáka setkání. Ke škodě dětských účastníků organizátoři zjišťují, že jaksi schází kavkazácký potěr. Ještě, že mezi nás zavítaly tři osmitýdenní borderky. Děti mají o zábavu postaráno. Dospělí si můžou hrát.
Konec legrace. Začínají povahové soutěže - II. a IV. stupeň. Při pohledu na některé majitele kavkazáků zjišťuji, že si teprve nyní uvědomují, co vlastně doma mají. Co ten jejich domácí mazlíček dokáže. Následuje zákrok při přepadení zpoza úkrytu, ukázka obrany napadené majitelky s likvidací násilníka. Koukám, jak některým zúčastněným tvrdnou rysy. To ještě netuší, jakou lahůdku jim na závěr přichystal figurant. Já to pro sebe nazval “úklid v hospodě”. Jedná se o zásah psa v bouřící hospodě, proti útočícímu figurantovi, přičemž je pes pod palbou různých předmětů. Po této ukázce hlavně německým chovatelům chvíli trvá, než se jim vrátí chuť k nějakým hovorům. V tichosti si poslechnou překlad komentáře figuranta.
A program pokračuje - jak jinak, než vyhlášením vítězů všech soutěžních kategorií dnešního dne. Vítězové jsou vyhlášeni a okalíškováni připravenými poháry. Celý den trvající rozhovory samozřejmě pokračují. Nikomu se nechce domů. Pro některé chovatele to byla příležitost vidět své odchovy po několika letech. Pro jejich majitele zkušenost a poznání, že je spousta věcí jinak, než si představovali a zbytečně se jim bránili a vlastně si ochuzovali soužití se svým čtyřnohým kamarádem. Dokonce i výcvikáři si přišli na své. Ukázkou dva odposlechnuté, spolehlivě fungující “zázračné povely” - nabízím k širšímu využití. “Vem si šmejda” - povel pro útok na figuranta. Zdůrazňuji, že figurant není “šmejd”, ale kamarád a opravdu si to nezaslouží. A jeden zákazový: “Jozef! Nes.. mně!” - pro kavkazáka “Pepíčka”. Ten si to pro změnu zasloužil. Češtinář si jistě plné znění zjistí.
No, a protože jednou musí všechno skončit, skončilo i tohle setkání. Za sebe a doufám i za ostatní musím říct. TOHLE SETKÁNÍ NEMĚLO CHYBU.
Četli jste pozorně? No přece, byly ty řízky!!!!! A ještě něčeho jste si všimli? I když byl tak bohatý program, nepadlo přece jediné jméno (tedy s výjimkou toho Pepíčka).
Jednak dnes nebyla jména vůbec důležitá a jednalo se hlavně o účast, a pak za to může ta lištička z první otázky. Vlastně jedno jediné jméno, o kterém to všechno bylo.
Vážení, "Lištička" je chovatelská stanice paní Evy "Lištičky" Červené a letos slaví 30 let od svého založení. Gratulujeme a ještě jednou tolik!
Když žádná jména, zdraví Vás účastník setkání.
A ještě soukromá omluva: Evo, promiň, že jsem ti nenapsal tu požadovanou reportáž ze setkání, ale vážně nemám čas. Musím kosit to seno. Snad jsi našla někoho jiného.
Nehledala jsem nikoho jiného, nebylo to totiž zapotřebí :-). Děkuji Ti.
neznámý autor, 2009
Když jsem uviděla Urhana poprvé, okouzlila mě zcela jeho úchvatná, u nás tehdy nevídaná hlava a skvělý projev: zloba směrovaná na nás - drzouny vniknuvší do jeho výsostného prostoru, v kontrastu s něžným pohledem, kterým opakovaně obdarovával tento obřík svého pána. Zuřivec jihl při pouhém koukání na své lidi a stával se rázem miloučkým, poddajným a ovladatelným. Připočítáno, že Urhan pochází z jednoho z nejlepších světových chovů současnosti, krátké zvažování – a koupě zpečetěna. Urhan s námi do Čech nejel hned, bylo třeba ještě mnohé dojednat a zařídit. A tak bylo domluveno, že nám bude přivezen při cestě jeho současných majitelů na naši klubovou výstavu.
Pejsek dorazil, a tvářil se velmi bojově na všechny ve svém dosahu. Celou cestu pak naše posádka vymýšlela, jak po dojezdu co nejšetrněji, a zároveň vzhledem k zachování vlastního bezúhonného bytí, vyjmout zlobivce z vozidla. Bylo to náležitě obtížné, a dlouho jsme sbírali odvahu... Několik dní bylo zlých, Urhánek byl výrazně rozladěn nastalou potupnou změnou. Pak došlo k náhlému zlomu - od toho krásného dne máme již téměř po 6 let doma broučka, pana Psa, něžného k fenám a štěňatům, klidného, mazlivého a nevtíravého, a přitom značně nebezpečného případným vetřelcům. Urhan je jednou z mnoha mých velkých lásek...
2007
O Czekanovi
Na první setkání s Czekanem nelze nevzpomínat – na dvůr vyběhl psí výrostek velikosti menšího telete a jeho zájem o mě byl vskutku výrazný – celým svým masívním tělem se třel jako kočka, jeho oči byly však tvrdé a zlověstné a hledaly mé. Bylo jasné, že chybný pohyb či pohled bude osudným. Jeho „lísání“ bylo mrštně kruhovité a situace čím dál hrozivější. Uběhlo mnoho vypjatých vteřin, než bylo ďábelské stvoření polapeno. V držení páníčka očička rázem změkla, vyčouhlík se rozzářil a předvedl bohatou škálu líbezných grimas. Inu, odolejte takovémuto projevu :-). Bylo rozhodnuto s konečnou platností, že šelma pojede s námi do Čech.
Veselé hopnutí do auta bylo poslední hezké, co chlapeček toho dne předvedl. Zrazen a rozčarován spáchanou zradou, jal se Czekan prezentovat coby zabijáček a likvidátor všech k autu se přiblížejících, ba co víc, největší zlobnou pozornost spravedlivě soustředil přímo na viníky, tedy na posádku. Do Liščího teritoria dorazil chlapík v kondici více než senzační, bojovné naladění dosáhlo právě prvotřídní úrovně... Trvalo řadu dní, než zvířátko doznalo, že půvaby nové šéfky jsou nesporné. :-) Lítá šelma se změnila v mazlíčka a těžkého závisláčka, který bez paničky neudělá ani krok a je jí stále v patách, a to doslovně a téměř vždy, neb úvazy na psích akcích překusuje a trhá, a ještě nikdo nevymyslel takový typ náhubku, který by vydržel na tlamě Czekana právě alespoň tu nezbytně potřebnou chvilku, kdy zůstane hošík nějakým nedopatřením o samotě.
Czekan je tudíž všudypřítomný - stále s upnutým oddaným pohledem na mě a nevraživým pohledem na všechny cizí, signalizujícím připravenost k nekompromisnímu zásahu. Je to zlatíčko, tvrďák, pusinka a ostrý hoch, je to skvělý představitel nefalšovaného kavkazského psa jen zlehka dotčeného civilizací. Takový k nám přišel jako roční - hrdý a láskyplný, nespoutaný a něžný - a takový zůstane: silná, výrazná osobnost, plná ohně i pokory a mnoha dalších kontrastů jen těžce popsatelných – zkrátka všeho toho, co činí z kavkazských psů tvory pro mnohé z lidí tak nesmírně přitažlivé.
2007
Jak rostou prckové "Z"
Prckové "Z" rostou skvěle a převelice rychle. Jak mohutní rozměry tělíček a tříbí se charaktery, mění se pomaličku ostražitá maminka Ganchi z všechápající pozorné pečovatelky v přísnou a nesmlouvavou vychovatelku.
Kde jsou ty časy, kdy mrňata znala jen životadárné mlíčko a hřejivé teplíčko své láskyplné obrovité mámy a těšila se její bezmezné ochraně! Nastává doba pokročilého učení, budování vztahů mezipsích a pso-lidských – ono porozumět nepředvídatelným požadavkům dvojnožců, to dá jednomu příšerně zabrat! A co teprve poznávání všeho dalšího! Rozhodně již nestačí střežit jen vlastní nožky, aby o sebe nezakoply, a vlastní hlavinku, aby nenabourala! Svět žádá od štěňat mnohonásobně víc! Kupříkladu hned po ránu je nutno učinit v rychlém sledu: olíznout tlamu mámě, zabezpečit funkčnost a souhru všech 4 tlapek, mávnout ocáskem na mlékodonašeče, nespadnout do misky po čumáčku a následně se nezadávit poživatinami, a přitom všem ještě nezapomenout na loužičku! Pořádná fuška, a to máme teprve začátek celého předlouhého dne!
Poznávání je nekonečné - svět je nevyčerpatelná zásobárna uchvacujících novinek, je nedozírně velikánský a nesmírně přitažlivý... a maminka čím dál více požaduje a nařizuje, a netrpí nijaké lajdáctví. Inu prcata, život zkrátka není sranda!
Ganchi sleduje pokroky potomstva s úsměvným uspokojením, je tichým dozorem stále divočejších a nespoutanějších her svých dětí, láká je dále a dále od rodného doupěte a předvádí vše nové v co nejúchvatnější podobě. Řadou úžasných objevů projdou ještě Liščátka "Z" do doby, než opustí rodné teritorium. Mnoho štěstí na další cestě fascinujících zážitků!
2007
První výstava Novy (MV Praha, 18.11.2007)
Budíček v neděli v krutých 6.00, a další šok hned vzápětí! Zatímco Nova dostala parádní červený oboječek, nedostal Nadhaf vůbec žádný, ba ani obvyklý vycházkový, a co víc – následně byl zákeřně odlákán... a když se konečně rozkoukal, zjistil, že po milované sestřičce není vidu, ba dokonce ani slechu! Ještě že existuje mistička s papáním, to klučíkovi náladu řádně vyspravilo!
Nemenší překvápko však utrpěla Nova – úplně samotinká byla naložena do žlutého obra! Ovšem, jak se záhy potvrdilo, není to již žádná ufňukaná miminkovská holčička, ale kus statečné nezávislé kavkazí slečny – pohodlně se zaklubíčkovala a pokračovala v tak nehezky, téměř surově přerušeném ranním spánku, aby načerpala dostatečnou rezervní zásobu sil pro případné pozdější využití. A že se takovéto jednání ukázalo být převelice moudrým!
Po příjezdu k výstavišti hleděla Nova s naprostým úžasem na ten pso-lidský frmol! Těch pejsků, vozítek drncajících po štěrku, nájezdů aut – kdejaké štěňátko, co včera právě oslavilo své ¼ roční narozeniny, by jen pozvolna vstřebávalo tu směsici všemožných zvuků a pachů a hemžení – a co teprve pak ten hukot uvnitř haly! Ne tak ovšem prtě Nova – obratem nastavila ocásek do maximální horní polohy a dravým tempem, s náruživostí sobě vlastní, vtrhla odhodlaně do toho velkého, roztodivného výstavního světa.
A že bylo na co koukat a co prověřovat – od granulek u stánků až po všemožné pejsky a pesany, některé vrásčité, jiné holé, další rozmanitě barevné – například růžového pudla viděla Nova úplně poprvé! Ale to už se klusalo ke vzdálenému kruhu kavkazů. A tady byla holčinka hned jako doma – chundelatý obřík vedle obříka a řada již známých tváří ze secvičných v Žižicích. Jak si Nova pochvalovala, že nezanedbávala nikterak předvýstavně-žižickou přípravku! Trocha povídání s návštěvníky Winnerem a Unikátem, gratulace CACIB-ovi Frajerovi (o pár chvil později BOB), jehož tatínkem je velký liščí šéf Gríša, a už se pádí do kruhu. A hele, ony jsou tu s námi dvě krásné větší slečny, no bude to tedy náročný souboj! Pěkně vyladit tělo do výstavního postoje - v tom máme ještě co dohánět -, předvést zoubky, a pak běhat jak velcí pesani – to by nám naopak obojí už docela hezky šlo. Několik granulek do tlamky za snahu, chvilka zamyšlení pana rozhodčího... a jsme VN1! To je radosti!
A před kruhem zas kamarádi, teď právě Unikát a Winner spolu pro změnu v zuřivém rozhovoru - ale tak už to u kavkazských hafanů bývá, to Nova zná i z vlastní smečky. Kupříkladu bráška Nadhaf běžně huláká nezdvořilosti na střední kluky, jako je Beck a Junárek. Ba co víc, on to zkouší dokonce i na ty úplně největší, jako jsou třeba vysoce nadřízení Urhan a Evdokim. No, zatím mu to, drzounovi, díky jeho směšným štěňďovským rozměrům dobře prochází, až ale povyroste, to tedy bude jednou řádné tóčo!
Znovu blahopřání, tentokrát Agripě, dceři Evdokima, k CAJCu! A po kraťoučkém zdřímnutí během oběda dvojnožců další obhlídka stánků, nakoupit pár naprostých nezbytností, bez kterých by byl návrat ke smečce zcela nemyslitelný... A ještě fotečky na závěr - sympatická paní fotografka (pí Renata Hofmann) s otázkou, zda by štěňátko nechtělo zapózovat? Nechtělo!! - pravilo důrazně něžné štěňátko. Nu, proč ne, profi foto neuškodí, mínila vesele panička... Mnoho lidí se poté předlouho snažilo, aby holčička zaujala na pódiu alespoň kratičce nějakou, jakž takž ucházející pozici – byla to tedy náležitá fuška, neb Nova pojala celou akci jako neskonalou legraci a řádila úžasně. Fota nakonec přece jenom vznikla, a to díky velice nadstandardní trpělivosti všech zúčastněných (modelku vyjímaje).
Domů dojela Nova plna všemožných dojmů a v naprosto výborném rozpoložení - a tak dychtivě čekající Nadhaf téměř do rozednění naslouchal jejímu nadšenému vyprávění...
2007
Akitka Sára, maskot Lištiček
Po neskonale bolestném odchodu našeho „pokojového“ psa, dobrmanky Bessynky, vzniklo, jak už to tak bývá, naprosto nesnesitelné prázdno a domov se zdál opuštěným, studeným a neútulným. Kavkazáčci nemohli coby plemeno obřích rozměrů a projevů přírodně nespoutaných zaplnit nikterak toto pustotou zející místo, vyhrazené již tradičně pejskovi z rodu teplomilů a všudypřítomců. A tak se vášnivě hledalo. Představa byla značně neurčitá – útulkáček, věku nadštěněčího, vzrůstu vyššího - a to ostatní, no, to se zkrátka uvidí, dále už přijdou v potaz osobní sympatie.
Velmi horkým kandidátem se stal mladičký německý ovčák s nemocnou tlapkou. Byl vyhlášeným útulkovým zlatíčkem a působil vskutku moc příjemně. Už už se schylovalo ke konečnému rozhodnutí, zbývalo ještě posledních pár kotců... Běloskvoucí akita s nevraživým výrazem, velmi smutným předchozím osudem a nehezkými referencemi předváděla svůj chrup přímo ukázkově! Nepřizpůsobivá, nesnášenlivá, dominantní, prostě celkově hrozná a tedy téměř neudatelná. Vrčela, tvářila se zcela nepřístupně, nevrle a nekomunikativně. Ale my věděli neomylně své - a z „Bílé ucha“ se stala v příštím okamžiku "Sára".
Zlý výraz zmizel jak mávnutím kouzelného proutku po několika dnech a objevuje se jen v přítomnosti cizích lidí, které akitka opravdu nemiluje.
A tak se tehdy konala zázračně pohádková přeměna ukrutného vlka v dokonalého pejska, kterým je Sára už celých 8 let. Mohu o ní více říci jen jediné – je zcela a beze zbytku a po všech stránkách absolutně senzační!
2007
P.S. Sárinka opustila svou smečku 20.10.2010, ve věku předpokládaných 16 let.
O Grišovi
Příchod 17 měsíčního Grisi do Liščí smečky byl impozantní stejně tak jako tento mohutný pes sám. Tak přichází jen pes, kterému je dáno do vínku být vůdčím psem, uctívaným a milovaným všemi, bezvýhradně respektovaným. S bujarou červenou hřívou, zavalité postavy, hrdého a zdánlivě klidného projevu, tak vkráčel tento pes lvího vzezření prvně před 9 lety do svého budoucího domova.
Velmi rychle si podmanil každého. Jeho úchvatné, vznešené chování, prosté agresivity a zastrašujících projevů nedovolovalo nikomu ani na chvíli zauvažovat o možnosti sesazení Gríši z pomyslného trůnu. Feny ho zbožňují - jak také nemilovat tohoto dokonalého kavalíra! Štěňata ho převelice uctívají, aniž by si však dovolila jakkoli ho vyzvat ke hře. Je příliš nedostupný. Vždy jen svůj - a můj.
Do dnešního dne, kdy je už váženým mnohonásobným pradědečkem (a zároveň ještě i otcem teprve rok a půl starých potomků), nedokázal akceptovat nikoho dalšího z lidí. Na rozdíl od psů je totiž ke všemu člověčenstvu naprosto nesmlouvavý. Mimo své území vykazuje předstíraný nezájem o druhé do doby, než vyhodnotí situaci jako životně nebezpečnou. Což bývá jen tehdy, jeví-li se okolnost vskutku závažnou z objektivního pohledu. Ve svém výsostném prostoru je však každému druhému za všech okolností nebezpečným. Tak je tomu po celý jeho dlouhý život a nebude už jinak.
Přátelé znají dobře z vyprávění Moniky, jak Gríša mocně zaútočil a během dlouhého letícího skoku dokázal sklapnout ohromné čelisti a zastavit své tělo přesně ve chvíli, kdy zaregistroval vzdání se vetřelce. Způsobil těžký šok všem přihlížejícím – Monice jen chvilkovou ztrátu stability - a jeho sliny zůstaly jako krátký důkaz akce na jejím rameni. A v příštím okamžiku stál Gríša vedle, pozorně sledující, střežící a varující. Takový je to zkrátka skvělý pes - obrovský bodyguard a gentleman, a ohromný mazel a převeliký závisláček. Pes, který za dlouhá léta ani sebeméně neonemocněl a ve svých skoro jedenácti letech je stále skvěle pohyblivý jako zamlada a jeho reakce jsou stejně rychlé a prudké a příval jeho lásky a ochrany stejně tak mocný.
Ještě mnoho radostných dní, Gríšo!
2007
O Belindě, mamince štěňátek "Y"
Štěňátka "Y" zahájila svou životní cestu tahem přímo senzačním – inu, rozhodně nejskvěleji jste na tom, když se narodíte mamince formátu Belinky. Takováto mamča je pak tou nejúžasnější věcí na světě! Mlíčka nevyčerpatelná zásoba, čistící a masírující jazýček jemný a něžný, pohyby obrovského těla decentní. Nehrozí rozhodně, že vás nešetrně přilehne, dokud jste titěrní a bezmocní, že vás nezahřeje, dokud jste třasořitkami. A pokud se stanete náhle nepředvídatelně odpadlíky z rodného pelechu, obrovské čelisti vás zlehounka uchopí a vrátí do měkkého teplíčka. A pokud by se snad znenadání zjevil záškodník, brousící si chrup na sladká neviňátka, je tu pohotově máma v roli bodyguarda a syčáka vykáže do uctivé vzdálenosti. To se to pak roste jako o závod a svět se poznává přímo s euforií!
Za takovýchto vynikajících okolností činí štěňátka pokroky přímo závratné. Den ze dne jsou rozložitější, nenasytnější, dravější a vášnivější. Vždyť všichni jsou tu jen pro ně a vše je tak převelice úžasné, hodné naprosto detailního průzkumu. Každé stéblo, každý kamínek je sedmým divem světa!
A tak Belinka monitoruje detailně, z decentního povzdálí, výzkumnou činnost svých prcků a bedlivě kontroluje bezpečnost jejich počínání - střeží blaho svého potomstva bez ustání celých 24 hodin, den za dnem, noc za nocí. A že má převelikou zodpovědnost - ochranu poskytuje nejen pozemní, ale i protivzdušnou. Ostřížím zrakem sleduje nalétávající dravé ptactvo, které přivábené prcaty brousí svůj hladový zobák v mylné představě snadné kořisti. Ó nikoliv ptáku dravý, prnďata mají svou mocnou ochránkyni! Ptačí predátor rozumí a mění směr – vždyť utkání s rozsoptěnou kavkazačkou je prací hodnou medvěda a ne křídlatce. A Belindy starostlivá hlava zas spočine uklidněně na tlapách – jen pozorné oči sledují dál bez přestání dění okolo drobotiny.
Až mrňata odejdou vstříc novému životu po boku svých páníčků, vyspí se konečně Belinka dosyta. A až procitne, budou na ni čekat už řádně natěšení její psí přátelé, kteří byli prozatímně odsunutí na kolej vedlejší – a vyzvou ji s nadšením sobě vlastním, aby se zapojila do jejich divokých her. A Belinka nezaváhá ani na chvilku – tak to totiž chodí odjakživa ve správné smečce.
2007
Jak přišla na svět štěňátka "Z"
Štěňátka "Z" byla v Liščí smečce očekávána s velikým napětím: jednak s nadějí, že by se mohl tak narodit jeden z NEJ Liščích vrhů posledních let, jednak proto, že fenečky jsou již předem a dlouhodobě zadány pro naše přátele-chovatele (a netrpělivě jsou tak očekávány), dále proto, že jedna z holčiček doplní liščí smečku natrvalo - a v neposlední řadě proto, že tento vrh bude určitým mezníkem v činnosti „Lištičky“ – ukončuje jím po 18 letech chovu kavkazáčků 1.abecedu. Zkrátka mnoho důvodů k velikému těšení!
Ganchi pojala mateřství zodpovědně od samého počátku. Tvářila se převelmi důležitě a všem dávala výrazně najevo, že právě její štěňátka jsou těmi nejočekávanějšími, a tudíž je ona ze všech Lišek ta nejvýznamnější. Veškeré hrátky a srandičky ustávají, neb ona není žádný frackovitý hazardér a hodlá předcházet, v zájmu prcků, od samého počátku březosti všem možným i nemožným těhotenským komplikacím! Nasadila přísně nekompromisní tvář a jala se šikanovat všechny, nevyjímaje ani budoucího tatínka Evdokima - je to nezodpovědný mlaďoch a o skutečném životě nemá ještě ani páru!
Bříško se kulatilo, a bylo tak jasné, že štěňátka opravdu budou.
Ganchi se vrhla do příprav důkladně. V osmém týdnu začala hloubit noru – kde jinde by také měla Liška rodit, že. Nastávající maminka pak velmi nelibě nesla, že byla na základě této své činnosti podrobena rozsáhlému školení a bylo jí něžně vysvětleno, že ona, ač Liškou, žije v supermoderní smečce, a jako taková nemusí zažívat útrapy porodu osamoceného v zemní těsné díře, ale může se oddat péči převeliké, zacházení láskyplnému a fundované odborné pomoci. Přemlouvání bylo náročné, neb Ganchi vyznává tradiční hodnoty. Ovšem, jak nakonec nepodlehnout sladkým příslibům pohodlíčka.
Nastal den D. Než jsme se nadáli, byl zde první klouček, masívní krasavec červené barvy s bílým pololímečkem a proužkem mezi očkama. A za deset minut hošánek druhý, tmavý jak uhel. Pak delší pauzička – a máme tu chlapíka úžasně stříbrného. A zas! Tentokrát kluk jako buk, nádherně žíhaný.
Následné důkladné přemlouvání maminky, aby se vážně zamyslela nad tím, jak kamarádi nejen v daleké cizině nešťastní budou, když po dlouhých měsících čekání nedostanou své vytoužené holčičky, se ukázalo nakonec úspěšným. A už jsou tu dívenky, jedna pěkně za druhou, přesně ten zamluvený počet – a všechny šedé. No, radost obrovská!
Prckové „Z“ toho mají ještě mnoho před sebou do doby, než opustí rodnou smečku a obohatí tak životy svých příštích páníčků. Přejme jim mnoho lásky a radosti - které, jak věříme, budou nejen dávat, ale i zpětně přijímat.
2007
Nezkrotná Angelika
Začalo to zcela nevinně. Jednoho krásného dne jsem ji uviděla. Na fotu od Moniky vypadala jako zlatíčko úžasných tvarů a nádherných, přímo neskutečných barviček. No, a když se bílá skloubí s modrou a zlatou, není rozhodně šance odolat! Tatínek fešák skvělého původu, pejsek excelentně pracující s figurantem a dokonce i s ovečkami, maminka vnučka mé lásky, Liščího Gríši, no zkrátka věc hotová! A tak se žhavil telefon a následně automobil a cesta téměř do Liberce se zdála být zcela kratičká.
To krásné zvířátko se však ukázalo býti velice nepředvídatelným - zmizelo po chvilce opěvování svých předností do místa téměř mimo lidskou dosažitelnost a předvedlo tak názorně, jak budoucí Lišče používá noru! Nebyl to útěk z obav či důsledek předcestovní horečky - byla to jen nevrlost a naštvanost - prcek tak rezolutně odmítal nadbytek mazlení a sladkých povídaček. Zcela nenápadná ukázka budoucí nezkrotnosti!
Po vydolování se již tvoreček choval poněkud příjemněji, ocáskem švihal a vůbec si hrál na milounké kavkazí klubíčko. Bylo jasné, že se ze současného nevińátka vyklube časem rošták nejvyššího možného kalibru. Ovšem Liščí smečka zná podobné vyvrhele důkladně a dovede si s nimi poradit, vždyť čítá množství protřelých Lišáků a ještě protřelejších Lišek!
A tak se Angelika vydala, chtě nechtě, na dalekou cestu - ječela strašně, ačkoli byla velmi utěšována a vůbec s ní bylo zacházeno, navzdory úžasnému zlobení, přímo přeněžně. Doma se už těšili na holčičku stejně staří Becker s Junárkem, neb vyprávění o krásné okouzlující mladé dámě je nadchlo a nedočkavost tak nebrala konce.
Seznamovačka neměla chybu, Angelika se lísala, zvláště k Beckerovi, což Junárek nesl s nadhledem - ve skrytu dušičky přece jen doufal, že on, jako vyhlášený taktik, bude do budoucna tím, pro kterého zahoří srdce exkluzivní krasavice. Mylně. Jak čas šel, ukázalo se, že ačkoli se Juni snažil seč mohl, galantností přímo oplýval, a Beck mu navíc přenechával solidárně dostatek prostoru pro dvoření, Angelika vzplála láskou k Beckerovi a k ubohému Junárkovi nenávistí. Proč se tak stalo, neví nikdo, inu, pejskové jsou stejně nevyzpytatelní jako lidé... Junárek rezignoval, a nakonec ani Becker nebyl svým bezpracným vítězstvím příliš nadšen, neb Angelika se začala jevit více než silně nespoutaně, nadměrně dominantně, a vůbec její požadavky byly a jsou obrovsky přehnané... a tak postupně začala vadit oběma...
Jak tříbarevná šelma roste, její temperament sílí... Spotřebuje spoustu soukromého lítacího času, aby se stala alespoň trošku přijatelnou pro své lidi a téměř všechápajícího „strýčka“ Hagrana, kteří jako jediní s úsměvem akceptují její teriéří temperament a nespoutanost. Ale pak, když se Angelika konečně dosyta vyřádí, stává se na chviličku milounkým oddaným pejsánkem, který poslouchá způsobem ovčáckým, očekává povely a reaguje tempem dobrmaním, a vydrží sedět a oddaně hledět člověku do očí... - aby vzápětí vystřelila jako šíp a předvedla trojité vzdušné salto – koukejte všichni, jak jsem nezkrotná!
P.S.
Po dlouhém a vyčerpávajícím detektivním pátrání bylo prokazatelně zjištěno, že Angelika občas, i když zcela výjimečně, také spinká.
2007
4 Liščata v Žižicích aneb něco malinko o tom, jak bylo na klubovém setkání (27.10.2007)
Úderem sedmé hodiny ranní vyrazila Liščátka Nova a Nadhaf z teplého doupěte na ojinovatkovaný teritoriální plac, aby se dostala před svou první cestou na kavkazo-středoasijatsko klubové setkání do náležité cestovní formy. Neznalá však dosud zásad dokonalé předjízdní přípravy, byla nalezena zanedlouho ve stavu splihlém, vyváleném a vůbec celkově pro reprezentaci nepřijatelném. Protože se však již čas výjezdu blížil nemilosrdně, byla „N“ Liščátka vzdor všemu nešetrně svými lidmi lapena a do podivného stroje přepravního něžně uložena, kteroužto činnost lidskou odměnila řevem hurónským, neb jejich plán prožití sobotního rána byl zcela odlišný od této násilnosti. Součástí ranního rituálu bývá zcela nezbytně hra s žabičkou, kroužkem a činkou ukradenou Angelice, a poté řádná porce poživatin. A nyní TOTO!
Zatímto Nova s Nadhafem vykřikovali do světa halasně své rozhořčení, Becker s Junarem, již poloprofíci v ježdění, připravovali vcelku ochotně svá předpubertální těla k odjezdu. Pár divokých koleček v mokré trávě, poctivé vyvenčení, nastavit línající kožich kartáči a vklouznout do obojků - to mají takoví šestiměsíční vyčouhlíci už krásně zmáklé. Výsměšný pohled na uřvané prcky, ladný náskok do přepravní potvory a pětičlenná posádka vyráží vstříc čekajícím kamarádům – snad už sokům? – v Žižicích.
Pozdě jako převážně, ale tentokrát vyjímečně jen se zanedbatelným zpožděním, dorazila naše pětka na místo. Becker s Junárkem posečkali s výstupem, že mladší prý mají přednost. Ó, kde jsou ty časy, kdy i psi věděli, co učí příručky lidského společenského chování! A chce-li kavkazáček v člověčí společnosti hostovat, i takovouto literaturu by měl študýrovat. Ovšem společenští omezenci Bekřík s Junarem tak ve skutečnosti pouze zastírají svou neochutu řádně pozdravit své kolegy, jako první příchozí Liščata, a přesouvají, ničemové, tak tuto povinnost na ubohá prťata.
A tak do vody hození Nova s Nadhafem vrtěli ocásky na malé kolegáčky, zatímco větším se s tichým respektem a úctou jemně vyhnuli – no, štěňák nikdy neví, co neznámého kavkaze nebo středoasijatce napadne - a tělíčko prťavé přeci jen velmi křehké je! No, co povídat, kamarádů získali Nova a Nadhaf dostatek. A co teprve ti lidští, zvláště tety Eva a Charlota od Winnera z rodné stáje! Pusinek a chování bylo nekonečně, fotilo se, a tak je vše i řádně zdokumentováno pro prohlížení, jednou na stará kolena. Nebýt hrubiána Charza (a to je to prosím syn Liščího Evdokima, takže vlastně příbuzný z první ruky), který se nezřízeně vytahoval zvláště na Nadhafa, byla by celá první seznamovačka s velkým psím světem naprosto super!
Zdravení zbavení a tak vysmátí Becker s Junarem vyrazili hned na to nejlepší, a to na své první koukání na podivného lidského tvora, kterému se v odborné mluvě říká po psovsku lump nebo šupák, a po lidském figurant. Lump se pozná podle klacku, kterým vášnivě mává, křičí přitom, vrhá dominantní pohledy – a prostě celkově se tváří tak, jako že v nejbližším možném okamžiku sežere každého v bezprostředním okolí! Junárek koukal podezíravě, hodnotil své možnosti, a došel rychle k závěru, že když se o Beckerovi stále tvrdí, že je z nich dvou silnější – tedy ať chlapák Beck nelení a celou záležitost vyřídí za oba. Jojo, souhlasil Beck a obul se řádně do akce – mistrně sekundoval nedaleko se nacházející sok Winner – a tak, vyjímečně jednotně, lumpa obratem odehnali. Ten upaloval! To se Becker kasal, neb chvála paničky byla převeliká! Inu, z Beckera bude obranář jedna radost.
Potom se ještě soutěžilo, velcí psi v obraně (z rodné stáje bodovala Tatjana) a „výstavní“ pejskové všeho věku v handlingových soutěžích. A pak se už jenom hrálo, štěňátka se štěňátky, lidičky se sobecky krmili skvělými řízky (a pejskům nedali), a povídali si a povídali... Ale to už „e-Nčata“ spinkala vyčerpaná, a i Becker s Junárkem si hodili „dvacet“... Radost z návratu byla velká, inu doma je doma, ale příště zas hurá do Žižic, bylo tam moc fajn!
Poděkování všem účastníkům za krásnou atmosféru od zúčastnivších se Lištiček. Nashledanou v listopadu.
2007
